12 na procházce se selesiánem

Náchod. Lekce v Bílém beránku. Sancta sindon

FOTOBLOG,

Tato cesta se plánovala dlouho, možná třicet let. Tak dlouho znám Zdeňka Jančaříka, což bude tím, že ho znám od studií, což těch třicet let holt už bude. Tehdy studoval germanistiku, byl takový vytáhlý, hubený, obrýlený, na první pohled vážný, ale to byl jen první pohled, když se s ním člověk seznámil, zjistil, že je s ním legrace a zajímavá řeč, i když je intelektuál.

Blízké mi na něm bylo i to, že mluvil s pěkným nádechem slováčtiny, neboť je z Veselí nad Moravou, a jak jsem pak i zjistil, umí zpívat lidové písně, což se mu potom v kostelní profesi jistě hodilo.

Tak jsme dojeli k Náchodu, před nímž jsme svorně usoudili, že tam zastavíme.

My jsme se nějakou dobu oťukávali a pak zjistili, že nás zajímají podobné věci a máme na ně podobný náhled, i když on v tom byl už dál a jaksi pevněji zasazený. Tak jsem zjistil, že nejenže zná podrobně přečteného Franze Kafku, ale překládá eseje Eliase Canettiho, který pár let předtím dostal Nobelovu cenu, a když jsem se ho zeptal, kde je vydá, tak na mě tak pohlédl a řekl, že samozřejmě v samizdatu, kde jinde. Tak jsem zjistil, že Zdeněk má přátele mezi disidenty, že se dobře zná s kritikem a editorem Janem Lopatkou, že už mu něco vyšlo v Obsahu a tak dále. A tak, když jsme se oťukali ještě víc, tak mi začal půjčovat samizdaty a exilové knížky, a já mu občas taky něco přinesl, co jsem zase od svých zdrojů měl já. A to jsme prováděli v takové konspiraci na koleji Větrník, kde jsme bydleli, taky jsme spolu chodili povinnou na vojenskou katedru, kterou jsme nenáviděli. A když jsme byli již zcela oťukaní, tak se mi Zdeněk svěřil, že prošel nedávno konverzí, na fakultě končí a že chce jít na kněžský seminář do Litoměřic. To skutečně udělal, kupodivu ho tam vzali (napodruhé), takže jsme se viděli až na svatořečení Anežky České v listopadu 89, to už byl Zdeněk služebník Boží, bylo to na něm znát, já měl před ním ještě větší respekt, ale přátelé jsme zůstali, i když já jsem asi mnohem větší hříšník.

A když jsme byli již zcela oťukaní, tak se mi Zdeněk svěřil.

Uběhlo těch třicet let, během nichž jsme se občas vídali a potkávali, taky v Dejvicích u docenta Jaroslava Meda na fotbale jsem párkrát byl, protože katolíci jsou velkými fotbalovými fanoušky, jak známo. Zdeněk myslím fandil italským týmům, protože v devadesátých letech studoval v Římě, takže občas vykřikl něco italsky, třeba Madonna mia! Jinak byl Zdeněk několik důležitých let šéfredaktorem nakladatelství Portál, kde mimo jiné vydal obrovskou Červenou knihu C. G. Junga, z čehož se domnívám, že je Zdeněk též jungiánem. V každém případě je salesiánem, tedy takovým katolickým skautem, sice řeholníkem, ale s poměrně svobodnou řeholí, která mu umožňuje chodit v civilu a zajet si v sobotu na výlet třeba se mnou. Ostatně nejznámější současný český salesián, Ladislav Heryán vypadá jako hard rocker, jímž ostatně je.

A Zdeněk navrhl, abychom se jeli podívat do Broumova na Sancta sindon čili Svaté plátno.

Takže s tímto Zdeňkem jsme se před nějakou dobou domluvili, že pojedeme na výlet, přičemž bylo jasné, že to bude výlet s duchovním pozadím. A Zdeněk navrhl, abychom se jeli podívat do Broumova na Sancta sindon čili Svaté plátno, jehož kopii z poloviny 17. století tam v roce 1999 našel jeden všímavý mladík, který tam byl na civilní službě. Ona byla schovaná přímo v kostele, ukrytá a složená v krabici ve výklenku právě pod nápisem Sancta sindon, přičemž s prý neví, kdo a kdy ji tam schoval a jaký k tomu měl důvod.

Ona byla schovaná přímo v kostele, ukrytá a složená v krabici

Když jsme tam již stáli a provázel nás broumovský kněz a administrátor Martin

Lanži, který říkal, že je to celé obestřeno tajemstvím, tak jsem mu navrhli, že to tam schovali benediktýnští mniši, když museli v roce 1945 odsud odejít, respektive byli vyhnání – dva byli přitom zavražděni - do Bavorska, přesněji do Rohru, kde se k nim pak po mnoha letech přidal břevnovský opat Opasek, neboť samozřejmě jejich jazykem byla němčina. Ale zřejmě ti mniši nechtěli nebo nemohli sebou vzít tu cennou věc, kterou tedy decentně a rafinovaně ukryli právě pod nápis Svaté plátno, ale asi deset metrů vysoko, přesně tak, aby na to přišel jen hloubavý člověk. Sympatický služebník Boží Lanži řekl, že tato varianta je dosti pravděpodobná.

