6 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

‚Přišel bijec estébák a řekl, že mi rozmlátí hlavu o radiátor‘

Témata:

Komunistický režim si během normalizace vychovával generaci svazáků a pionýrů, kteří se měli stát poslušnými inženýry v národních strojírenských a hutních podnicích. Vedle těchto „uvědomělých“ ale soudruzi nechtěně vytvořili prostor pro silnou generaci filozofů, teologů, historiků a umělců, kteří se komunistům postavili. Jedním z nich byl houslista a dirigent Miroslav Jirounek.

Miroslav Jirounek se narodil v roce 1955, vyrůstal a dodnes žije v Mladé Boleslavi. Jeho otec Bohumil, sečtělý intelektuál, obdivovatel Masaryka, od války komunista, do roku 1969 ředitel mladoboleslavské knihovny, měl synův obdiv. Poté, co odmítl u normalizačních prověrek lhát o sovětské „bratrské“ pomoci, vzdal se Miroslavův otec ředitelského místa a nastoupil do malého antikvariátu v Jablonci. Maminka vedla Miroslava k šetrnosti a pracovitosti. Za války ve třinácti letech zůstala sama jen s mladším bratrem, když jí zemřela maminka a otce za ukrývání vysílačky zavraždili nacisté v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Dospívající dívku tehdy zachránil velkopodnikatel Baťa, který ji přijal na zlínskou školu.

Okno ze základní školy E. Beneše

Miroslav Jirounek popisuje jednu ze školních vzpomínek, která působí až poeticky, má však silnou symboliku: sedí v lavici, okusuje tužku a kouká z okna. Pozoruje sovětské vojáky většinou asijského původu, jak cvičí na dvoře kasáren. Vyučování občanky, kterou vede zástupce ředitele, žák Jirounek ignoruje. Možná se mu honí hlavou historické paradoxy. Co by si o tom všem myslel prezident Beneš, po kterém je škola pojmenována a který žádal Sovětský svaz o pomoc v roce 1939, smlouvu o spolupráci se SSSR podepsal v roce 1943, o budoucnosti se Sověty diskutoval v březnu 1945? Žák Jirounek si o sovětských vojácích myslí to samé, co jeho tatínek. Zástupce ředitele, který vyučoval občanskou výchovu, servilně papouškoval všechny nejrůznější propagandistické fráze režimu vyskytující se v Rudém právu a stejné chování vyžadoval i od žáků: „Při občance na mě řval. Kritizoval jsem režim. Není divu, že jsem měl problémy s přijetím na gymnázium,“ vypráví Jirounek, který jinak na základní škole v ostatních předmětech exceloval.

Příběhy 20. století

Miroslav Jirounek vyprávěl své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum a žákům Základní školy TGM v Mladé Boleslavi v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Post Bellum už sesbíralo už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Z této úctyhodné sbírky vznikají rozhlasové dokumenty „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví.

Talentovaný Jirounek udělal náročné zkoušky na mladoboleslavské gymnázium, ale dlouho nepřicházelo rozhodnutí o přijetí. Oznámení o přijetí – nečekaně a s radostí – obdržel až na konci prázdnin. Nastoupil na školu, kde ovšem vládly ještě horší poměry než na té základní. Strach mezi studenty a učiteli šířil zástupce ředitele: „Nevím, jestli to byl estébák, ale donášel na všechny profesory. Spolužáky, kteří měli dlouhé vlasy, tahal a smýkal jimi. Těm, kteří nosili křížky kolem krku, je strhával. Já jsem se jednoho z těch kluků zastal. Řekl jsem mu, že na to nemá právo, protože je garantována svoboda vyznání. Nevím, kde se to ve mně v sedmnácti vzalo,“ popisuje Miroslav Jirounek situaci kdesi na chodbě školy.

Tento konflikt se odehrál půl roku před maturitou, ředitel ho vyhodil: „Řekl mi, že jsem přeřazen na gymnázium v Mnichově Hradišti. Tam jsem chodil týden a pak se mi tamější ředitel omluvil a řekl mi, že nesmím chodit ani tam. A nemám se vracet ani do Boleslavi.“

Dějepis se naučil od pokuřujícího profesora

Když nesměl složit maturitu, nastoupil Miroslav Jirounek jako uklízeč do národního podniku Geodezie. Každý den několikrát během směny chodil pokuřovat se svým bývalým profesorem historie, který mu na dvoře u zamřížovaného okénka přednášel: „Byl to starý komunista, který přežil nacistický koncentrák. V 60. letech býval ředitelem gymnázia, ale když přišel ten normalizační soudruh, dostal padáka. Od něj jsem se naučil víc než kdekoliv v lavici. Prostě to, co mi říkal, jsem si zapamatoval,“ vzpomíná Miroslav Jirounek.

Kromě uklízení v Geodezii několik hodin denně cvičil na housle. A šlo mu to. Toužil studovat na konzervatoři. S vynikajícím vysvědčením z mladoboleslavské školy zašel na pražské gymnázium W. Piecka, kde ho nakonec nechali složit maturitu. Stejně tak „potutelně“ udělal talentové zkoušky na pražskou konzervatoř. Vzhledem k tomu, že neměli jeho kádrové posudky, uchazeč u zkoušek hudebně i odborně exceloval, vzali ho. Po půl roce na konzervatoř doputovalo udání, podle kterého přijali „závadového studenta“. Opět dostal padáka.

