Zemanova zahraniční politika ohrožuje naše zájmy

ŠÉF ODS PETR FIALA

Není jedno, co prezident říká v zahraničí, pro zahraničí a o zahraničí. Hlava státu reprezentuje stát navenek. Tak to všichni v cizině chápou a tak to máme napsáno i v ústavě. Miloš Zeman se začal v zahraniční politice chovat jako v té domácí. Hřmotně, agresivně, nevypočitatelně, s přesvědčením, že všichni jsou hlupáci a že mu všechno projde. Doma mu to prochází, alespoň zatím. Ve světě to je jiné. Berou ho jako prezidenta, který za nás mluví. Poslouchají, co říká, všímají si, v čem si odporuje, zvažují, na čí straně stojí. Ke škodě celé České republiky.

Jako konzervativní člověk dlouhodobě usiluji o to, abychom měli respekt k demokratickým institucím. Z tohoto důvodu jsem i zdrženlivý v kritice prezidenta, právě pro symbolický význam instituce, kterou hlava státu je. O Miloši Zemanovi jsem si dlouho myslel, že poté, co se během pár měsíců vyrovná s politickými křivdami způsobenými mu v minulosti jeho stranickými soudruhy, se bude jako zkušený a kdysi i pragmatický politik chovat důstojně a naplňovat tak úlohu prezidenta. Miloš Zeman ale překvapuje, změnil se. Základní změna je zjevná: přestala ho „bavit“ demokracie. A to je klíč k jeho chování, k vysvětlení jeho neskrývaného obdivu k Rusku a Číně, k jeho podivným výrokům o listopadu 1989 a ostatně i k tomu, co dělá na domácí politické scéně.

Miloš Zeman je (byl, aby se zbytečně neurazil) intelektuál, jehož myšlenkový obzor významně utvářela šedesátá léta a jenž tento horizont nikdy nepřekročil. Levicový svět, který podle všeho preferuje, je socialismus s některými liberálními prvky, především v ekonomické oblasti. Společnost regulovaná, v rukách silných vůdců, samozřejmě s potvrzujícími volebními mechanismy, propojení moci se silnými ekonomickými zájmy, důvěra v průmysl, čím těžší, tím lepší, v družstevní zemědělství, ve státní pobídky a investice, v silný, sociální, korporativistický stát, v levicový ráj, kde ekonomika funguje, práce je dost a demokracie jenom tak akorát. Není se co divit, že jeho vzorem jsou Slušovice a jeho hrdinou komunistický předseda tamního JZD Čuba, který se díky jeho vytrvalé přízni stal nositelem státního vyznamenání a nejnověji i politické funkce. Komunistický slušovický experiment, na úkor ostatních, z vůle strany, bez konkurence – adorace tohoto nesmyslu už ani nemůže být smutnější. Nevěřil bych, že se něčeho takového zase dočkám. Stejně jako toho, že Milouš Jakeš bude chválit demokraticky zvoleného českého prezidenta. Ale kalich hořkosti podle všeho ještě není dopit.

Miloš Zeman podle svých slov pohrdá novináři, což je určitě pravda, ale současně je mistrně využívá. Pro svou prezentaci a hlavně pro své cíle. Většina z nich mu na to skočí, proto jimi pohrdá ještě více.

Skromný důchodce na Vysočině nechal založit politickou stranu, která nesla jeho jméno, ale v papučích nad bůčkem národu prostřednictvím médií vykládal, jak ho moc vůbec nezajímá. Když se k ní konečně znovu dostal, užívá ji plnými doušky. Některé příběhy hraje na pokračování, ale protože média si málo pamatují, co se odehrávalo v prvních dílech seriálu, jde mu i to. Připomeňme si třeba hru s profesory, které jmenovat nikdy nebude, pak někdy bude, pak zase nebude, ale bude, když je bude moci přezkoumávat, pak je zase má přezkoumávat někdo jiný, případně je jmenuje jen, když ho o to rektoři požádají (proč ne, panovníka přece poddaní taky žádali, že ano?). Ústava je cár papíru, platí vůle prezidenta. Jmenoval si vládu, jakou chtěl, navzdory parlamentní většině, prošlo mu to. Pokusil se změnit parlamentní systém na prezidentský, což se mu sice nepovedlo, ale to nevadí. Začal se stejně chovat jako předseda vlády a mluvit ke každému politickému tématu. Svoje kamarády nazývá odborníky, ty taky vyznamenává a preferuje zcela bezostyšně, ostatní jsou politici a póvl. Umí to dobře. Některé věci dokáže i chvíli nedávat najevo, např. úzké spojenectví s Andrejem Babišem, které je dlouhodobé, ale jen náhodou v posledních týdnech vyplouvá na povrch (když už tito dva naši jediní „charismatičtí politici“ nedokázali svůj vzájemný obdiv skrývat). I toto má svoje příčiny a důsledky, ale to bychom se dostali od zahraniční politiky daleko.

