Potomci Syřanů v Česku jsou na xenofobii zvyklí
Syřané mezi námi
NOVÉ
1
Narodili se a žijí v České republice, nepřijali žádnou víru a přitom se na ně zejména v současnosti leckdo dívá skrz prsty. Potomci arabských přistěhovalců v ČR musí často čelit xenofobním řečem a pošklebkům, dle svých slov jsou ale na podobné výpady u nás spíše zvyklí. Deník ECHO24.cz promluvil na téma uprchlické krize a nenávistných nálad, které v mnohých vyvolává, se třemi českými občany, jejichž rodiče pocházejí ze Sýrie.
Narážky, generalizování a nálepkování. Tak by se dala shrnout každodenní zkušenost tří potomků syrských přistěhovalců, kteří se narodili v České republice. Jako děti většinou smíšených párů se musí hlavně s nárůstem radikálního islamismu ve 21. století vypořádávat s různými formami ataků „běžných“ Čechů, které shodně nesou stopy rasismu.
„Žiju v Praze od narození. Můj otec je ze Sýrie a mamka z Česka,“ vyprávěla pro ECHO24.cz Tereza Yasmina Abazid. „Mluvím samozřejmě česky, anglicky, arabštinu se mě otec snažil naučit, když jsem byla malá, ale nakonec jsme zůstali jen u češtiny. Nepřijala jsem ani islám, ani jinou víru.“
Terezu Abazid by pravděpodobně ani ti nejzarytější nesnášenlivci na první ani druhý pohled jako „čmouda“ nebo „arabáše“ netitulovali. „Zažila jsem slovní narážky už na škole po 11. září typu: kdy shodíme bombu, nebo jestli je můj otec terorista,“ popisuje Yasmina Abazid. „Jedná se, ale jen o lidi, kteří vědí o mých kořenech. Nejsem tmavá, jen mám výrazné rysy a myslím, že mě lidé neškatulkují podle vzhledu k Arabům. Spíš se setkávám s narážkami nebo pohledy pokud jsme s jinými cizinci například na kávě a začnou do telefonu mluvit arabsky, nebo mají lámanou češtinu.“
Chalid Bitar strávil podstatnou část svého života v Sýrii, než se po dvaceti letech opět vrátil do České republiky. „Narodil jsem se v Česku a pak jsme se museli stěhovat za tátou, jelikož už ho nepustili ze Sýrie, tak jsem žil v Sýrii do maturity a pak jsem přijel do Česka studovat a zatím jsem tu. Táta je Syřan, máma Češka a miluji obě země, jen Sýrie teď krvácí, tak na ni myslím více,“ vypráví Bitar, který zde založil Syrskou svobodnou komunitu v Česku.
„Napaden jsem nebyl, ale po 20 letech v Česku se setkávám s xenofobií skoro každý den, tak asi už to ani nepoznám a beru to jako samozřejmost bohužel,“ popisuje mrazivou realitu Chalid Bitar. „Je to strach z neznámého a nevzdělanost vůči ostatním kulturám a uzavřenost. Jinak Češi jsou dost lidští a snad ta lidskost zvítězí jednou.“
Došlo i k fyzickému napadení
Třetí ze zpovídaných má z oslovených respondentů nejnegativnější zkušenosti s Čechy a nepřála si proto uvádět své jméno. „Nebyla jsem vedena k žádné víře a ani sama jsem k žádné nezískala bližší vztah. V Sýrii jsem byla mnohokrát. Bohužel naposledy před 5 lety,“ popisuje pro ECHO24.cz slečna, které je podobně jako Tereze přes dvacet let.
„Lidé jsou zlí a momentálně, možná i díky médiím a sociálním sítím vnímám víc, že jsou i hodně hloupí,“ posteskla si Češka se syrskými kořeny. „Nemá asi ani cenu komentovat věrohodnost některých článků, které nevím jestli mají hloupější titulek, nebo obsah, každopádně možná aniž by si je někteří lidé ověřili, sdílejí a vyjadřují se k tomu opravdu tak, že je mi často smutno z toho, mezi jakými lidmi to vlastně žiju.“
Podle ní je pochopitelné, že se lidé mohou bát možných rizik s uprchlickou vlnou spojených, ve většině případů se ale prý jedná o zbytečně přehnanou vlnu nenávisti. „Já na vše koukám možná podle někoho zaujatě, to je ale jasné, protože se mě to dotýká z obou stran, i přesto, že jsem Češka, tak jsem navštívila rodinu v Damašku mnohokrát a vždy jsem tam měla krásný čas. Znám ji jinak než lidé co znají Araby z dovolených, kde jim vnucují různé věci na trzích a plážích,“ popisuje dále v kontrastu s častými argumenty na síti.
