Skotské referendum problém nevyřešilo. A ani nemohlo

Nedávné referendum o setrvání Skotska v historickém třistaletém svazku Velké Británie vyvolalo u nás, v zemi, která před 21 lety získala zkušenost s rozdělením československé federace, různé reakce. Chtěl bych se zastavit u těch, které v tradici nekritického obdivu ke všemu, co se děje na západ od nás, dávaly skotské referendum za příklad toho, jak se mají demokraticky řešit spory o státoprávní uspořádání a hrozící rozpad státu. Nám prý bylo takové referendum upřeno a stát se rozdělil nedemokraticky v důsledku osobních zájmů a ambic politiků – konkrétně Klause a Mečiara. Naopak Britové prý svůj společný stát zachránili. Myslím, že tomu tak zdaleka není.

Ve skutečnosti paralela mezi britskou situací roku 2014 a československou roku 1992 neexistuje. Dnešní Británie se podobá spíše Československu před vznikem federace (1968), kde Slovensko podobně jako dnes Skotsko mělo jisté prvky autonomie, ale stát jako takový federací nebyl. Skotská autonomie, kterou populisticky prosadili Blairovi labouriské koncem 90. let XX. století, se ukazuje jako politický krok, který na jednotu a životaschopnost Velké Británie má a bude mít zásadní rozkladný vliv. Britskou identitu rozbíjí a štěpí a dlouhodobým výsledkem nebude zamýšlené posílení, ale rozklad státu. Krize kolem nedávného skotského referenda je jenom počátkem takového procesu.

Příklad Československa po celou dobu jeho existence dává jasný obrázek obdobného vývoje. Žádná forma autonomie nebyla pro Slovensko ve skutečnosti dostatečná. Jakýkoliv krizový moment v historii Československa se snažila slovenská politika využít k oslabení společného státu a posílení vlastní moci. V roce 1968 to bylo prosazení federalizace státu, která jediná přežila tzv. Pražské jaro.

Asymetrické postavení autonomního Slovenska, stejně jako dnešní asymetrické postavení autonomního Skotska, bylo dlouhodobě neudržitelné, a vynutilo si plnou federalizaci společného státu. Stejně tak jako Češi, budou i Angličané skotským vývojem přinuceni zemi plně federalizovat. V případě Británie je situace ještě složitější vzhledem k možným autonomistickým či federalistickým aspiracím dalších historických zemí – Walesu, Severního Irska, ale možná i Cornwallu a dalších.

Přeměna původně unitárního státu ve skutečnou a přitom funkční federaci je obtížně zvládnutelný proces. Ve východní Evropě před pádem komunismu byly formálními federacemi Československo, Jugoslávie a Sovětský svaz, ale ve skutečnosti fungovaly jako více méně unitární totalitní státy. Obnovení demokracie po pádu komunismu znamenalo mimo jiné úkol pokusit se naplnit formální federální slupku skutečným funkčním obsahem, a to se ve všech třech příkladech ukázalo jako neřešitelné. Snaha o vybudování „autentické“ federace měla za následek vyprázdnění kompetencí federálních orgánů a nesmírné zkomplikování správy státu. Chaotický a těžko zastavitelný vývoj vedl k růstu společenského napětí a vzájemných antagonismů a měl za následek rozpad federací. V jugoslávském a jak se dnes ukazuje i v sovětském případě velmi tragický a krvavý.

Ilustrujme cestu k rozpadu na československém příkladu. Slovenský tlak na vytvoření tzv. „autentické“ federace přinesl velmi těžkopádný ústavní a nefunkční exekutivní model se třemi parlamenty a třemi vládami. Všechny tyto orgány se musely shodnout na znění zákonů a důležitých politických krocích, což bylo více a více nemožné. Aby stát mohl fungovat, musely nakonec vypomáhat různé neústavní orgány, jako byla např. tzv. finanční rada, jíž vytvořil tehdejší federální ministr financí Václav Klaus pro koordinaci hospodářské politiky mezi republikami a federací.

