Jeden svět 2015

‚Pili jsme lidskou krev.‘ Nepotrestaní vrazi se sami usvědčují

Podoba ticha

Témata:

Trýznivě těžké ticho a všudypřítomná nepotrestaná vina, která hnije a je cítit jako ten nejodpornější puch na míle daleko. Prostupuje palmovými plantážemi, leží u břehů klidné řeky, která před padesáti lety trávila krev. Minulost je minulost. Ale určuje přítomnost a budoucnost. Americký filmař Joshua Oppenheimer ve svém druhém filmu o indonéské genocidě, kdy byl po vojenském převratu v roce 1965 vyvražděn milion údajných komunistů, konfrontuje aktéry nejen se sebou samými, ale i s oběťmi jejich jednání. Mrazivě děsivý dokument Podoba ticha patří bezesporu mezi to nejlepší, co letošní Jeden svět nabízí.

Břehy Hadí řeky se zelenají svěží trávou. Sama řeka je klidná a na první pohled nevypráví. Krev a těla, která musela před padesáti lety spolknout, už dávno odplavil čas. Bolest však přetrvala. Adi ji skrze svou stoletou matku, která se nikdy nedokázala vyrovnat s vraždou Adiho bratra, cítí. Když chodí denně do města, potkává na ulici vrahy svého syna, tváří v tvář. Nezdraví se, nemluví. Je ticho. Nikdo se k minulosti vracet nechce. Až na Adiho, čtyřicetiletého oftalmologa, který se sice narodil až po genocidě, ale cítí ji na každém kroku, v každém pohledu své matky. Chce vědět, jak a proč musel jeho bratr spolu s ostatními zemřít.

Jako očař chodí po lidech, do jejich domovů a začíná se ptát. Většinou si se sousedy, kteří mají na svědomí i sto životů, nebere servítky. Ale své emoce, i když jich musí být mnoho, nechává stranou. Adi je celou dobu filmu neuvěřitelně klidný a vyrovnaný. I ve chvílích, kdy mu jeden z přeživších masakru u Hadí řeky ukazuje místa, kde zabíjeli jeho bratra.

Adiho rekonstrukce minulosti je Oppenheimerem prokládaná starými záběry z roku 2003, kdy si režisér rešeršoval své první dílo Způsob zabíjení (Act of Killing), který se stal nejlepším filmem festivalu Jeden svět v roce 2013. Adi sedí v tmavé místnosti v křesle ozářený jen obrazovkou, na které běží právě tyhle záběry. Vrazi, většinou staří až směšní staříci na nich vychloubačně a detailně popisují, jak vraždění probíhalo. Mluví o tom, jako by popisovali recept na koláč nebo jinou prkotinu, která  je naprosto běžná a nestojí za zmínku. Vrazi vlastně na videu usvědčují sami sebe a ještě s hrdostí.

Všichni v mém městě jsou vrazi

Kemat, který měl to štěstí vrahům z náklaďáku utéct, popisuje Adimu nejhorší okamžiky svého života na těch samých místech jako vrazi na videu. Díky skvělému střihu se tak scény střídají a vytváří kontrast.

,,Všichni v mém městě – učitelé, starosta, úředníci – jsou vrazi,“ říká Adi. I přesto, když sleduje rozesmáté zabijáky na videu, vyslovuje myšlenku, že se při tom možná smějí a předvádí s hrdostí, protože se stydí. Stud, nebo spíše jeho záblesky se v jejich obličeji dají vyčíst. Ale lítost už ne.

,,Je to mezinárodní záležitost. Měli bychom být ocenění. Dostat nějaký dárek, třeba výlet do Ameriky. Udělali jsme to, protože nás Amerika naučila nenávidět komunisty,“ říká s naprostou vážností jeden z vedoucích popravčí čety, který má na svědomí 600 životů.