Sympatický služebník Boží Lanži řekl, že tato varianta je dosti pravděpodobná.

A měli ti mniši, když to plátno schovávali, dobrou intuici, protože jejich klášter, jeden z největších benediktýnských klášterů ve střední Evropě dostal v příštích desetiletích těžce zabrat, stal se jedním z řady exemplárních příkladů barbarství, komunistického nebo buranskočeského, což splývá. Knihy ze slavné knihovny byly po stovkách házeny z oken a přehazovány na valník vidlemi, barokní nábytek byl pálen na hromadě, uprostřed rajské zahrady bylo smetiště, v ambitech se povalovaly odpadky a ve výklencích si ulevovalo vojsko, které sem bylo nakvartýrované a klášter sdílelo s internovanými jeptiškami, které tu bezmocně hleděly na tu spoušť. Co by se asi s plátnem? Onuce by byla ještě lepší možnost.

Knihy ze slavné knihovny byly po stovkách házeny z oken a přehazovány na valník vidlemi.

A tak ten klášter, jenž po třicetileté válce pozvedl a zvelebil celou krajinu broumovskou a v době největšího rozkvětu ji osázel těmi slavnými dientzenhoferovskými kostelíky, čímž ji proměnil v jeden velký poutní rajón, byl de facto odsouzen k postupnému zániku, stejně jako ta krajina, tedy její kulturní vrstva, kterou již jen tak něco nevzkřísí – i když se ty kostely a kaple jednou snad opraví. I když pro koho?

Vyběhli jsme křepce nahoru na zámek, avšak na obhlídku vnitřku jsme neměli čas.

Ale než jsme do Broumova dojeli, tak jsme se sešli na nádraží v České Třebové, kam já jsem dojel vlakem z Prahy, zatímco Zdeněk svým farským automobilem z Brna, kde nyní duchovně slouží. Sedli jsme do auta a jeli směrem na sever, přičemž já jsem měl dávat pozor na cestu, což skoro nešlo, neboť hned jsme zapředli do nanejvýš vzrušujících hovorů na různá témata včetně teologických.

Tak jsme dojeli k Náchodu, před nímž jsme svorně usoudili, že tam zastavíme. Vyběhli jsme křepce nahoru na zámek, avšak na obhlídku vnitřku jsme neměli čas. Já v duchu počítal, kolikrát jsem tu již byl, protože Náchod, ač mým bydlištím jinak vzdálený, patří k mým oblíbeným městům, což bude asi tím Škvoreckým, i když nejen jím. Sešli jsme dolů a dali si oběd u Bílého beránka.

A jak jsme jedli, tak jsem spustil takový monolog o Náchodu a tom kraji, který ovšem znám spíš v představách.

Sešli jsme dolů a dali si oběd u Bílého beránka.

Náchod, řekl jsem, leží v údolí, podél kterého hory vytvarovaly průsmyk, jenž od nepaměti sloužil jako zemská brána. Je to – vedle Chodska a Domažlic – jediný území v Čechách, kde české etnikum dosahovalo až k hranicím. Jinak bylo pohraničí vždycky německé. Ale Náchod a okolní vesnice byly vždycky české, německy se mluvilo až dál v pohraničních horách, na Broumovsku, kam jedem se šprechtilo už zcela. Čeština zněla naproti tomu ještě dlouho po pruským záboru v roce 1742 ve vesnicích v sousedním Kladsku, které nebylo nikdy polský, to Poláci dostali za odměnu po roce 1945, ale historicky správně není ani slezský. Od rannýho středověku to patřilo k Čechám. A na rozdíl od toho německýho Broumovska, tak v Kladsku byl až do roku 1945 tak zvaný Český koutek – Böhmischer Winkel. Tak se říkalo území s vesnicema, v jejichž názvu slyšíme češtinu přes současný polská jména: Kudowa – Chudoba, Brzozowie – Březová, Slone – Slané, Czermna – Čermná, Pstrazna – Stroužná...

Náchod, řekl jsem, leží v údolí, podél kterého hory vytvarovaly průsmyk, jenž od nepaměti sloužil jako zemská brána.

Ale to už je minulost, v pětačtyřicátým, řekl jsem, když jsem dojedl polívku, po připojení Kladska k Polsku byli odtamtud vyhnáni nejen Němci, ale i těch pár tisíc, možná už jen stovek kladských Čechů, kteří se zachraňovali v Čechách, především tady v blízkým Náchodě, přičemž ani tady to neměli lehké – byli to přece jen Prajzáci, mnozí pak pokračovali raději zase do Německa, byť úplně jinýho a jinde.