Trvalý tlak slovenského autonomismu a separatismu na další a další posilování autonomních pravomocí slovenských orgánů však poměry stále destabilizoval a ohrožoval při každých volbách. V roce 1992, kdy drtivě vyhrálo Mečiarovo HZDS se separatistickým programem, se ukázalo, že další požadovaný přesun kompetencí na národní republiky (centrální bankovnictví, zahraniční politika atd.), zachování společného státu vylučuje. Československo se rozdělilo a muselo rozdělit právě v této chvíli, poté, co se nepodařilo nalézt funkční, stabilní a pro obě strany přijatelný model soužití celků tvořících federaci. Žádná otázka položitelná v hypotetickém referendu nebyla schopna tento složitý problém vyřešit. Pokračování statu quo bylo pro Slováky nepřijatelné, ale nový ústavní systém nelze vytvořit referendem. Pokusy o kompromis a dohodu byly po letech neplodných tahanic neúspěšné. Československo se proto rozdělilo bez referenda, ale také díky autoritě a schopnostem svých tehdejších premiérů bez nebezpečných emocí, organizovaně, právní formou a ve vzájemné velkorysé dohodě. Podařilo se uchovat maximum toho, co nás spojovalo, především však přátelství, vědomí blízkosti a vzájemnou otevřenost.

Velká Británie je dnes ve zcela jiné fázi vývoje. Referendum by bylo bývalo přineslo řešení skotského problému tehdy, kdyby voliči dostali k posouzení otázku, zda zachovat status quo, nebo uskutečnit odtržení Skotska. Tehdy by problém skončil.

Tak tomu ale nebylo. Skotská samostatnost neprošla v referendu proto, že premiér Cameron přislíbil před jeho konáním podstatné posílení skotské autonomie. To je zásadní věc. Učinil tak však velmi obecně a mlhavě. Skotové budou splnění slibu vyžadovat, ale i kdyby se tomu Londýn nějakým způsobem vyhnul, je pouze zaděláno na další eskalaci krize. Skotské nacionalisty to jenom posílí a tahanice bude pokračovat.

Výsledek skotského referenda proto otevřel před Velkou Británií nám dobře a nechvalně známou etapu boje o změnu státoprávního uspořádání. O jeho obsahu referendum neřeklo vůbec nic. Fakt, že většina Skotů si přeje obecně žít ve společném státě s Angličany vůbec neznamená, že Skotové i Angličané mají a budou mít stejné představy o tom, jak má tento stát vypadat. Britská vláda byla velmi nezodpovědná, když populisticky ustoupila různým autonomistickým tlakům a dovolila, aby se tento proces dal samovolně do pohybu.

Zjevná asymetrie skotsko-anglického vztahu vytváří rozdílná práva občanů Velké Británie. Není dlouhodobě únosné, aby Angličané nemohli mluvit do skotských záležitostí, ale Skotové do anglických ano, jak je tomu nyní. Logika věcí vede ke vzniku anglického parlamentu a vlády a potřebě nalezení nového obsahu pro dosavadní britský parlament a vládu. To nebude lehké. Každopádně bude vnitřní integrita a akceschopnost Spojeného království velmi oslabena. To vše v době, kdy celková situace v Evropské unii i ve světě neslibuje lehké období.

Historická zkušenost všech evropských federací ukazuje, že de facto vždy šlo či jde o dočasné a nestabilní útvary, které nejsou schopny procházet bez úhony krizovými obdobími. Potvrzuje, že federalizace ve skutečnosti není perspektivní cestou k vyřešení národnostních či regionálních antagonismů, jak se obvykle tvrdívá. Naopak touto cestou vzniká institucionální předpoklad pro pozdější definitivní rozpad společného celku. Platí to pro zmíněné Československo, Sovětský svaz i pro Jugoslávii a potvrzují to konec konců i permanentní problémy a napětí v Belgii či na autonomie rozděleném Španělsku. Velká Británie na tuto neblahou cestu vstoupila v devadesátých letech také a výsledek skotského referenda jí ve směru postupné dezintegrace posunul paradoxně možná více, než by se mohlo na první pohled zdát. Referendum nic nevyřešilo.