Ředitel konzervatoře uvedl, že neplní povinnosti a nestačí na studium. Opět se bál uvést pravé důvody vyhazovu. To ovšem bylo v přímém rozporu s hodnotícími posudky jeho profesora: „Zařadil se mezi nejlepší žáky oddělení. Je vybaven dobrým hudebním sluchem a přirozenou muzikálností. Je typem analytickým, samostatně uvažujícím a řešícím dané úkoly.“

Miroslav Jirounek se nehodlal vzdát a do splnění svého snu vkládal obrovské úsilí: „Abyste v hudbě prorazili, musíte cvičit šest až osm hodin. Bez toho to nejde,“ říká Jirounek. Napsal dopis do Ženevy ke komisi OSN pro lidská práva, kopii dopisu zaslal i na československé ministerstvo školství, odkud záhy přišla odpověď, že žák se může vrátit na školu, ale jen na dálkové studium. Školu úspěšně dokončil v roce 1986.

Dirigent, který se převléká v kotelně

Na svůj absolventský koncert kráčel ve fraku, který si na sebe navlékal v kotelně Anežského kláštera v Praze. „Myslím, že jsem si vzal den volno před tím koncertem. Je to svým způsobem typické pro tu tehdejší bláznivou dobu. Nevím, jestli na světě existuje nějaký dirigent, který by vedle studia topil v kotelně. No, možná jo,“ usmívá se dirigent Jirounek, který po roce 1989 vedl Komorní orchestr Praha, filharmoniky a koncertní mistry v Orchestru mladoboleslavských rodáků, spolupracoval s Magdalenou Koženou, Michaelem Kocábem, Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem.

V lednu 1977 podepsal Chartu 77: „Bylo to osvobozující. Jasně a veřejně jste režimu řekli, co si o něm myslíte,“ popisuje Jirounek. Celá 80. léta pak čelil silnému tlaku okolí. Všichni si prý klepali na čelo, jak je nezodpovědný, má děti, ženu, ale přitom podepíše Chartu 77. Podporu cítil od lidí, se kterými se pravidelně setkával na bytových seminářích v Mladé Boleslavi na evangelické faře u Kocábů. Tady se seznámil s Alfrédem, jeho synem Michaelem, filozofem Hejdánkem, Jakubem Trojanem. „To bylo opravdu milé společenství a na večery u nich nezapomenu. Dodnes z tohoto čerpám,“ říká Jirounek, který se prý v životě nejednou opřel o biblický verš: „Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Přes setkávání s takovou inspirativní a podporující společností si Miroslav Jirounek v 80. letech nejednou zoufal. „Mezi léty 78 až 81 se narodily první tři z mých pěti dětí. Moje žena byla s dětmi doma, já jsem pracoval za mizernej plat, ze kterého žilo pět lidí. Nějak jsme to přežili, ale moje žena na to nevzpomíná ráda, protože ona vedla domácnost a bylo to na hranici bídy.“ Jirouenk topil v kotelně Anežského kláštera, dřel v textilce nebo jako lesní dělník, odečítal vodoměry či uklízel ve vinohradském divadle za 800 korun měsíčně. Herci ho znali a věděli, že je hudebníkem a chartistou. Když ho na schodech potkávali, jak právě utíral schody, ani ho nepozdravili.

Všichni z vinohradského souboru kromě Ilji Racka podepsali tzv. antichartu „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu“. „To byla prostě zrada na národu. Lidé je milovali. Herci věhlasných jmen seděli se sklopenými hlavami a nikdo ani nehlesnul, nikdo se nezvednul a neodešel. Nezapomenu, jak v Národním divadle sedí Pešek, Schejbalová, bohužel tam byl i Werich. A jak se rdí. Najednou vám došlo, jaký je jejich mravní základ,“ říká Jirounek. Zatímco jeho spolužáci z konzervatoře budovali své hudební kariéry, on místo toho pravidelně docházel na výslechy na StB.

Spolužák estébák

Při prvním výslechu v Mladé Boleslavi po podpisu Charty 77 zažil paradoxní situaci, kdy proti němu za stolem seděl jeho bývalý spolužák ze základní školy – jako estébák. Miroslav Jirounek na to vzpomíná: „Poťukával s tužkou s tím gumovým koncem a říkal: ‚Tak, pane Jirounek, co nám řeknete?‘ A já mu odpověděl: ‚Co blbneš, Vláďo?!‘ Nedovedl jsem přehodit tu výhybku. Vláďa zrudnul, vypadnul a přišel jinej, přišel ranař, bijec. Řekl, že mi rozmlátí hlavu o radiátor. Tak jsem mu odpověděl, ať to zkusí. A on to kupodivu nezkusil.“

Výslechy prý zpravidla netrvaly dlouho. Miroslav Jirounek si to vysvětluje tím, že dal najevo, že se jich nebojí a že jim nic neřekne. Při jednom výslechu v souvislosti s bytovým seminářem u Ladislava Hejdánka byl vyslýchán pouze dvacet minut. Výslech dívky, která tam byla také, naopak trval šest hodin.

Dirigent a topič se stal účastníkem 3. odboje

Miroslav Jirounek se stal 18. února 2013 podle zákona účastníkem 3. odboje. Státní uznání bylo zdůvodněno: „Za soustavnou protikomunistickou činnost podporující obnovení svobody a demokracie. V období od ledna 1977 do září 1979 se podílel na koncipování otevřeného dopisu, petic a jiných protikomunistických materiálů vystupujících zejména proti porušování lidských práv totalitním režimem v tehdejším Československu.“

Dnes šedesátiletý Miroslav Jirounek prý sem tam pociťuje chvíle, kdy rekapituluje, vzpomíná a přemýšlí o tom, co prožil. Cítí se šťastný. Jeho pět dětí vystudovalo, všichni jsou úspěšní: „Děti byly jediným argumentem pro emigraci. Ale stále jsem to odkládal. Co bych dnes dělal, kdybych držel hubu a krok? Jsem šťastný, že jsem se jim postavil,“ říká.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.