Zákruty premiérova vyjadřování, muž proti nudě
Bohuslav Sobotka vysvětluje kontext. Na něj se, jak známo, dá hodit prakticky všechno. Hromady peněženek v ulicích. A pak prý, že si tu žijeme špatně.
Předseda vlády včera objasňoval svoje slova o nepotřebnosti amerických vojáků v Evropě. Podle něj nebyla míněna tak konfrontačně, jak byla interpretována. V Právu to komentuje Alexandr Mitrofanov. Připomíná, jak Sobotka před časem ukazoval novinářům zprávu ruské agentury, jež potěšeně kvitovala slova Martina Stropnického o tom, že lidé v Česku na svém území nechtějí cizí (míněno americká) vojska. Premiér v tom právem viděl důvod to vyjádření s ministrem obrany probrat. „Dnes by mohl kdokoli vyndat ze svého saka například zprávu prorežimní ruské televize LifeNews a ukázat ji Sobotkovi. S titulkem Česko vystoupilo proti posílení přítomnosti NATO v Evropě a headlinem Nemístná aktivita referovala o Sobotkově výroku. (...) Hned první komentář pod textem rasisticky urážel Baracka Obamu a chválil Sobotku: ‚Bravo, Česko!‘. (...) Mezitím Sobotkova slova stačila – i jen podle zdrojů, které dokáže obsáhnout jeden člověk – oběhnout kruhy politiků a opinion makerů nejen v Rusku a na Ukrajině, ale také v zemích NATO. Tam se dodatečné žehlení, obávám se, ani nezaznamená.Český premiér se posunul ke škatulce, v níž už jsou předsedové vlád Maďarska a Slovenska.“
K témuž Petr Fischer v Hospodářských novinách. „Je-li většina členů NATO v současnosti přesvědčena, že vnější aktivity Ruska přesáhly snesitelnou míru, a podporuje vojenské posílení NATO v Evropě, musí to reflektovat i český premiér. Nechce-li zůstat mimo hlavní alianční proud nebo zcela mimo alianci. I to je jistě možné, jakkoli je NATO v programu vlády i v plánech ČSSD považováno za základ české bezpečnosti. Pak je ovšem třeba konečně ‚přesně a jasně‘ formulovat, co to jsou ony ‚zájmy České republiky‘, s nimiž podle premiéra dnes neladí plánované sílení vojsk NATO v Evropě. Má-li to být snaha vždy se schovat před realitou, za každou cenu zůstávat co nejdál od hranic konfliktů a nikomu (velkému) moc nevadit, pak to se slibovaným ‚aktivním členstvím‘ nemá mnoho společného. Nehledě na to, že esteticky a morálně takový postoj mírně řečeno nelibě zavání.“
Nejsem v pozici rozsoudit, jestli premiérovo vyjádření, jímž podle poslední interpretace měl na mysli jen to, že přítomnost amerických vojsk není nutná pouze na území Česka a nikoli celku Evropy, bylo nešikovně formulované nebo naplňovalo nějaký záměr. Tak či tak se Sobotkova slova dotkla důležitého rozporu, který ČSSD musí všelijak vyrovnávat. Zahraniční politika se v Česku – z různých důvodů (třeba proto,k že jen málo lidí skutečně zajímá) – zhusta bere jako rozšíření bojiště pro politiky domácí. Sociální demokracie se prezentuje jako součást hlavního evropského proudu, která pluje někde u jeho levého břehu. Značná část voličů strany se ale vůči tomu mainstreamu ostře vymezuje. Jan Keller v Právu v reakci na včerejší článek Jiřího Pehe píše. „Na základě rozhovorů s voliči i nevoliči bych ho rád ujistil, že při rozhodování o tom, zda k volbám jít, anebo nejít, nehrál prakticky žádnou roli kladný vztah premiéra Sobotky ke zřízení velkoskladu firmy Amazon a už vůbec ne postoj ke starosti Václava Havla o lidská práva. Naprosto převažovalo téma Ukrajiny, korupce a církevních restitucí.“ Docela bych mu věřil. Asi každá strana po volebním vítězství musí ubrat z radikálnosti postojů projevovaných v kampani. Pro sociální demokracii je ale ten příkop k přeskočení v některých ohledech velký docela dost. Ještě jednou z Práva, tentokrát otvírák „ČSSD vzdává církevní restituce“. „Byl to předvolební tahák sociální demokracie, teď se ale z toho stalo tabu, o kterém se nemá v ČSSD oficiálně nahlas mluvit. Ale v kuloárech soc. dem. připouštějí, že si na církevních restitucích jejich strana vylámala zuby.“ Stejně jako u příležitosti téměř každé politické i jiné kalamity se jako komentář nabízí známý citát z Mrazíka: „To asi budou ty naše klacky.“
Hospodářské noviny popisují situaci kolem výběru českého evropského komisaře: dosavadní kandidáti Mertlík, Telička a Roithová jsou prý z různých důvodů fakticky mimo hru. Jiní se však neobjevují. Deník situaci vnímá jako analogickou dění před pěti lety, kdy se řešil stejný problém. „Horečná jednání, kdy se obchodovalo s posty ministerských náměstků i jednotlivými návrhy zákonů, skončila v noci z 9. na 10. listopadu. Jako český eurokomisař byl vybrán Štefan Fülle. Až do oné noci se o jeho kandidatuře nikdo nezmínil.“
Mladá fronta Dnes píše o hledání nového šéfa ústeckého Činoherního studia, jehož dosavadní soubor a vedení se krajské úřady rozhodly zlikvidovat kvůli jejich veřejně projevované vzpurnosti a vyvolaly tak řadu protestů. Do výběrového řízení se přihlásil jediný zájemce, performer Jiří Šerý. „Veřejně rozštípal televizi krumpáčem, svolal demonstraci proti pomoci rozvojovým zemím či se nahý na jevišti ovinul vánočními žárovkami, takovými kousky proslul Jiří Šerý. (...) ‚Aby tady nebyla taková nuda v tomhle zkur..... bolševickým městě,‘ vysvětlil MF DNES Šerý svou motivaci k účasti v konkurzu, více říci nechtěl.“ Mně jeho motivace připadá vysvětlená dostatečně jasně.
Právo referuje o jakémsi zádrheli v novém občanském zákoníku, který klade nálezci za povinnost nalezenou věc vrátit nebo odevzdat na obecním úřadě – už ne na policii. Má to prý za následek, že lidé nalezené peněženky raději vyhodí nebo je nechají být – zjevně jsou o zákrutách ustanovení zdejšího právního řádu informováni lépe než já. Zprávu uvozuje titulek „V ulicích se hromadí peněženky. Může za to nový zákoník.“ Vyplývá z toho jediné: do ulic napříště jen s lopatou, jinak se přes všechny ty šrajtofle nikam nedostaneme.
