Politický aktivismus jako „hra v roli“

KOMENTÁŘ

Politický aktivismus jako „hra v roli“
Stanové městečko propalestinských protestujících před Kolumbijskou univerzitou v New Yorku. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Různá videa z amerických vysokých škol, jejichž části okupují propalestinští aktivisté, jsou v posledních pár dnech předmětem značného zájmu – pobouřeného i pobaveného. Je možné se od nich odrazit ke spoustě témat, často důležitých. Kde je hranice mezi svobodným vyjádřením nějakého postoje a nepřípustným zasahováním do práv druhých? Jaké způsoby přesvědčování jsou účinné a jaké ne? Kdy je namístě mluvit o antisemitismu? Jak je možné, že někdo na veřejná prostranství nepouští Židy? Má revolucionář práv, který okupuje nějakou instituci, právo očekávat, že ho ta instituce bude zásobovat jídlem, pitím a hygienickými potřebami? A v neposlední řadě: Co se to, sakra, děje?

 

Mě inspirovalo video z kalifornské UCLA, neděje se na něm nic nezákonného ani agresivního, nikdo nikomu nenadává. Zástup protestujících studentů na něm společně provádí jakousi simulaci muslimské modlitby. Dá se totiž předpokládat, že většina účastníků muslimové nejsou, ten úkon taky neprobíhá podle tradičních pravidel té víry. I tak ale uspokojení účastníků z videa přímo stříká. Je to v něčem velice charakteristická scéna. Pokud by jí měl být někdo uražen, tak asi praktikující muslimové, protože rituál, který pro ně má zásadní váhu a význam, je tam prováděn vlastně neuctivě. Jako forma relaxačního cvičení nebo jak to říct. Vzbudilo to předvídatelné a silné reakce, debaty o slučitelnosti muslimské víry s ideologií západního progresivismu a podobně. Víc komentátorů to „modlení se“ označilo – podle mě přesně – za formu larpování, jevu pro současnost charakteristického a hranice ideologického rozdělení překračujícího.

LARP je zkratka pojmu Live Action Role Playing (Game), což je původně nevinná zábava, hra, v níž lidé jaksi naživo hrají v roli nějaké postavy, stávají se pro tu chvíli někým jiným. Vlastně jsou pro tu chvíli v nějakém fantazijním světě, kde jsou jejich identita, schopnosti, vzhled atd. oproti všední realitě odlišné. Jsou v roli. Teď „jako“ bojují, teď „jako“ řeční, teď se „jako“ modlí. Značně často se ale děje, že se ten larping, život „jako“, do reality vlamuje, jako kdyby se někteří lidé roli, již si pro sebe vymysleli, snažili nejenom žít, ale dožadovali se pro ni uznání – nebo jak se dnes říká validace. Nestačí účastnit se „jako“ modlitby, zbytek světa by ji ještě měl uznat za regulérní modlitbu a projevovat vůči ní patřičnou úctu.

Na tom, že člověk prožije velkou část života v roli, není nic zvláštního. Obvykle je ale ta role chápaná jako něco nadosobního, čemu by se měl jednotlivec přizpůsobit. K roli, dejme tomu, předsedy Nejvyššího soudu patří i to, že se nebude válet opilý ve škarpě, i kdyby se mu náhodou moc chtělo. K roli vojáka patří, že bude odvážný, i kdyby tisíckrát radši utekl. Nedostát požadavkům role se chápe jako selhání, i když ten, kdo se ho dopustil, neměl na definování těch požadavků sebemenší vliv. Larping ale nabízí role jiného typu. Takové, které si pro sebe člověk vysní sám v duchu široce sdílení lidského práva na sebestvoření. Role v tomhle chápání není nárok, v něčem třeba i omezující, ale naplnění, cesta k tomu, aby se jednotlivec stal tím, čím být chce, a především aby byl ostatními vnímán tak, jak chce. Očekává, že v tom nebude omezován ani realitou, ani nesouhlasným míněním druhých, naopak bude oceněn aplausem. Larping jako forma života se „normalizuje“, podílejí se na tom i technologie a způsob, jímž proměňují komunikaci. „Prolarpovat“ život je jistě možné a někomu to snad může přinést i nějaké uspokojení, pokud si ten aplaus dokáže vynutit a bude schopný nějaké věci důsledně nevnímat. Třeba že to, co vystavuje světu jako nějakou esenci sebe a čím na něj chce působit, je jenom „jako“.

×

Podobné články