Zeman a Klaus, poslové Kremlu. My ale patříme na Západ

Celá devadesátá se nesla v étosu návratu do Evropy a vstupu do NATO. Hlavně konec Varšavské smlouvy a přijetí do struktur Severoatlantické aliance bylo pro naši zemi nejen symbolickým odtržením od barbarského Východu, ale hlavně od jha sovětského Ruska.

Rusko sice není sovětské, pořád ovšem zůstává na Východě. Především společenským uspořádáním a neschopností přijmout klasickou evropskou demokracii. V době po pádu komunistického totalitního režimu u nás byla jakákoliv koketerie s Ruskem, které navíc vedl ještě neškodný Jelcin, nepředstavitelná. Mluvilo se o omezení strategické nezávislosti na ruském plynu a ropě jako základním principu nové a svobodné existence českého státu. Dnes vrcholné politické reprezentaci tato orientace chybí, v lepším případě je neutrální, v tom horším k východu otevřená. Mluvím o těch dvou, Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi, kdy ten druhý k tomu navíc křepčí trapné vítězné tance nad hrobem Václava Havla. Jako že nad ním nakonec přece jenom zvítězili.

Současný prezident svou rétorikou vůbec nepřekvapuje. Od počátku své politické kariéry stál odstrčený a dlouho nevěděl, kam se vrtnout. Nakonec zakotvil v sociální demokracii, protože tam bylo volno. V těch dobách oscilovala na deseti procentech voličské přízně. Zeman se od počátku obklopoval pochybnými existencemi, s nimiž spáchal dnes těžko představitelnou aféru Bamberk, aby našel azyl u bývalého komunistického aparátčíka Miroslava Šloufa. Ten ho vyvezl na vrchol, a to se všemi těmi figurami z podsvětí. Jen za éry vlády Miloše Zeman chodil do Strakovy akademie nejslavnější český mafián František Mrázek. Sovětského ducha a ruského vlivu se Zeman nezbavil nikdy, jeho klíčový poradce Martin Nejedlý tady zastupuje zájmy ruského koncernu Lukoil.

 

 

Mnohem složitější je to s Václavem Klausem, autentickým akademikem, který zosobňoval klíčové ekonomické reformy a přivedl zemi ke kapitalismu. Nikdy se však nezbavil komplexu z Václava Havla, který, byť byl levicovým intelektuálem, byl Západem a hlavně Amerikou obdivován. Nelze se zbavit podezření, že řada důležitých výstupů Václava Klause byla motivována obyčejnou ješitností. Věděl, že on miláčkem Západu nebude. Také proto se obrátil na Východ, do náruče Vladimira Putina, a ke kritice – i když často oprávněné – Evropské unie. Věděl, že nikdy nenajde teplo krbu v Bílém domě, a tak naši zemi tahá do mrazivého Kremlu. Historie mu nakonec připíše velké zásluhy za ekonomickou reformu, nikdy mu ale neodpustí podlézání nedemokratickému Rusku.

Pochopitelně změna rétoriky české politické reprezentace, a nemůže zůstat nezdůrazněno neutrální, až alibistické vystupování sociální demokracie, má své vysvětlení i v současné zahraniční politice Baracka Obamy. Ten ustoupil tlaku Ruska a odvolal plán na vybudování vojenských základen v českých Brdech a Polsku. Mnoho tehdejších českých politiků, kteří se o americkou přítomnost zasazovali, mohlo cítit další z řady zklamání, jež Západ střední Evropě přinesl pro jiné krátkodobé zájmy. Kdysi to byly fatální ústupky Hitlerovi, teď zase ekonomické zájmy na Východě. Pravda také je, že česká společnost byla ve vztahu k Rusku vždycky trochu rozpolcená, v 19. století dokonce silně rostl panslavismus a sen o velké Slávii, ale to bylo dost pochopitelné hnutí proti tehdejšímu germanismu. A možná to někde přežívá dodnes. Není přece sporu o tom, kam patříme a kde bychom měli být. Čtyřicetiletá kuratela Ruska, s nepřekonatelnou výjimkou německé okupace, patřila k těm nejhorším obdobím za několik staletí země.

Tento editorial je součástí vydání Týdeníku ECHO. Časopis, který vychází každý pátek, si můžete předplatit zde.

Přejít na diskusi