Smrt jednoho lva. A já mám chuť lovit

Smrt jednoho lva. A já mám chuť lovit
Walter James Palmer (vlevo) na archivním snímku pózuje s jiným zabitým lvem Repro: Facebook Foto: Repro: Facebook
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Nikdy jsem nelovil. Nejblíž jsem tomu byl před víc než čtvrtstoletím, když kamarád ve dnech, kdy jsme kvůli problémům s cash flow na chalupě trochu hladověli, vyrobil kuši za účelem pytláckého složení nějakého kusu vysoké a jeho následného stažení a sežrání. Když jsme ale praktickým pokusem zjistili, že šíp, vypálený naší zbraní, by nějaké srnce mohl tak nanejvýš škrábnout, navíc za předpokladu, že bychom se k němu přiblížili na vzdálenost nepřesahující deset metrů, došli jsme k závěru, že spolehlivějším způsobem jak sehnat něco k jídlu by mohla být osvědčená žebrota.

Takže ještě jednou. Nikdy jsem nelovil. A nikdy jsem to nepociťoval jako ztrátu. Až teď. Sice jenom trochu, ale přeci jenom. 

Samožersky dojatá hysterie, která se v západní hemisféře rozpoutala po zabití jakéhosi lva Cecila zubařem z Minnesoty Walterem Palmerem, ve mně probudila nesmělou chuť taky skolit nějakou šelmu. V jedné historce se sešly hned dva projevy toho, co je na současném Západě dekadentní. Někdo vyplázne padesát tisíc dolarů za to, aby mohl v chudé zemi na druhém konci světa zabít nějaké zvíře – pravda v dřívějších časech se taky našla hrabata a vévodové, kteří si jezdili do exotických končin zastřílet. V demokratičtějších dobách – nebo jak to říct - si to mohou dovolit i zubaři.  

Pokrok? Dovoluji si nemít na to silný názor. Přinejmenším mi to připadá mírně řečeno zfamfrnělé a vkus postrádající – třeba vzhledem k životním podmínkám lidí v zemi, kde byl Cecil uloven. Je také – podle zpráv z místa – aféra příliš nevzrušuje a jeho smrt neberou jako velikou ztrátu, jsou-li si jí vůbec vědomi.  Jistě, je tu ještě legální stránka věci, ve ní zatím není úplně jasno. A jasně, zákony se dodržovat mají.

Ten masový výtrysk pobouření mi ale v něčem připadá ještě odpudivější, jako kdyby se ztratila třeba jen stopa citu pro proporce. Miliony uživatelů sociálních sítí se předhánějí v tom, kdo popřeje Walterovi Palmerovi něco horšího, populární moderátoři při myšlence na zabitého lva v přímém přenosu pláčou, známé herečky tweetují adresu svátečního lovce.

Dost často používanou a zneužívanou argumentační metodou je dnes tzv. whataboutismus. Když někoho něco rozčílí třeba zločin A, předhodí se mu: Rozčiluješ se nad zločinem A, ale před týdnem došlo ke zločinu B a to ses nerozčiloval. Navíc daleko horší než zločin A je zločin C a nad ním se sice trochu rozčiluje, ale zdaleka ne dost. Tvoje postoje jsou nekonsistentní. Nemá cenu se s tebou bavit.

Jsou ale momenty, kdy se člověk bez trochy toho whataboutismu prostě neobejde:  Skutečně je mezi všemi těmi věcmi, které se v současné době na světě odehrávají, právě smrt jednoho zvířete nejvíce hodna kolektivního pobouření?

O obyvatelích dnešního západního světa se říkává, že jsou to pěkní fracci. A dění kolem mrtvého lva ukazuje dvě podoby té frackovitosti. Jeden fracek si vyrazí přes půl světa, aby ulovil nějakého tvora prostě proto, že se mu chce a má na to dost peněz. Odpovědí na jeho čin je teatrální ryk jiných fracků, z nichž mnozí se především opájejí vlastní domnělou ušlechtilostí.

Ve skutečnosti ale jenom našli jaksi obecně přijatelný důvod pro to, aby mohli nějakému jinému člověku přát něco zlého a necítit se přitom nepatřičně. Je to přece největší monstrum ze všech, zabilo lva Cecila, který byl k hostům safari vždycky tak přátelský. Asi jako kdyby infantilní dav přišel o plyšáka. Není to hodno lvů a lidí taky ne.   

Sdílet:

Hlavní zprávy

×

Podobné články