1

Cenzura zachraňuje Zemanův průměrný rétorský výkon

O Miloši Zemanovi je zvykem říkat, že je vynikající rétor. Tedy říkají to o něm někteří lidé, zejména ti, kteří mu mají důvod lichotit. Myslím si, že je to nepřesné, že se tu drobně, ale významně zaměňují určité kvality. Jednak Zemanova schopnost promluvit o něčem spatra, v podstatě o čemkoli, v jakýchkoli podmínkách objektivních (různá prostředí, nenadálá situace), tak subjektivních („společenská únava“). Tu člověk musí ocenit, že navzdory všem protivenstvím Zemanův projev dává jakýs takýs smysl. Ale v rétorických kvalitách v pravém slova smyslu Zeman málokdy oslňuje – lze to snadno vidět srovnáním s projevy lepšího řečníka, jímž je u nás bezpochyby Miroslav Kalousek. To nám taky připomene, že čistě rétorické kvality jsou přeceňovány.

To, co na Zemanovi lidé ve skutečnosti oceňují, je myslím spíš jeho ochota obracet se k lidem, kteří se cítí přehlíženi, a říkat jim to, co chtějí slyšet. To není samozřejmá schopnost.

„V Hamburku ani jinde jsem se nikdy nestýkal s emigranty, maximálně jsem o nějakého někde zakopl,“ řekl Petr Robejšek v rozhovoru s kolegou Kaiserem. „Ale spolky, kde se lidi scházeli, aby vzpomínali na to, jaké bylo pivo u Fleků, to ne. V Hamburku se konal tuším každý rok výlet k takovému kopečku za městem, který se jmenuje Karlstein, a hamburští Češi tam pořádali piknik jako na Karlštejně. Jednou nás pozvali, ale nešli jsme. My jsme odešli za svobodou, chtěli jsme si svůj život utvářet sami. A ne žít z toho, jaké to bylo a jaké by to bylo.“

Tato pasáž ukazuje, proč se Robejšek sotva stane Zemanem. Vysoce inteligentní, motivovaní, ambiciózní, novým zkušenostem otevření lidé v emigraci nevyhledávají krajanské spolky. V jejich očích sdružují lidi, kteří se spokojí s málem, nejsou otevřeni novým zážitkům a informacím. To prostředí na ně působí provinciálně a nostalgicky. Není to ten velký svět, kvůli kterému utíkali. Skutečný politik naproti tomu ví, že v takovýchto spolcích – v cizině i doma – jsou hlasy. A jde mezi tyto lidi a říká jim, co chtějí slyšet, byť by si o nich myslel svoje. Kdo sledoval Zemanovu politickou kariéru od počátků, musel si všimnout, že Zeman tuto schopnost měl či v sobě objevil. Žádný sídlištní kulturák mu nebyl dost zapadlý. Žádné publikum plné jezeďáků a dělnic v důchodu, mezi které by nějaký politik ODA nikdy nejel, Zemanovi nebylo pod úroveň. Každému, kdo ho pozval, ochotně přinášel svou špatnou zvěst o spálené a vytunelované zemi. Podle jejich reakcí své projevy cizeloval. Ověřoval si, jaké urážky a lživá obvinění – dnes bychom řekli fake news – na ně nejvíc platí. Protože ti lidé mají hlasy.

Zemanův letošní povánoční projev, myslím, nepatří k jeho pamětihodným. Je spíš odfláknutý. Recykluje víckrát použité figury, opakuje známá stanoviska, přináší opravdu minimální penzum nového. Veřejné investice? Ano, pořád jsou důležité. Ekonomická diplomacie? Ano, taky už jsme slyšeli, že ji Zeman považuje za jádro diplomacie, a ne, stále jsme neslyšeli, kdo je ten politik, který řekl, že se ekonomická diplomacie nemá dělat, vůči němuž se Zeman vymezuje. V blahosklonné vánoční atmosféře se to obešlo bez útočné narážky na ministra Zaorálka, neb prostor Zeman vyplnil sebechválou za kontakty s Čínou. Jen ten příliv skutečných investic za třiceti podepsanými dohodami pokulhává.

