1

Proxy válka mezi Tureckem a starou Evropou

Témata: ,

Oči Evropy jsou dnes upřeny na Nizozemsko. Holanďané jdou k volbám, volby byly ve všech těch analýzách typu „Co EU čeká v politickém roce 2017“ jmenovány spolu s prezidentskými volbami ve Francii a parlamentními v Německu jako jeden ze tří momentů, kdy se buď zastaví „pravicový populismus“, nebo naopak bude získávat další sílu. Peroxidový král, předseda Strany pro svobodu (PVV) Geert Wilders může volby v absolutních číslech vyhrát, ale ve fragmentované holandské politice se jeho koaliční potenciál blíží nule a do vlády by usednout neměl. Vlastně má v posledku tak malé šance vládnout jako u sousedů vykřičená Alternativa pro Německo.

Pokud by nicméně Holandsko mělo Němcům jít v něčem příkladem, pak v ochotě standardních pravicových politiků na vzestup rabiátů typu Wilderse tak či onak zareagovat. Dosavadní premiér Mark Rutte je nominálně pravicový liberál, což i v jeho zemi dosud znamenalo souhlas s pokrokářstvím, nabídku víc Evropy se vším, co čtvrtinu až třetinu evropských společností přivádí na pokraj občanské války. Ještě loni v červnu bezprostřední reakce Rutteho na brexit jako kdyby vypadla z úst předsedy Evropského parlamentu: „Británie právě politicky, monetárně, ústavně a hospodářsky zkolabovala.“ I provokativní výpady Wilderse, jako návrh zakázat korán a deportovat kriminálníky mezi holandskými Maročany do Maroka, rutinně odmítal.

Poslední dobou však Rutte mění tón: před dvěma měsíci se na Světovém ekonomickém fóru v Davosu střetl s favoritem voleb v Německu, socialistou a odcházejícím předsedou Evropského parlamentu Martinem Schulzem, kterého ještě pořád neopustila posedlost jménem stále těsnější integrace Evropy. Holandský premiér Schulzovi oponoval: „Udál se ohromný zlom v myšlení, celá tato představa stále těsnější integrace je mrtvá. Je to pryč.“ Před dvěma týdny si Rutte podal inzerát do novin, v němž přistěhovalce (samozřejmě muslimské), kteří se nechtějí přizpůsobit krajovým zvyklostem, požádal, „ať jdou“ (zpátky do svých původních vlastí).

Na pozadí této atmosférické změny je třeba vidět i nevídanou diplomatickou válku, která v posledních dnech zuří mezi vládami Nizozemska, v menší míře i Německa nebo Rakouska, a islamistickým režimem Recepa Erdogana v Turecku. Prezident Erdogan příští měsíc pořádá referendum o posunu Turecka od parlamentní demokracie k prezidentské autokracii, tábory příznivců a odpůrců jsou zhruba v rovnováze, rozhodnout by mohly miliony Turků v evropské diaspoře. Nejprve v Německu a posléze v Holandsku úřady ministrům Erdoganovy vlády (!) znemožňují veřejně vystoupit před tureckými krajany. Holandská policie eskortovala dokonce jednu tureckou ministryni z Rotterdamu až na německé hranice. Německé úřady nejprve pro podobné zákazy hledaly trochu trapné záminky z oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti, včera nicméně první spolková země, Sársko, vydala zákaz pro vystupování zahraničních politiků na veřejnosti (zrovna do Sárska se žádný turecký ministr nechystal). Rozzlobený Erdogan Němcům předhodil nacisty a Holanďanům připomněl Srebrenici, kde srbští fanatici před 22 lety povraždili několik tisíc bosenských muslimů před zraky vystrašených nizozemských vojáků.

Sledujeme nevídanou diplomatickou eskalaci, která v nejdivočejším scénáři může doeskalovat až k rozhodnutí Erdogana otevřít znovu hranice do Řecka a rozjet migrační krizi 2.0. Člověk se přitom nemůže zbavit pocitu, že si tu evropští establishmentoví politici v supervolebním roce dopřávají náhradní bitvičku. Německé i holandské úřady léta pasivně přihlížely a dosud přihlížejí financování plus řízení mešit na svém území ze zahraničí. Jak v Echu loni na podzim doložil syrský profesor v německém Göttingenu (a příznivec evropského osvícenství) Bassam Tibi, mešity a islámské organizace pro německé Araby podléhají zpravidla Saúdské Arábii (případně Kataru), mešity a islámské organizace pro německé Turky tureckému státnímu úřadu pro náboženství Ditib. V obou případech je výsledkem islám, který výslovně nechce integraci muslimů v Evropě a přijetí západních hodnot. Jenže pokusit se o něco vážnějšího by zřejmě bylo nad síly těkavých médií a veřejnosti a hlavně by z toho byly nepříjemnosti s tzv. lidskoprávním průmyslem. Průběžné, byť i jen relativní úspěchy Wilderse a podobných politiků „zprava“ jsou dnes bohužel jedinou zárukou, že se tradiční mainstream rozpomene na tradiční evropské hodnoty.

/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.