Příběh muže, který chtěl zastavit holokaust

Před sto lety se narodil Jan Kozielewski, známý spíše pod svým konspiračním pseudonymem Jan Karski – „člověk, který se snažil zastavit šoa“. Jeho příběh patří mezi světlé kapitoly druhé světové války, nicméně můžeme ho číst také jako jeden z mnoha příběhů nepochopení a přehlížení střední a východní Evropy ze strany „Západu“.

Narodil se v Lodži 24. dubna 1914, v ulicích průmyslového města bylo jidiš slyšet stejně často jako polština. Absolvoval univerzitu ve Lvově a před válkou směřoval k úspěšné diplomatické kariéře. Místo toho v srpnu 1939 vstoupil do armády. Po porážce Polska v září 1939 se jen těsně vyhnul sovětskému zajetí, které by pro něho coby důstojníka zálohy znamenalo téměř jistou smrt v Katyni či na dalším z mnoha popravišť. Dal se rychle do služeb polského „podzemního státu“. Jazykové schopnosti a diplomatická praxe mu zajistily roli tajného posla, kurýra putujícího mezi konspiračními strukturami v okupovaném Polsku a exilovou vládou na Západě.

Na svou nejdůležitější misi se začal připravovat v polovině roku 1942. Jedním z jeho hlavních úkolů bylo informovat Spojence o osudu polské židovské komunity. Zástupce socialistického Bundu – největší židovské politické strany v předválečném Polsku - mu tehdy řekl: „Já Angličany znám. Jenom vyprávění neuvěří. Musíte to všechno vidět na vlastní oči.“

Karski byl propašován do „té druhé Varšavy“, oddělené zdí od zbytku světa. Jestliže v roce 1942 byla „nežidovská“ Varšava jedno z nejméně bezpečných míst v Evropě, varšavské ghetto se všem měřítkům zcela vymykalo. „Vy Poláci máte štěstí,“ řekl Karskému jeden ze zástupců varšavské židovské obce. „Mnoho z vás trpí, mnoho umírá, ale národ zůstává. Po válce tu Polsko stále bude, tato země, která je i naší vlastí, opět povstane z moře slz, bolesti a pokoření. Jen my, Židé, už tady nebudeme.“

Posel nechtěných zpráv

Později se Karski dostává ještě dál. V přestrojení za člena ukrajinských pomocných jednotek se ocitá v tranzitním koncentračním táboře Izbica Lubelska, jakési předsíni vyhlazovacího tábora Bełżec. Tam také zjišťuje, že na území Polska neumírají pouze členové místní židovské komunity, ale Židé z celé Evropy. Vzpomínky na obě tato místa pronásledovaly Karského po zbytek života.

Karski své zkušenosti pečlivě sepsal. Vznikla tak první ucelená a podložená zpráva o šoa. Karski s mikrofilmem schovaným v dutině klíče procestoval okupovanou Evropou do Londýna. Na základě jeho zprávy pak vydala polská vláda 10. prosince 1942 výzvu ke Spojeným národům s názvem Masová exterminace Židů v Němci okupovaném Polsku.

Tehdy začala druhá, neméně náročná část Karského úkolu. Svými informacemi se snažil vzbudit zájem hlavních představitelů Velké Británie a poté i Spojených států. Hovořil s britským ministrem zahraničí Edenem a prezidentem Rooseveltem. Všude opakoval výzvu k okamžitým krokům ze strany velmocí: bombardování železničních tratí, vydávání Židům in bianco pasů atd.

Narazil na směsici nedůvěry a politického realismu. „Zatočíme s Němci, jen co vyhrajeme,“ reagoval údajně Roosevelt a změnil téma na potencionální možnosti intenzivního obchodu mezi USA a Polskem po válce. „Neřekl jsem, že ten mladý muž lže. Řekl jsem, že mu nemohu věřit. V tom je rozdíl,“ komentoval jeho zprávu soudce Nejvyššího soudu USA Felix Frankfurter. Žádný z postulátů obsažených v Karského zprávě nebyl splněn.

Podle vzpomínek blízkých žil Karski do smrti s hlubokým pocitem viny, že zklamal ty, které potkal ve varšavském ghettu. Vzhledem k tomu, že se stal veřejně známou osobou, nemohl se už do Polska vrátit a rozhodl se zůstat ve Spojených státech. Tehdy v posledních měsících války zahájil svoji další misi. Napsal knihu Příběh tajného státu, která se zabývala fenoménem polské „podzemní paralelní polis“ fungující pod německou okupací. Motivovala ho především stále zřetelnější hrozba toho, že válečné utrpení přinese jeho zemi jen další okupaci, tentokrát ze strany Sovětů.

Tečku udělal Obama

I když byl Karski svého druhu celebritou a kniha se výborně prodávala, velmi rychle se začal setkávat s nedůvěrou americké intelektuální veřejnosti. Polská vize současnosti byla v příkrém rozporu s euforií konce války. Karského slova o tom, že se Sovětský svaz snaží ukrást Polsko, byla přijímána jako zpochybňování „obětí ruského lidu v boji s nacismem“. Zkrátka už podruhé musel Karski pochopit, že dějiny prostoru, odkud pocházel, a jeho obyvatel jsou nakonec vždy psány z vnější perspektivy…

V USA žil až do smrti, i když se po roce 1989 opakovaně vracel do Polska. V osmdesátých letech mu byl udělen diplom Spravedlivého mezi národy a o několik let později i izraelské občanství. Napsal tehdy: „Já, Polák, katolík a Američan jsem se dnes stal Izraelcem. Gloria, gloria, in excelsis Deo!“

Nicméně opravdovou tečku za Karského životopisem udělal Barack Obama. Když mu v roce 2012 posmrtně uděloval nejvyšší americké vyznamenání (Prezidentskou medaili svobod), prohlásil, že Karski sepsal své zážitky z „polských koncentračních táborů“. Použil tedy frázi, která je symbolem postupného přehazování zodpovědnosti za holokaust z kultivovaných a rozervaných milovníků Wagnera a Goethe na „divoké východoevropské domorodce“.

Prezidentské – doufejme – přeřeknutí vyznělo jako hořké shrnutí příběhu posla nechtěných zpráv, který opakovaně narážel na to, že ve skutečnosti jeho vlast a celý region nikoho v mocenských centrech světa nezajímá…

--------

Ve středu 23. dubna bude v pražské Valdštejnské zahradě zahájena výstava o osobnosti Jana Karského, ve Španělské synagoze se pak večer koná koncert. Více zde.

Přejít na diskusi