Film je navzdory tématu klidný, žádné drama ani větší akce jako ve Způsobu zabíjení v něm není. Naopak ticho, jež má film v názvu dokázal Oppenheimer mistrovsky ilustrovat dlouhými záběry krásné indonéské přírody, detaily kukel ještě nevylíhnutých motýlů doplňované zvuky ptáků a jemnou podmanivou hudbou.

Ústřední roli hraje i jeho matka, velmi stará žena, která má stále jasnou mysl a žije s celoživotní křivdou, s kterou se neumí vyrovnat. ,,Když se ve městě potkáme, nemluvíme,“ odpovídá matka synovi na otázku, jaké to je potkávat vrahy svého syna. Adi rozhovory s matkou, péčí o nemohoucího otce s velmi pokročilou demencí zkoumá minulost i skrze své kořeny. Oppenheimer sleduje Adiho matku a otce, který rád zpívá, s citlivostí ale i syrovostí. V jedné scéně otec, který má podobu kostry, se naprosto dezorientovaný posouvá po místnosti sem a tam a křičí. Neví, kde je.

Pili jsme lidskou krev

Jedním z vrcholných okamžiků filmu je, když jde Adi měřit zrak Inongovi, bývalému veliteli popravčí čety. Adi postupně přidává dioptrie do optometrických brýlí stejně jako stupňuje pálivé otázky. Jako očař nahlíží do duší zabijáků skrze jejich oči, do kterých se musí dívat. Joshua skoro ani nemusí otázky klást. Inonga se mu totiž pochlubí něčím, co by každá lidská bytost chtěla, aby nebyla pravda.

,,Pili jsme lidskou krev, jinak bychom se zbláznili. Lidi, co zabili hodně lidí, zešíleli,“ říká velitel a tváří se u toho jakoby vyprávěl slabší stránku svých hrdinných činů. Adi neztrácí racionalitu a ptá se dál. Dožene vraha do úzkých. Inonga začne z rozhovoru utíkat s apelem na Oppenheimera, ať přestane natáčet. Nechce se už dál bavit o politice, jak zvěrstvům říká. V jeho očích je najednou vidět strach malého ustrašeného dítěte, které někdo konfrontoval s tím, co před chvílí provedlo a nechápe to.

Pachatelé genocidy neprostupují v Indonésii jen politikou, ale jak říkal Adi i školami. V jedné z úvodních scén musí Adiho malý syn ve škole memorovat po zapáleném učiteli, že ,,popravy“ byly správně. ,,Komunisti jsou krutí. Komunisti nevěří v boha. Teď máme demo - demokracii,“ musí děti opakovat. Víra v boha hraje v této historii podstatnou roli. Indonésie je nejlidnatější muslimskou zemí na světě a lidé pravidelně navštěvují mešity, prostřednictvím kterých byly v šedesátých letech šířené i lži o tzv. komunistech.

Konec přináší jen malé usmíření, které Adi celou dobu hledal. Setkává se přímo s rodinou vrahů jeho bratra. Jeden, který vystupoval nejvíce na starých záběrech, už nežije. Adi sedí tedy v obýváku s jeho ženou a syny. Všichni tvrdí, že o otcově minulosti nic nevědí, i přesto, že matka vystupuje na jednom ze starých záběrů také, a to když se vrah chlubí ilustrovanou knihou, kterou o zabíjení vytvořil. Nakonec se Adimu manželka omlouvá. Stejně jako dcera jiného popravčího, který už moc neslyší. 

Jaký může být závěr něčeho takového? Adiho matka se s tím už nikdy nevyrovná. Adi našel možná aspoň částečně, co hledal, ale jinak se vrazi s pozůstalými budou dále potkávat na ulici a všichni budou dál mlčet. Trýznivé ticho přetrvává.  

Podoba ticha / The Look of Silence/ Joshua Oppenheimer / Denmark, Indonesia, UK, Norway, Finland / 2014 / 99 min. Uvádí festival Jeden svět

Zajímá vás, co se děje kolem vás? Zajímají vás dokumenty? Čtěte speciál JEDEN SVĚT 2015

Přejít na diskusi