Takový film si Jan Masaryk nezasloužil
Rekordní film s velmi podivným výsledkem
RECENZE
Desátého března před devětašedesáti lety zemřel syn zakladatele československého státu a ovšem v roce 1948 jeho ministr zahraničí Jan Masaryk. A to za dodnes nejasných okolností: nalezen na dlažbě pod okny ministerstva, aniž se ví, jak k tomu došlo. Totiž zda šlo o sebevraždu, vraždu, či dle jedné z lidových teorií o pomstu komunistickému zřízení ve formě sebevraždy, narafičené za vraždu.
Nu a toto tajuplné výročí se stalo datem premiéry snímku Masaryk. Tak aspoň zdůvodňoval volbu premiérového termínu slovenský producent snímku Rudolf Biermann. Jeho vysvětlení však nedává valný smysl historicky ani věcně. Datum slovenské premiéry je plánováno až na 23. březen, tedy je rozporné s Biermannovými slovy, s nimiž přebíral za film Českého lva za nejlepší podívanou loňského roku a sympaticky se při tom hlásil k československé minulosti: „Sú to naše spoločné dejiny, či sa nám to páči, alebo nepáči.“
Slovenská distribuční premiéra filmu však na avizovanou symboliku české rezignovala a význam Masarykovy smrti pro společnou historičnost pominula. Jenže tak vůči divákům i filmu je upřímnější, neboť ten se k událostem roku 1948 nevztahuje, takže ani nepředkládá názor na to, jak to bylo s ministrovým úmrtím. (Natož na to, proč Masaryk v onom roce v únoru při vládní krizi nerezignoval spolu s ostatními nekomunistickými ministry z vlády národní fronty, nepomohl ji nahradit zamýšleným úředním kabinetem, jenž v představách ministrů demokratických stran měl zabránit rozpínání komunistů aparátem bezpečnostních složek státu, a vlastně tak jako nejtragičtější postava komunistického puče umožnil KSČ převzít ve státě úplnou moc ústavní cestou.)
Způsoby konstituce hlavního hrdiny
Biermannův film, potažmo film režiséra Julia Ševčíka a scenáristů Petra Kolečka, Alexe Koenigsmarka a znovu Julia Ševčíka, totiž nemůžeme podezírat z žádného názoru. Ostatně takový risk si dovolí málokterý film, jenž primárně usiluje být všeobecně přijatelným hitem. Což znamená, že zpravidla skončí u bulvárního pohledu na věc.
Také tvůrci Masaryka volí bezpečný přístup k přiblížení titulní postavy a zahrnují diváka výřezy obrazů z domněle vyhrocenější a rozvržením stran z českého pohledu rozhodně přehlednější a jednoznačnější situace, než je poválečný státní převrat.
Věnují se událostem o deset roků starším a zobrazují měsíce, jež předcházely mnichovské dohodě a následovaly po ní. Snímek zachycuje Jana Masaryka (v podání Karla Rodena) v úloze československého velvyslance ve Velké Británii, jak se snaží vysvětlit představitelům této země, že Evropu nové války neušetří obětováním Československa. Totéž sděluje francouzským diplomatům, přítomným v Londýně.
Aby takový rutinní obraz diplomatické práce byl zajímavý pro film, je tvůrci samozřejmě zatraktivněn dobrodružným výrazem hrdiny. A tak třeba v jedné scéně Masaryk souloží s manželkou svého britského diplomatického partnera/rivala, po zřejmě uspokojivém koitu se jí přeptá na nejbližší manželovy plány, ona – okamžitě správně tušíc, jaká je její úloha v Masarykově loži – se proti takovému postupu ohradí, on ji uklidní, že by ji přece takhle průhledně a podle nevyužíval, načež ona mu v klidu vypoví, že manžel nazítří hodlá jít s francouzským kolegou na zakázaný boxerský mač. A žertem dodá, že z chystané sportovní návštěvy manžel špatně spí, protože ještě nikdy neudělal nic nezákonného.
To bonviván Masaryk se nerozpakuje takřka před žádnou nestandardní situací.
