BLOG

Jak si Izraelci vyrábí vodu

Izrael letos prožil podobně jako Čechy jednu z nejteplejších a hlavně nejsušších zim za poslední roky. Vypadalo to na velký problém. Ale pak projíždíte celou zemí v podhůří hor a je zelená, skoro bych řekl neuvěřitelně zelená. Lesy vysázené v posledních desetiletích pokryly dříve vyprahlou krajinu, kde mezi kameny tu a tam rostla tráva a země vypadala jako polopoušť. Ale zelená jsou i pole a vinice. Krajina opět vypadá jako země zaslíbená. Abychom si uvědomili rozměr situace, tak Izrael je malá země, sotva třetina České republiky. Žije zde něco přes 8 milionů lidí, ale země během dalších dvaceti let či ještě dříve směřuje k nějakým 10 milionům obyvatel. V té době bude mít Česká republika i Izrael zhruba stejně obyvatel. Jenže dvě třetiny Izraele je poušť a zem je třikrát menší, takže prakticky všichni lidé žijí na území o něco větším než Středočeský kraj a pěstují zde zhruba 90 % produkce potravin. Izrael je přitom potravinově téměř soběstačný.

Raději nebudeme mluvit o zázraku, ale spíš o naději pro země jako je Česká republika, protože je vidět, jak velké rezervy u nás ještě máme. Celý tento „zázrak“ však nevznikl zadarmo a bez chyb, ale je výsledkem nejméně šedesáti let intenzivní snahy o zlepšení situace, kterou stojí za to popsat.

V roce 1929 vypukly v tehdejší Palestině nečekaně bouřlivé střety mezi židovským a arabským obyvatelstvem. Hlavní příčinou bylo to, že arabští velkomajitelé půdy nabízeli tehdy téměř bezcennou půdu za vysoké ceny židovským přistěhovalcům, a ti ji k pobavení místních lidí skutečně kupovali. Za nějakou dobu Palestinci zjistili, že žijí v zemi, která jim přestala patřit, a že malí zemědělci se musejí stěhovat na ještě horší místa.

Nepokoje zaskočily britskou vládu, která do oblasti vyslala své vojáky a experty, zejména Sira Johna Hope Simpsona, který dospěl k názoru, že země je  – v roce 1930 ! – přelidněná a nemůže tedy přijímat další židovské osadníky. Buď se jednalo o politickou zakázku, anebo si pan Simpson neuměl představit jiný způsob zavlažování než říční vodou sváděnou do polí. Izrael v té době měl poměrně značné zásoby podzemní vody vázané na písčité sedimenty pobřežního pásma. Židé si toho byli vědomi, začali vrtat a zavlažovat citrusové sady. Z podobných, ale opačných důvodů – aby dokázali – že země uživí mnoho dalších přistěhovalců, však zásoby vody zveličili. Došlo k přečerpání zásobníků, které nebyly doplňovány sladkou srážkovou vodou, ale mořskou. Pobřežní pruh tak víceméně ztratil své vodní bohatství.

Místa jako je pásmo Gazy už nemají vlastní sladkou vodu a plně závisí na importu z Izraele. Platí to i pro potraviny, které se rovněž staly ne-li zbraní, tak alespoň izraelskou odpovědí na raketové útoky. Nevládní organizace popisují taktiku Izraele jako postupné vyhladovění palestinského obyvatelstva. Zhruba 300 tisíc převážně palestinských dětí žije na hranici hladu a často má jen jedno jídlo denně. Na druhou stranu Izrael skoro tajně zvýšil dodávku vody do Jordánska, kde dnes žijí miliony Palestinců a statisíce syrských uprchlíků. Voda se tak stává dělítkem mezi Palestinci, kteří spolupracují a kteří válčí, anebo spíš mají tu smůlu, že žijí na území ovládaném bojovnými skupinami.

Obležení Jeruzaléma v roce 1948 ukázalo nutnost vybudovat centrální vodovod. Bylo rozhodnuto, že voda je národním bohatstvím Izraele a tedy, že jenom stát může rozhodovat o jejím využívání pro blaho svých obyvatel. Byl naplánován národní vodovod, který by vedl vodu z jezera Galilejského dál na jih až do Negevské pouště. Jeruzalém byl zpočátku napojen na pobřežní vodovod, ale čím dál víc přebíral vodu ze severu. Vzhledem k tomu, že Jordán je hraniční řekou, tak vodní politika Izraele se rychle stala předmětem tvrdé kritiky okolních států. Národní vodovod byl dokončen v roce 1964. Třetí arabský summit o rok později rozhodl o násilném převedení části vody z Jordánu na jordánské území. Zdá se, že kromě tradiční nenávisti a boje o ztracenou půdu, to byla hlavně otázka vodních zdrojů, která v roce 1967 vedla k šestidenní válce.