Narážka zato přišla, a to v pasáži, se kterou Zeman musel být zvlášť spokojený. „Jsem zásadně proti cenzuře s výjimkou pornografie, a zejména dětské pornografie,“ oznámil Zeman. Důvod tohoto nečekaného vyznání se ozřejmil záhy, když pokračoval, že by si nepřál, „aby naše ministerstvo vnitra bylo jakýmsi novodobým Koniášem, a nepřál bych si, aby jakýsi pornoherec už dnes sestavoval seznamy nepohodlných, nebo dokonce zakázáníhodných internetových serverů“. Pornohercem je samozřejmě Jakub Janda z organizace Evropské hodnoty.

Mám pro Zemana novinku. Pornografie se na internetu necenzuruje. Je jedním z hlavních smyslů jeho existence, většina lidí ho používá kvůli pornografii víc něž kvůli čemukoli jinému. Jiří Ovčáček by někdy měl Zemana posadit před počítač a napsat do nějakého internetového vyhledávače slovo „porn“. Na Googlu dostane 1 940 000 000 výsledků.

Ale co bychom neudělali kvůli zvláštní přitažlivosti slova cenzura. Cenzura u nás neexistuje a prakticky nikdo ji nepamatuje. Neexistovala ani za komunismu – ten luxus, že by noviny tak jako za první republiky otevřeně sdělovaly čtenářům, co jim bylo zcenzurováno či zabaveno, jsme neměli. Dnes je slovo cenzura především marketingovým nástrojem. „NECENZUROVÁNO“, připlácne se na video či knihu obsahující něco, co cenzurováno nikdy nebylo, stejným způsobem, jako tam jiní připlácnou „NOVINKA“. Funguje to na Zemanovy voliče.

Náš pornoherec je spíš součástí jiné tendence: hledání nového schématu financování určitého typu lidí a institucí. Kdo se nestihl chytit čerpání evropských dotací, globálního oteplování, rozvojové pomoci, boje proti anorexii, hate-free a kdovíčeho ještě, naskakuje na boj proti dezinformacím a fake news. Pro lidi z think-tanků a médií má dvojí přitažlivost. Média přicházejí jednak o zdroje financí a jednak o společenské postavení, o důvěru a roli „gatekeepera“, který rozhoduje, jaké informace mají nárok, aby byly připuštěny do veřejného prostoru. „Factchecking“ řeší oba tyto problémy jednou ranou. Je to možnost, jak dát svým názorům opět váhu, o kterou přicházely. Facebook chce připojovat ke zprávám značení důvěryhodnosti. Budou ho obstarávat organizace Politifact a Snopes, jež se v minulosti nevyhnuly tendenčnosti. V našem prostředí už vidíme náznaky, kam by se tato aktivita mohla ubírat dál: například k tlaku na velké inzerenty, aby přestali inzerovat na zdrojích, jež bojovníci proti fake news označí za dezinformační. Je to krásný způsob, jak zúročit vliv tam, kde ho tento typ lidí má nejvíce. V korporátních strukturách. Firmy, jež jsou nominálně tvrdě kapitalistické, jsou často účinnou převodovou pákou pro různé progresivistické snahy.

V Německu se všechno dělá důkladněji a korporatističtěji, a tak tam je boj proti dezinformacím dál. Objevují se už návrhy na skutečnou kriminalizaci fake news, a v tom případě by opravdu šlo o cenzuru. Naše nově zřizované Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, na něž Zeman taky naráží, tvrdí, že žádnou cenzorskou aktivitu vyvíjet nehodlá. Zároveň je poněkud mlhavé, co bude přesně dělat, případně proč se třeba právě analyzování dezinformačních kampaní se vztahem k bezpečnosti státu nevěnuje potichu kontrarozvědka. Při hubené výtěžnosti dosavadních iniciativ v tomto směru se zdá, že hlavní veřejnou funkcí nového pracoviště je vyhovět módním snahám – a stát se veřejným hromosvodem. Zemanův útok byl zákonitý a podle jeho návodu budou následovat další.

Existuje ovšem jedna událost, kterou Zeman mohl ve svém projevu zmínit, protože zcela podporovala jeho politické akcenty a zároveň by prezidentovi nepochybně příslušelo ji zmínit. A to, že v Berlíně zahynula první česká oběť islámského terorismu v Evropě.

Ale to by ten projev nesměl být odfláknutý.

/
komentátor ECHO24.cz

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.