Hledání smyslu v nesmyslné době

Témata:

Pojem psychospirituální krize (spiritual emergency) se vynořil nedávno. Obvykle se jím označuje druh osobní krize, která je spjata se světem náboženství nebo krásy života a má tedy kořeny v transcendentální oblasti. Tento druh krize se obvykle dostavuje v okamžiku ztráty blízkého, pocitu viny, anebo duchovního neklidu. Mívá různé projevy – od bolesti až po touhu po orientaci v nějakém dobrém a stálém světě. Někdy je spjata s pocitem, že v nastoleném směru života již nelze dál pokračovat. Typické příklady lidí s projevy psychospirituální krize například potkáváme mezi poutníky na svatá místa, jako je Santiago de Compostella.

V krátké, nedávné době individualismu se pozornost obrací k duchovní cestě jedince, ale historie ukazuje, že nějaký druh psychospirituální krize čas od času může zachvátit značnou část společnosti. Jedná se například o katedrální hnutí na přelomu románské a gotické doby, na krizi konce středověku (husité), počátku nové doby (luterství) či během třicetileté války. I na současný arabský a blízkovýchodní svět se můžeme dívat očima kolektivní psychospirituální krize, kdy náboženské či obecně duchovní aspekty vystupují do popředí. Jenže ve společnosti je zároveň tolik obav a obvykle i chudoby a agresivity – jen si vzpomeňte na husitské války či selské bouře luterské doby – že psychospirituální krize neprobíhá jako intenzivní vnitřní hledání klidu, Boha, spásy, odpuštění či nějaké utopie, ale na pozadí války či sociálních bouří.

Neléčená psychospirituální krize vede k depresím či panice, protože jedinec či společnost ztratily vnitřní kompas a filosofii života. Domnívám se, že v okamžiku, kdy se začne ukazovat bolestivá tvář klimatické změny či prostého přečerpávání nedostatečných zdrojů vody či potravin, dojde i v západní společnosti, jako ostatně již několikrát, k hluboké psychospirituální krizi, na kterou jsou připraveni snad jen podivní sektáři.

Myslím si, že opět budeme naléhavě potřebovat umírněné a přitom hluboké osobnosti typu Petra Chelčického, Erasma Rotterdamského či Bedřicha Bridela, ale že snazší bude nalézt radikály, jako byl Jan Želivský. V žádném případě sociální scénář klimatické, potravinové či environmentální krize nebude probíhat jen tak, že se zhorší počasí a my budeme hledat finanční a technické prostředky, jak situaci napravit. Mnoho z toho, čím dnes žijeme, se promění v krásnou mršinu téměř nepochopitelného „světa včerejška“, jak Stefan Zweig nazval situaci po rozpadu Rakouska-Uherska a na pokraji druhé světové války.

Když slyšíme třeba o ekonomické krizi, tak se obvykle bojíme, zda bude co jíst a jak budeme fungovat. Myslím si, že ve střední Evropě nás možná ještě víc zasáhne jiné trápení – jak nalézt smysl ve společnosti, která – jak se alespoň zdá – tento smysl stále víc ztrácí.

Z nového čísla Komplex Evropanů druhé kategorie. Proč se tolik bráníme vícerychlostní unii

Echo týdne: Není jenom Aj Wej-wej ● Komentář: Lubomír Zaorálek zpátky na zemi ● Kauza: Brusel proti Agrofertu ● Svět: Nemyslete si, že jste se mě zbavili ● Rozhovor s nizozemským politikem Fritsem Bolkesteinem: Wilders nemohl vyhrát, mluvil jako idiot ● Komentář: Pokuta za malé sebevědomí ● Nekrolog: Aby všichni jedno byli ● Umění a kritika ● Kulturní tipy ● Přeceňovaný a podceňovaný: Lubomír Zaorálek vs. Milan Chovanec ● Technologie ● Aplikace ● Auto 

Fenomén Mňága 30 let veselého smutku kapely z Valašského Meziříčí, která zní pořád stejně. Jinak to nejde
Neziskovky jako veřejný nepřítel? Nakolik reálné opodstatnění má tvrzení o ideologii "NGOismu", kterou dle některých neziskovky prosazují mimo demokratický proces?

Přejít na diskusi