Provařené dny 7: Vášnivá obžaloba ruských poměrů

To nejlepší z Varů

Ve filmu by mi taková symbolika přišla trochu moc „po hlavě“, nemá ale cenu tímhle způsobem mistrovat realitu (potenciálně velmi podnětnou debatu o tom, co je to realita nechávám na jindy). Po dnech, kdy bylo buď trochu moc parno nebo trochu moc lezavo a trochu moc (to znamená furt) pršelo, se pro finále mého lázeňského pobytu udělalo počasí přesně tak akorát.

A hlavně: na závěr festivalového itineráře se mi jakousi šťastnou náhodou sešly filmy, které mě na pár hodiny proměnily z celkem ostříleného vymetače projekcí se ztvrdlýma očima v žasnoucího fanouška. Takže happy end. Docela veliký vlastně.

Příběh automechanika Kolji

Oba ty filmy byly z Ruska, ponechávám volné pole interpretacím. Prvním z nich byl Leviatan Andreje Zvjaginceva, ve festivalovém světě asi momentálně nejuznávanějšího ruského režiséra, k jehož dosavadní tvorbě (Návrat, Vyhnání, Elena) jsem ale měl vztah trochu rozporný. Jsou to bezesporu silné filmy (přinejmenším první dva), ve všech se dají najít hodně inspirované momenty – úvodní sekvenci Vyhnání si často pouštím sólo (je tady). Zároveň mi ale na nich vadila někdy jaksi „utažená“ perfekce, jež neponechává volnost, stahuje pozornost na sebe. 

V Leviatanovi samoúčelného není nic, brilantní forma filmu neokázale slouží, je to režisérovo nejlepší dílo a přitom také vůči publiku nejvstřícnější (nikdy by mě nenapadlo, že se na nějakém Zvjagincevově filmu několikrát hlasitě zasměju). Je to film jistým způsobem politický, vášnivá obžaloba současných ruských poměrů (za svou služebnost vůči režimu to v Leviatanovi to pořádně schytává i pravoslavná církev), ale taky úvaha o Rusku obecně, o lidském údělu, snad i o kosmu.

To všechno na půdě dramatu vlastně obyčejného, komorního – dům automechanika Kolji v přístavu na ruském dálném severu stojí na pozemku, který chce využít místní papaláš. Město chce půdu vyvlastnit, Kolja se brání, pomáhá mu kamarád z vojny – etablovaný advokát z Moskvy. 

Od toho komunálního začátku se film rozvine do tvaru, v němž hraje prakticky všechno – ruští úřadové, kolečka systému, jenž je ilustrován stručně a působivě (například neskutečným drmolením soudkyně vynášející rozsudek), vodkou nasáklé žvanivé obyvatelstvo, majestátní severská krajina, jež nese nějaké tajemství, vyšší moc, reprezentovaná mocí posedlou církví a zároveň vše sledující, vidoucí a neproniknutelná.

Leviatan se objeví v běžné distribuci, bude příležitost o něm napsat podrobněji. Při prvním shlédnutí jsem si ale byl jistý, že vidím film, který přežije momentální módy a trendy, možná bude jednou mít status klasiky (ne, že by na tom zas až tak záleželo). Po konci toho dost chmurného kusu jsem musel zajít na skleničku – ne abych zaplašil smutky, ale z čiré radosti.  

Znovu Solaris: chuť vstát a tleskat 

Následujícího rána jsme šli do Velkého sálu na Tarkovského Solaris, film, který jsem viděl už mockrát, nikdy ale ne na velkém plátně, natož v restaurované verzi. To byla zase jednou extáze. Absolvoval jsem všechno – cestu na hranice kosmu a do hlubin duše, miloval jsem Natálii Bondarčukovou a vůbec s režisérem sdílel jeho adoraci žen, toužil spočinout v domě dětství, nechal na sebe dopadat déšť...  

I ta několikaminutová sekvence, v níž se neděje nic, než že chlapík jede v autě japonským městem, mi přišla strhující a dramatická, když se za zesilující hudby obraz v ní změnil z černobílého na barevný a ukázal velký celek bludiště dálničních nadjezdů s hýbajícími se červenými světly, měl jsem chuť vstát a tleskat.

Při vší filosofické šíři, psychologické hloubce (Jung by si Solaris docela užil), kultuře, erudici, lyrismu je ten film taky ta nejjednodušší love story, byť ta láska zpočátku vypadá hrozná.

Možná je Tarkovského film taky o tom, že ten cit a všechna ta provinění, těžko zhojitelné rány, potřeba odpustit na lásce působí hrozně jaksi zvenčí, když se hlavní postava Kris a s ním i publikum přesunou dovnitř, vzdají se (před Tarkovského filmy je asi vždycky nutné kapitulovat, pokud je chce člověk přežít až do konce), stane se to všechno krásným a otevře se tak pohled na místo, kde se všechna ostatní místa a všechny okamžiky protínají. Ehm. Asi patetické – ale viděl jsem dneska Solaris a jsem z toho dost povznesený.

Na konec happyend

A nakonec jsme vyrazili na vystoupení režiséra Williama Friedkina, odpovědného za některé ze zásadních kinematografických zážitků mého dospívání, z nichž jedním byla i ve Varech uváděná Mzda strachu (Sorcerer). Docela příjemná chvíle, již Friedkin režíroval velmi zkušeně. Mezi konfesí, legrací a suverénním předváděním osvědčených čísel – trochu umění a trochu show, která se zas až tak vážně nebere. A vroucné vyznání lásky klasickým americkým muzikálům, jako plodu těch nejlepších let americké kinematografie od tvůrce Vymítače ďábla trochu překvapilo. 

Nakonec na mě tedy byly Karlovy Vary vlídné, připomněly, že kromě všech těch někdy otravných provozních věcí, prázdných vzruchů a dobového balastu film nějak existuje, existoval, existovat bude. Takže díky. A zase za rok. 

Jaké byly filmy ve Varech:

Provařené dny 6: Nitroglycerinové špunty do každé kopačky!

Provařené dny 5: Odplata svatokrádežníkovi Fredovi, pocta svatému Nickovi

Provařené dny 4: Co po těch filmařích vlastně chci?

Provařené dny 3: Od večírku k ukrajinské revoluci

Provařené dny 2: Zničen křikem oranžové královny

Provařené dny 1: Bacha na oči!

Přejít na diskusi