A víš, Zdeňku, že čeští vlastenci bojovnějšího typu, jako Václav Černý, krátce po válce snili o tom, že by Kladsko, ta stará součást království, připadla zpět Československu, čímž by se jednak pěkně zarovnala hranice, ale i napravila ta nespravedlnost z roku 1742? Ale, jak později napsal Ludvík Vaculík, na to, aby tam Češi vtrhli, měl „profesor Václav Černý málo spisovatelů“. Václav Černý, kterýho jsme mohli my dva ještě hypoteticky potkat v Dejvicích, protože umřel v roce v červenci 1987, byl právě odsud, z České Čermné, vesničky na samý hranici, jeho otec tu byl řídící ve škole, profesor tu prožil dětství a mládí (narodil se v blízké Jizbici), pak sem celej život jezdil na letní byt, v časech nemilosti, což bylo vlastně pořád, tady nacházel klid a osvěžení. Místní s ním sice měli zakázáný mluvit, ale ne každý to dodržoval, chodit po milovaných místech mu nikdo zabránit nemohl. A víš co napsal o tom kraji v Pamětech, do kterých jsem se včera zase kouknul?: „Tak tohle je můj rodný kraj, vlast mé duše a mého srdce, z duchovních a mravních látek jeho dějinných esencí jsem celý stmelen. Je otevřen jen na západ, do Čech, a jimi do světa. A nechci být jiný.“ Hezký, ne? 

Tak tohle je můj rodný kraj, vlast mé duše a mého srdce.

A když jsme dojídali hlavní chod, Zdeněk si dal játra, já husu, tak jsem pokračoval ve své tirádě: „Hele, tady v Náchodě jsme vlastně v centru českýho literárního mýtu: žádnej jiný kraj není v Čechách tak zaliterárněnej jako ten náchodskej. V průvodcích stálo,  a to nejen těch bolševickejech, nevím, jestli ještě dnes to tak píšou, že je to „Jiráskův kraj a kraj Boženy Němcové“ a kousek dál „Krakonošova zahrada bratří Čapků“: dnes už to asi většině zní jako otravnej vlastivědnej slogan, ale když člověk jen trochu zkusí zbavit se balastu povinné četby, kterou tehdy stejně nečetl, má možnost to vidět třeba i jinak. Hele, a já jako vlastenec literárního typu to vidím jako prostor, kam si tenhle národ uložil cosi jako svý srdce, své citové jádro, které v době, kdy se utvářel, bylo spojeno s literaturou, s literárními postavami, osudy, které tu prožívaly. Kdybych si měl, Zdeňku, představit Čechy – a naše Morava teď promine, s ní je to složitější – jako lidský tělo, tak hlava s velkou tlamou by byla jasně v Praze, břicho v jižních Čechách, játra a brzlík v Plzni, prdel v obětovaných severních Čechách.

To už je jako historka ze Škvoreckýho.

Srdce je ale myslím tady, v prostoru od Babiččina údolí se Starým bělidlem a hodnou kněžnou Kateřinou Vilemínou, která vedla bohémskej život, přes Českou Skalici, kam chodila Barunka do školy a kde se později krásná Barbora vdávala bez lásky a kde vlastně začínala ta její strastiplná pouť tím hrozným českým životem. Patří tam samozřejmě Hronov Mistra Jiráska, jehož současná pověst je mnohem horší než jeho skutečný literární dílo a který tomuto kraji věnoval dva eposy, jež třeba jednou někdo pro sebe zase opráší: kroniku U nás s postavou náchodského kněze Regnera–Havlovického a mnohem populárnějšího, protože seriálového F. L. Věka, jenž se z neklidu světa vždy v dobrým i zlým vracel do Dobrušky, přes kterou jsme před chvílí jeli, teda k sobě domů. Jirásek umřel roku 1930, byl už ve dvacátejch letech poněkud archivální zjevení. Generace Osvobozenýho divadla z něj měli už legraci, byl pro ně cosi jako atrakce, na kterou se jezdili do Hronova dívat autokary z Prahy. Egon Hostovský, další Jiráskův hronovský spolurodák, vzpomíná v Pamětech, jak se z autokaru vyvalili turisté v pumpkách a běželi ke klasikově rodné chalupě, kde Mistr dřímával na lavici. Obklopili ho a fotografovali se s ním. Jirásek mával holí a volal: „Dopřejte klidu starci!“ To už je jako historka ze Škvoreckýho, který patří do jiného světa než Němcová a Jirásek. Ale vlastně jen v čase. Jsou otištěni do stejné krajiny a ta zase poznamenala je. S nadsázkou by se dalo říct, že tam, kde Jirásek přestal se svým farářem Regnerem–Havlovickým a dobrušským kupcem Věkem, tam pokračoval Škvorecký se svým Dannym Smiřickým. 

Ale Náchod a okolní vesnice byly vždycky české.

Zdeněk mě trpělivě poslouchal, myslel si asi své, třeba že si to už připravuju sem, ale nic nenamítal. Bral to možná jako takovou zpověď, a na to je zvyklý. A tak jsme dojedli štrůdl v tom secesním hotelu Bílý Beránek a za chvíli jsme již seděli ve farském automobilu a směřovali do Broumova, odkud se pak naše cesta stočila do Kladska. O tom však napíšu příště.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

RendererException: Unable to render template "/view/partials/components/jarvis/_tydenikinarticle.ftl".

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.