Bílá hora našich srdcí

Témata: ,

Můj celoživotní přítel a učitel Bohumil Doležal se mnou svedl bitvu na Bílé hoře. Trvá zásadově a principiálně na své prohře tak, že mi nezbývá, než mu jí přiznat.

Je mi to hluboce líto, protože znám jeho cenu. Velice se trápím tím, že tak cenný a vznešený člověk se ve svém vysokém věku utápí ve svých frustracích, místo toho, aby pracoval a vedl lidi, kteří vedou společnost. To je bohužel vizitka celé české společnosti a její nesmírně povrchní elity. Nechávají své nejlepší lidi v zapomnění a nečerpají z nich jejich ohromné zkušenosti a jejich moudrost.

Co se týče polemiky o Bílé hoře, tak musím říci, že z jejího osobního rozměru jsem smutný, ale z jejího veřejného vyznění mám radost. Zlobím se tak trochu na Dalibora, že vytvořil nepřiměřené echo této velice osobní záležitosti. Ale na druhou stranu chápu, že dal Bohumilovi prostor, aby mohl se mnou na Bílé hoře jako poctivý a zásadový protestant znovu bojovat a znovu si naplno užít svoji prohru.

Když pozorně čtete Bohumilovu polemiku s mým článkem „Na Bílé hoře jsme neprohráli“, nemůže vám uniknout ta bojová dikce. Zvuk bubnů, děl a troubení do útoku. Můj učitel se totiž nad tématem Bílé hory hluboce rozzlobil. Názor, že jsme tam vlastně neprohráli, ho dovádí k absolutnímu vzteku. On tam totiž prohrál. A já ne. To je rozdíl mezi zásadovým učitelem a vzpurným lehkomyslným žákem, který se v padesáti letech rozhodl, že se myšlenkově osamostatní.

Navíc je to zjevně i rozdíl mezi starozákonním a novozákonním pojetím víry v Boha. Můj starozákonní učitel klade důraz na téma Boží hrůzy a pomsty. Já mám tendenci klást důraz na téma naděje, víry a Ježíšovy lásky. Poslední roky strávené v babišismu mi přinesly tolik zkušeností zrady blízkých lidí a tolik zklamání, že už cítím, jak mě bělohorské prohry uzdravují. Babišismus mi totiž zároveň přinesl i jedno podstatné vítězství. Spočívá ve zjištění, že tu jsou lidé, kteří navzdory všeobecnému úpadku, hysterii a stupiditě při sobě stojí. Můj učitel při mně v podstatných bojích stál a nepřestanu mu být vděčný. I když se na Bílé hoře ocitl v roli mého ctěného a váženého nepřítele.

Bílá hora je zásadním okamžikem české historie. Tato zkušenost nás vede až do prožitku přítomnosti. Akcent prohry je podstatný pro každého, kdo definuje českou přítomnost negativně a kdo na tomto negativním vymezení hodlá trvat. Je to prohra, která tvoří národní sebeurčení.

Když jsem napsal titulek „Na Bílé hoře jsme neprohráli“, měl jsem na mysli jen jednu jedinou a víceméně technickou věc. Že totiž člověk fyzicky nemůže prohrát tam, kde vůbec nebojoval. Ale zároveň ani trochu nepopírám, že člověk může prohrát už právě tím, že nebojoval.

Historická fakticita Bílé hory mluví o tom, že v této bitvě prohráli Němci s Němci a vyhráli tam Němci nad Němci. A nijak nepopírám, že vítězství Němců nad Němci pak odnesli Češi.

Můj článek se snaží říci, že pasivita společnosti je sama o sobě tou nejvážnější prohrou. Společnost před Bílou horou byla duchovně pluralitní, bohatá a mířila k modernitě. Po Bílé hoře tu vládla moc dobyvatelů, popření práva a likvidace duchovních odlišností. Nikdy by mě nenapadlo něco takového obhajovat. Ale chtěl jsem poukázat na to, že do tohoto duchovního i politického průšvihu se tehdejší společnost dostala nikoli tím, že by prohrála v nějaké hodinové šarvátce, nýbrž tím, že vůbec nic neudělala pro svoji svobodu. Jako člověk, který se hluboce a vážně trápí fenoménem autoritativní a oligarchické moci, totiž pociťuji občanskou pasivitu jako celonárodní a celospolečenskou prohru. To jsem chtěl říci.

Zároveň mi šlo o to, že nepřítelem Čechů není katolická kultura a nepřítelem Čechů nejsou ani Němci. To je totiž mantra bolševického a nacionalistického pojetí dějin. Nepřestanu být vděčný svému učiteli Bohumilovi a také svým rodičům, že mě naučili ctít nesmírně bohatý německý kulturní vliv na české prostředí.

Proto přeci miluji Čechy. Že jsou kulturní zemí západního střihu a že jsou součástí německého kulturního okruhu. Proto hrály tak zásadní roli v historii křesťanské reformace i v historii katolického triumfalismu. Protože jsou srdcovou součástí evropských duchovních dějin. Češi sami dnes nechápou ohromný historický význam Čech pro utváření moderního duchovního klimatu západního světa. Lpí na své bělohorské prohře stejně, jako lpí na své duchovní bezvýznamnosti. Tomu se hodlám vždy a naplno postavit. Pochopení ohromného historického i kulturního významu Čech pro liberální Evropu však má jednu nesnadno přijatelnou okolnost. Jeho podmínkou je pochopení Čech jako integrální součásti německého světa. Čechy jsou nesmírně důležitý a výrazný kulturně historický fenomén, který se svými duchovními boji podílel na utváření svobodné Evropy. Jsem hrdý Čech, který chápe svoji příslušnost k evropskému Západu.

V Římě stojí překrásný barokní kostel Panny Marie Vítězné, který jeden z papežů nechal postavit jako díkuvzdání za Bílou horu. Bílá hora je v barokní mentalitě záchranou. Radost ze záchrany duší je zhmotněná i v poutním kostele, který dodnes stojí na Bílé hoře. Baroko i katolicismus jsou překrásnou pokladnicí naší kultury. Kultury velikosti a vítězství. Nemám vůbec ani trochu chuť se definovat z jakékoli národní prohry. Nechci se s Bohoušem pohádat o bitvu na Moravském poli v roce 1278. Já jsem tam neprohrál.

Bitva na Bílé hoře vedla k ponížení českého království i k likvidaci moderní předbělohorské společnosti. Byla to tragédie. Ale habsburské panství vedlo zároveň nakonec i k tomu, že jsme si vybudovali kulturní instinkty civilizovaných národů katolického jihu. A já mám tento kulturní okruh hluboce rád. Proto jsem na Bílé hoře neprohrál.

Bohumil Doležal je nejlepším publicistou této doby. Je to člověk, který určuje ráz myšlení mnoha lidí. Jsem přesvědčený o tom, že můj učitel je největším českým intelektuálem.

Až jednou naším prezidentem nebude primitiv, tak můj Bohouš dostane státní vyznamenání. Naše fanatické boje jsou nepatřičnou součástí naší mentality a způsobují nám nadbytečnou bolest. Bílou horu si nesmíme nést v srdci. Klima prohry z nás dělá mrzáky. Proto takovou mentalitu s veškerou rozhodností odmítám.

Neprohrál jsem na Moravském poli a neprohrál jsem na Bílé hoře.

Přejít na diskusi