Pád Říma začal přijetím eura. A nebere konce

Představy, že se eurozóna dostala z krize po sérii zásahů Evropské centrální banky, která se fakticky pasovala nad rámec svého mandátu do role věřitele poslední záchrany, berou zasvé. Itálie, třetí největší ekonomika Evropské unie, upadla znovu do recese. A ekonomové se obávají, že ji v dohledné době budou následovat i Německo a Francie. Italští statistici ohlásili za druhé čtvrtletí pád o 0,2 procenta.

Italové s eurem chudnou

Řím prožívá od roku 2008 už své třetí ekonomické dno. Od roku 2011 dokázal zvýšit hospodářský výkon jen jednou, když koncem loňského roku rostl o nepatrných 0,1 procenta. Celkově spadl od začátku finanční krize o devět procent. Hospodářským výkonem se vrátil do roku 2000, tedy před svůj vstup do eurozóny. Se společnou měnou Italové jen chudnou.

Když euro přijímali, byli skoro stejně bohatí jako Němci a Francouzi. HDP na obyvatele v paritě kupní síly tam dosahovala 113 procent průměru současné Evropské unie. V Německu 115 a ve Francii 116 procenta. Dnes jsou Italové s 98 procenty pod průměrem, Francouzi spadli na 108 procent a Němci se vyšvihli na 124 procent. Tato čísla nejlépe ukazují, kdo na projektu eurozóny vydělal a kdo na něj doplatil.

Italské potíže jsou podstatně hlubší, než je vidět z čísel o růstu ekonomiky. Nezaměstnanost se dostala na 12,8 procenta. To ale ještě samo o sobě nevypovídá, jak málo lidí pracuje. V Itálii je to v produktivním věku mezi 20 a 64 lety jen 59,8 procenta lidí. Všichni ostatní žijí z jejích daní a pak samozřejmě vládních půjček. Pro srovnání: u nás je to 72,8 procenta, v Německu 77,1 procenta.

V červnu bylo bez práce 43,7 procenta mladých lidí. Stále to sice ještě není španělská nebo řecká katastrofa s 56 procenty, není ale přehnané mluvit o ztracené generaci. Psychologové dost precizně popisují, jak ničivé je pro sebevědomí a celý další život mladého člověka, když na začátku kariéry nemůže najít práci.

Italské problémy jsou domácí provenience. Mnoho oborů je uzavřených v mentalitě cechů a licencí, do nichž je pro nováčky skoro nemožné proniknout. Mladí lidé nemohou dostat práci, protože generace jejich rodičů je fakticky chráněná definitivou a není je bez vysokého odstupného téměř možné propustit. Itálie stála a dosud stojí na tradičních rodinných firmách, což není ideální prostředí pro tvořivé nové podniky ani pro velké globální firmy. Americký politolog Francis Fukuyma v knize Trust (Důvěra) popisuje, jak Italové moc nevěří lidem mimo svůj rodinný klan, a proto také neradi delegují pravomoci.

Itálie má řadu předností. Po jejím designu, módě, jídle a turistických destinacích touží lidé z celého světa. Dokázala se obchodně prosadit mimo Evropu v Číně a dalších rychle se rozvíjejících zemích.

Všechny poslední vlády se snaží prosadit citlivé reformy pracovního práva a daní. Jde to ale ztuha a pomalu. O Italech se ale nedá říct, že by si žili nad poměry. Kdybychom odečtli obrovské splátky starých dluhů, má země fakticky vyrovnaný rozpočet. I v nejtěžším krizovém roce, kdy ekonomika hluboce padala, se rozpočtový schodek nedostal do hlubšího deficitu než 5,5 procenta, což se rozhodně nedá říct o Řecku nebo Španělsku. A na 4,1 procenta to ve stejné době dotáhli i obezřetní Němci. Jenže s celkovým dluhem 132 procent HDP a vysokými úroky se schodek sráží těžko.

Pomohla by devalvace. To v eurozóně nejde

Teď se Italové bojí, že jim úroky z dluhopisů začnou po potvrzení třetího dna zase prudce zdražovat a dřív nebo později se stanou neudržitelnými. Finančníci netrpělivě čekají, jak zareaguje na italské potíže Evropská centrální banka, vedená Italem Mariem Draghim.

Itálie by teď víc než cokoliv jiného potřebovala slabší měnu, která by jí ulevila do chvíle, než si dá ekonomiku aspoň trochu do pořádku a začne znovu růst. Řím by potřeboval devalvaci, jakou ČNB pomohla naší ekonomice. V eurozóně s ničím takovým počítat nemůže.

Až do přijetí eura si Itálie pravidelně pomáhala oslabování měny. Odvrácenou stranou byla samozřejmě vyšší inflace, ta ale Italům na rozdíl od Němců zásadně nevadí. Po dvanácti letech se dá říct, že Italům euro skutečně nesedlo. A zatím nedokázali najít recept, jak se s ním vyrovnat. Konec pádu Říma je proto v nedohlednu.

Přejít na diskusi