„Dříve mi lidé z velké části skládali poklony kvůli opálení, vlasům, očím, záviděli mi, že jsem tam byla a chtěli vždy, abych jim něco arabsky řekla a vyprávěla, cítím, jak se lidé po tom, co zjistí, že jsem na půl Syřanka, spíše stáhnou,“ popisuje zlom v jednání ostatních slečna, která si nepřála být jmenována. „Nedávno jsem šla večer do města a parta kluků na mě měla jakési narážky, přitom nechodím zahalená, cítím se být normální holkou, nijak více výraznou, všude kolem je mnoho brunetek a navíc Čeština je můj mateřský jazyk. Nechápala jsem proč si vybrali zrovna mě a co jsem jim udělala, ale nedalo mi to, štvalo mě, že se tohle děje a uvědomila sem si, že se to bude dít dál a někomu jinému,“ popsala svou beznaděj v situaci, která vyústila až ve fyzickou roztržku.
Mluvčí se dále víceméně shodli na nutnosti zakročit proti radikálům z Islámského státu a ukončit režim Bašára Asada. „Režim Asada se stává více a více brutálnějším,“ řekla Tereza Abazid s tím, že svůj díl viny na konfliktu nesou vměšující se Spojené státy i Rusko. „Samozřejmě mě situace v Sýrii zajímá, mám tam svou rodinu, která se nemůže přestěhovat a ani neutekla. Většina Syřanů v zemi zůstala, protože je to jejich země a mají tam domov. Myslím, že prvním krokem, který bychom teď měli řešit je zastavit samozvaný Islámský stát, který se jen přiživuje na problémech jiné země, přitom většina jejich členů nejsou vůbec Syřané.
Korán nehlásí nenávist
„Režim Bašára Asada je jeden z nejšílenějších režimů světa, který vyprodukoval IS a bohužel ohledně Ruska a Ameriky to je na dlouho, ale určitě měli negativní vliv na vývoj revoluce a její změnu v proxy válku,“ míní Bitar. „A musím podotknout, že vliv Ruska podporující Asada určitě byl a je více negativní i na celý svět. Hlavně se musí Západ úplně a definitivně rozhodnout o ukončení Asadových a všech radikálních vlivů i skupin a připravit Marshallův plán na rozvoj Blízkého východu a udělat konečnou tečku či tlustou čáru za doby kolonialismu.“
Zároveň je podle potomků Syřanů v ČR nesmysl generalizovat Araby případně muslimy jako extremisty a náboženské fanatiky. Nesmysl je podle nich také automaticky označovat Islám jako náboženství nenávisti, kdy ho podle dotázaných někteří jedinci špatně interpretují a používají to k vymývání hlav mas. Zcela jednotní ale nejsou v otázce možných rizik, které uprchlická krize přináší.
„Myslím, že bychom jim měli pomoci. Například ve firmě, kde pracuji jsme uspořádali sbírku teplého oblečení. Netvrdím, že se mezi ně nemohou dostat i radikálně smýšlející osoby, ale drtivá většina uprchlíků jsou lidé, kteří potřebují naši podporu,“ tvrdí Tereza Yasmina Abazid. „Nevím, zda bychom je měli nutit 100% se přizpůsobit naší evropské kultuře, která je úplně odlišná, ale pomoci jim do začátku, když o všechno přišli a nevědí co se sebou je podle mě normální lidské chování.“
Kritičtější je její kamarádka, která předkládá i možné negativní dopady migrační vlny. „Na druhou stranu je zde otázka toho, kdo všechno se k uprchlíkům připojuje. Lidé, z jiných zemí, kteří jen využívají zmatku a spoléhají, že se s tolika lidmi dostanou někam za lepším. Nebo právě také radikální islamisté,“ přemítá dívka, která se kvůli negativním reakcím rozhodla neuvádět své jméno.
„O tom, že mezi uprchlíky jsou radikálové – to je směšné. Neříkám, že jich pár nemůže být mezi nimi, ale hlavně radikálové jezdí z Evropy do Sýrie, tak se nabízí otázka, jak to, že se radikální islám šíří uvnitř Evropy?“ ptá se Chalid Bitar. „Kde je ta chyba u pár evropských států systémově? Radikálové se dokáží dostat jinými cestami do Evropy.“