Zeman se ukazuje jako politik rozporů, kterému nevadí jeden den něco hlásat a druhý den to s kamennou tváří popírat. Kdo mu to připomene, je přece hlupák nebo spíše v jeho slovníku ještě něco horšího. Po svém zvolení vyvěsil na Hradě vlajku Evropské unie a v Evropském parlamentu – vedle kritiky žárovek a jakéhosi bruselského steaku – prosazoval rychlé přijetí eura a společnou zahraniční a obrannou politiku. Když se EU, která žádnou společnou zahraniční politiku nemá a mít nemůže, k nějakému společnému postupu ve věci ruské agrese na Ukrajině odhodlala, je to Zeman, kdo ji zpochybňuje první a nejhlasitěji. Má proto dobrý důvod, který nespočívá v ruských vazbách lidí v jeho okolí, jak tu a tam u nás někdo někomu pošeptá nebo dokonce napíše. Rusko se mu líbí a v jeho způsobu uvažovaní je Putin příkladem vůdce, jaký má být. To stejné v jiné podobě platí o Číně, kde se na plný plyn roztáčejí kola průmyslu a kde se nikdo s nějakou tou svobodou příliš netrápí.

Buďme spravedliví, prezident má i dobré zahraničněpolitické pozice. Patří k nim jeho přesvědčení o nutnosti boje proti terorismu a nebezpečí Islámského státu. Jenomže jako typický levicový intelektuál z pražských kaváren šedesátých let (do těch současných ho opravdu neposazujme) si nedovede náš svět (střední Evropu) představit bez vlivu Ruska a bez jeho světodějné role. Ve světě posledních dvaceti let, kde mezi Západem a Ruskem nebyly žádné větší problémy, se z tohoto hlediska cítil dobře. Ve chvíli, kdy jsme se ocitli v malé studené válce a kdy nejde stát někde mezi, volí to, co je mu instinktivně bližší a co pak jen s obtížemi rozumem koriguje.

Co mu ale projde doma, nemůže mu projít v zahraniční politice. Když si v jiných demokratických zemích sečtou jeho distanci od politiky lidských práv, učení se stabilizaci společnosti v Číně a výroky na adresu Ruska a Ukrajiny, pak jim z toho vyjde jediné: tento člověk není naším spojencem, je jen mluvčím Putina, jak napsaly americké noviny.

Miloš Zeman je nepochybně politik s velkým talentem a hodně toho v politice dokázal. Patří k nejvýraznějším a nejúspěšnějším politikům posledního čtvrtstoletí. Převyšuje mnohé jiné, protože má odvahu, představivost a nespornou inteligenci. Dokáže nastolovat mediální agendu a zálibně pozorovat, jak se společnost vyrovnává s jeho nápady. Inteligence ale není totožná s moudrostí. Nedokáže se ovládat, a to by prezident měl. Navíc nikdy nepostřehl, že jeho metody v zahraniční politice ani trochu nefungují. Nebudu zde připomínat některé zahraničněpolitické kroky vlády, v jejímž čele Zeman stál, stačí zmínit směšnou, a proto i ostudnou česko-řeckou iniciativu ministra Kavana. V tomto duchu, v naivně velikášské zahraniční politice, pokračuje Zeman i nyní. Změnilo se ale prostředí. Svět přestal být bezpečný, oslabený Západ začíná být ohrožován a o to je důležitější upevňovat euroatlantické společenství a jeho obrannou i politickou strategii. Nelze se bez následků chovat jako v bezpečných časech. Rusko nestojí na naší straně, musí být donuceno k tomu, aby respektovalo mezinárodní řád. To neříkají žádní američtí zahraničněpolitičtí „jestřábové“, to říká např. německá kancléřka Merkelová. O co tu jde, chápe i premiér země tak vzdálené od dnešního ukrajinského konfliktu, jako je Austrálie. O to více by to měl chápat prezident České republiky.

Prezident Zeman dokázal během několika měsíců zpochybnit dlouho budovanou důvěryhodnost České republiky a naše postavení v očích západních spojenců. Ocitli jsme se v nebezpečné situaci, kdy si není možné na něco hrát. Zahraniční politika prezidenta nepřímo ohrožuje naše bezpečnostní a zahraničněpolitické zájmy. Máme právo ho se vší důsledností žádat, aby ji změnil.

Přejít na diskusi