Policie v úterý po poledni kvůli podezřelému objektu nechala uzavřít horní část pražského Václavského náměstí. Na místo zamířil pyrotechnik, doprava na místě ...
Dění na Ukrajině přináší našinci příležitost konfrontovat se s problémy a otázkami, jež už zná především z historie jako uzavřený příběh, starý osmdesát, sto i více let. Například zda má smysl bojovat za svou řeč a za svůj národ nebo zda můj národ vůbec existuje a zda je má řeč samostatná, anebo jde jenom o nářečí většího kódu. Co je to vlastní identita a nakolik má jedinec být poslušný k státu, ve kterém žije. Tato debata intenzivněji víří vzduchem zase v posledních týdnech, kdy se diskutuje, jak přimět bojovat ukrajinské muže, odešlé do Polska nebo Česka. Pořád je to ale debata zúžená, kus jí chybí: například úvaha, jak válečný konflikt mohou vnímat národnostní menšiny.
Celé ty přinejmenším dva a čtvrt roku od začátku plošné invaze vede se u nás diskuse nanejvýš o menšině ruskojazyčné a o Donbase. Protože tam to jednak před deseti lety začalo a protože tímto problémem obhajuje své tažení a nároky ruský stát. Východ Ukrajiny je ale region, jemuž – troufám si hádat – spíš nerozumíme, jelikož je to civilizační okruh našim končinám vzdálený a historicky jinak formovaný. Bližší by nám mohl být naopak západní cíp Ukrajiny neboli Zakarpatí, protože s ním nás společná minulost (a díky množství Rusínů, kteří u nás pracují, i současnost) skutečně pojí.
Sám jsem si to uvědomil nedávno na základě dvou bezprostředně navazujících zážitků. Nejprve jsem navštívil přednášku Dr. Olhy Voznyuk „Posthaličská vyprávění v literatuře a kinematografii“. Snažila se ukázat, jak současná ukrajinská literatura a film objevují a reinterpretují kulturní dědictví regionu, který byl v sovětské éře soustavně potlačován. Což se podařilo, neboť přednášející předvedla důkazy, že haličská identita stále funguje. Doložila třeba i na výsledku posledních ukrajinských prezidentských voleb, že reálně existují na Ukrajině regiony, které pravidelně volí jinak než většina země. Jsou to právě její okrajové části, jež dříve náležely k jiným státům, takže jejich identita je komplikovaná. Nepřekvapí, že na východě je to Donbas, na západě Halič.
Zakarpatí se zrovna v oněch volbách jinak než centrální část Ukrajiny neprojevilo, ale odlišnosti platí i pro něj. O tom jsem mnohé zjistil, když jsem navštívil takzvaný rusínský den, jejž pořádala Společnost přátel Lužice. Zaujalo mě na té návštěvě mnohé, ale zamrazilo mě určitě jednou: mezi odbornými hosty byl docent Valerii Padiak z „Prešovské univerzity v Prešově“ (úchvatný název školy) a z Užhorodu, člověk uhrančivého projevu, který mluvil směsí rusínštiny a slovenštiny. Když šla řeč, jak to která vesnice na Zakarpatí má s vírou, zda se hlásí k západnímu, nebo východnímu křesťanství, prohlásil Padiak zhruba toto: „Nám ty rakve do dědinky vozí, máme pořád pohřby. Bojujeme za stát, v kterém nechceme být, ale bojujeme. Rakve přijíždějí a my je pohřbíváme.“
Byl to pobočný šleh, nadto od člověka, který je tuším z největšího ukrajinského města, kam zatím nedopadla ani jedna raketa. Ale najednou byla válka jasně přítomna v Praze s námi. Pan docent pronesl svou poznámku mimochodem, když hovořil o něčem jiném. Seděl v Praze, večer se vlakem vracel do Užhorodu. Ale najednou, na chvíli, válku zpřítomnil nám, svým posluchačům. Před zraky mi vyběhly pomníky padlým z první světové války, které stojí u nás v každé vsi. Tak takové to tehdy bylo… Někdo jiný se mi téhož dne později svěřil, že na Zakarpatí lidé neřeší identitu, vždyť na to nemají kdy: statky osiřely, zmizela z nich zvěř, není kdo by ji obstaral. Muži jsou totiž pryč – na frontě, nebo na Západě.
Už před časem jsem tu psal, co si dovolím ještě jednou připomenout: Natálka, ta milá paní učitelka, jíž roky pomáhám, původem z Iršavy, města ležícího uprostřed Zakarpatí, se na rusínský den těšila. Chtěla vidět a poznat lidi, kteří dělají u nás časopis, jejž píší její mateřštinou, kterou ona viděla tiskem pořádně poprvé v Praze. Byl jsem u toho, když si pražský rusínský časopis dojatě fotila a posílala zprávu o jeho existenci příbuzným. Jenže Natálka z rusínského dne neměla nic: musela na Ukrajinu pochovat tchyni. Její manžel a syn své maminky nejel, musel zůstat tady, jinak by ho odvedli. Je to Rusín, možná má jinou představu o tom, jak má být jeho zem kontrolována.
Pochopil jsem z těchto chvil, že rusínská, haličská i donbaská identita existují a že ta rusínská je složitá a válku vnímá všelijak. Navíc jsem zjistil, že díky přičinlivosti našich předků i díky štěstí se nemusíme bát o svou existenci ani řešit potíže se svou vlastní identitou – u nás je všechno nejpozději od vyhnání Němců (odchod Slováků útrpně neprožíváme). Žijeme si dobře, ale brbláme, protože nevíme, jak dobře si žijeme. Setkání s ukrajinskými a rusínskými přáteli dají člověku úplné nové náhledy na vlastní existenci. Měli bychom je poslouchat a vnímat víc. Měli.
00:07