Výhody centrálního vodovodu byly zřejmé – města měla ne sice nadbytek, ale přeci jen dostatek vody a zemědělství se mohlo dál rozvíjet. Jenže v Galilejském jezeře a vzápětí i v Mrtvém moři došlo k poklesu hladin. Průtok Jordánem se snížil i na 10 % původního množství. Situace navíc hrozila dalším válečným konfliktem. A obyvatel přibývalo.

V roce 1973 bylo do chodu uvedeno první odsolovací zařízení a brzy následovala tři další. V roce 2013 získával Izrael odsolováním 505 milionů kubických metrů vody ročně a plánuje rozšíření kapacity na 750 milionů kubíků ročně. Nové technologie umožnily dramatické snížení cen – původně kubík vyšel na jeden americký dolar, ale dnes se cena vody pohybuje v rozmezí 40-52 centů za kubík (tedy kolem deseti Kč) podle toho, jak kolísají měny a trhy. Je to fantastický úspěch, ale izraelská média o něm spíš mlčí. Yuvar Elizur se domnívá, že toto mlčení má tři hlavní důvody:

1. Vláda slíbila soukromé firmě, která provozuje odsolovací zařízení, pevné výkupní ceny. Výrobní cena sice spadla na polovinu, ale spotřebitelská cena se snížila jen o 5 %. Je to situace, jakou známe i z vyjednávání o rozšíření Temelína, který může dostavit jen soukromá firma, ale musí mít záruku od státu, který na vlastní stavbu nemá dost prostředků. Kromě toho města platí vyšší cenu za vodu než zemědělství, které by jinak mělo tak obrovské náklady, že by se začalo hroutit.

2. Vláda se obává, že po desetiletích trvající kampaně „ani kapku nazmar“ by lidé přestali šetřit vodou.

3. Voda je zbraň a předmět vyjednávání nejenom vůči palestinským územím, ale také vzhledem k Jordánsku a do budoucna možná i Sýrii. Rovněž Írán dosud žije z vody z odsolovacích stanic původně postavených izraelskými firmami. Tato zařízení již potřebují modernizaci a Izrael doufá nejenom v dobrý obchod, ale také ve zlepšení vzájemných vztahů.

Nicméně výsledkem této vodní technologické revoluce je to, že Izrael začíná mít i při rostoucím počtu obyvatel relativní nadbytek vody. Absolutní nadbytek asi nebude mít nikdy, protože pak by mohl zavlažovat Negevskou poušť či vrátit vodu do vysychajícího Mrtvého moře.

Izraelská lekce je důležitá i z hlediska produkce potravin, protože se v některých oblastech podařilo několikanásobně zvýšit zemědělskou produkci při stále stejném množství spotřebované vody. V zemědělství se např. volí plodiny schopné snášet sucho, anebo se zalévá v noci, kdy je nižší odpar. Suchem zužované státy jako Kalifornie se nechávají Izraelem inspirovat – i když samotná Kalifornie postavila a vzápětí z ekonomických důvodů odstavila velké odsolovací zařízení.

Laciný provoz izraelských odsolovacích stanic je možný díky ložiskům plynu ve středozemní oblasti, takže energetická strategie zde jde ruku v ruce s vodní a potravinovou bezpečností. Samotné odsolovací stanice nejsou úplně ekologické provozy, protože produkují oxid uhličitý i poměrně velké množství solanky, kterou vypouštějí nazpátek do moře.

Česká republika sice nemá ani moře, ani poušť, ale izraelský příklad přeci jen ukazuje, že stát může poměrně dobře fungovat i za klimaticky zhoršených podmínek. Izraeli to ovšem trvalo nejméně 60 let soustavné a vytrvalé snahy. Jedna věc myslím bude do budoucnosti stát za zvážení i u nás – považovat vodní zdroje na území celé České republika za národní bohatství, o kterém rozhoduje stát a ne soukromé firmy.

(hlavní zdroj:  Y. Elizur „Over and drought: why the end of Israel´s water shortage is a secret“, Haaretz digital edition).

Přejít na diskusi