Poláci se bouří. Jdou proti papeži kvůli potratům

V Polsku vypukla válka proti potratům. Ne že by papež potraty jakkoliv pardonoval, v tom jsou katolíci všude zajedno, rozdíl je v mentálním nastavení. Zatímco skoro všude Řím volí spořádaný ústup před modernou, v Polsku se katolická církev s více než 90 procenty Poláků, kteří se k ní hlásí, pořád cítí tak silná, že si může dovolit přejít do protiofenzivy. Vedení biskupské konference v čele se Stanislawem Gadeckim podpořilo 31. března v dopise určeném k nedělnímu předčítání v kostelích úplný zákaz potratů.

Zatím platí v Polsku zákon z roku 1993, který umožňuje potrat do 25. týdne ode dne početí za předpokladu, že žena byla buď znásilněna, nebo ji těhotenství ohrožuje na životě, pokud plod vznikl incestem, případně pokud je vážně poškozen, a lze tedy předpokládat narození těžce nemocného dítěte. V onom roce 1993 byl zákon krokem od naprosto legální interrupce, jež se stala normou za komunistů od 60. let výš, zpět k restriktivnějšímu režimu. S tím, jak doznívala liberální 90. léta, kritici zákona získávali na síle a před deseti lety už příznivce potratů přečíslili. Dnes ženské organizace a levicová opozice pořádají v polských městech demonstrace, přesto má úplný zákaz potratů poprvé od roku 1932, kdy přestal platit, slušnou šanci na přijetí. V ochraně života církevní učení skutečně nezná kompromisy.

Předseda polské biskupské konference a arcibiskup poznaňský Stanislaw Gadecki v rozhovoru pro Týdeník Echo říká, že církev se nedrží křečovitě všeho, co bylo kdysi, ale na druhou stranu nechce udělat sama ze sebe charitativní nevládku, která tu je jenom od toho, aby plnila dočasné, pozemské cíle.

Je to pravda, nebo zdání, že nejenže je Polsko katoličtější než jiné státy Evropy, ale i katolická církev v Polsku je tradičnější, konzervativnější než ve většině jiných evropských zemí?

To je dané mimo jiné tím, že řada Poláků nemá tak radikálně odmítavý postoj k církevní minulosti jako část církve na Západě, kde prakticky všechno, co přinášela tradice, bylo po 2. vatikánském koncilu odhozeno. U nás například právě kardinál Wyszyński byl v tomto směru dost ostražitý. Dával si pozor, aby nepřetrhl nit tradice, jak se utvářela po staletí. Možná se někomu svého času mohlo zdát, že tím odhozením minulosti církve na Západě vyhrávají, že z toho vyjdou posíleny – jenže ve skutečnosti tomu tak není. Mně se zdá, že v církevním světě je tradice velmi vážná věc. Tradice nikoliv ve smyslu neměnného konzervativismu, ale ve smyslu, jak ji definoval Vincenc Lerinský: jako něco, co předpokládá neustálý rozvoj a neměnnost podstaty. Vincenc Lerinský tradici připodobňoval k dítěti: dítě se každý den musí rozvíjet, každý den je o den starší a o trochu větší, ale nemůže přestat být člověkem. Člověk se nemůže stát netvorem. Ani my jako církev se nedržíme křečovitě všeho, co bylo ustanoveno, já nevím, při tridentském koncilu, protože se to neslučuje se zásadou rozvoje. Ale na druhou stranu nechceme a nemůžeme z církve udělat charitativní nevládku, která tu je jenom od toho, aby plnila dočasné, pozemské cíle.

Ve společnostech s liberálnějším katolicismem, jako je hlavně Německo, vyvolávalo stanovisko papeže velká očekávání. Liberálové často stavěli papeže do kontrastu s polskou církví, která je absolutně proti potratům a jež má prý příliš velký vliv na svou vládu.

Já jsem se účastnil několika synodů a byl jsem právě i na tomto synodu, který se věnoval otázkám manželství a rodiny. A účastnil jsem se potom vypracování oné exhortace, která se jmenujeAmoris laetitia. Na synodu každý může říct svoje, zaznívají tam hlasy odprava doleva. My jako polská církev jsme řekli svoje, německá církev řekla taky svoje. My jsme vycházeli z učení Familiaris consortio (dokument Jana Pavla II. z roku 1981 – pozn. red.). Amoris laetitia hlásá, že když zkoumáme lidské chování, je potřeba rozlišovat různé roviny a brát v potaz jednotlivé příběhy, že je třeba vyjít vstříc každému s milosrdenstvím, to ovšem církev dělala odjakživa, to není žádná novinka. V tomto smyslu je papežský dokument něčím, za co Františkovi musíme poděkovat. Otázkou, které jsme se v Polsku báli, bylo právo přijímání pro rozvedené, tedy duševní způsobilost k účasti na svátostech pro lidi, kteří tuto možnost de facto odmítli, v čemž je samozřejmě logicky rozpor. To jsme během příprav řekli – a jsme rádi, že Svatý otec při konečné formulaci dokázal vyvážit různé pohledy a nepodlehl některým krajním liberálům, kteří evidentně mezi poradci synodu byli.

Není to v dnešním světě, kdy se i velká část katolíků rozvede, holá nutnost, aby se vaše církev přizpůsobila životu a neodpírala tolika lidem přijímání?

Ovšemže i mezi katolíky je hodně rozvodů, nicméně společenské poměry přeci nemohou podkopat evangelium. Církev nemůže belhat za davem, dav musí následovat církev, stejně jako nechodí pastýř za ovcemi, ale ovce mají následovat pastýře. To je Kristovo pravidlo. My chápeme, že lidé jsou dnes slabší, že se častěji rozvádějí, protože je pro ně těžší přinášet oběti i v rodinném životě. Ovšem Kristus vypráví podobenství o zatoulané ovci. Úkolem církve není smířit se s tím, že se ovce zaběhla, že si řekneme: Zaběhla se, ať zhyne, nashle. Ne, úkolem církve je hledat tu ovci tak dlouho, až se najde, a rozhodně se jí nemstít za to, že selhala. Milosrdenství pro zbloudilé. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že není možné vytvářet dojem, jako by se nic nestalo tam, kde se něco stalo.

Celý rozhovor najdete v Týdeníku Echo ZDE.