Britský premiér v pasti dotační ekonomie

Rétoricky brilantní projev Davida Camerona, v němž slíbil voličům, že konečně radikálně omezínával přistěhovalců, eurospektiky i většinu konzervativních komentátorů nadchl. “Konečně se pochlapil! Myslí to upřímně. Zásadní slovo do pranice.” Antiimigrační národní straně Ukip půl roku před volbami vezme vítr z plachet. Ta je po obecních volbách třetí nejsilnější stranou a útočí převážně na konzervatice, kterým už dokonce přebrala dva poslance. Podobně jako demokraté ve Švédsku by se populisté mohli stát jazýčkem na vahách, či dokonce připravit premiéra o vládu.

Jak už to dnes bývá, populisté často formulují obavy a starosti voličů, na které hlavní strany sjednocené pod praporem jednotné “korektní” ideologie reagují jen opovržením. Jistě protestní populistické strany jsou mnohdy praštěné a jejich program někdy absurdní, ale většinou vyjadřují i oprávněné problémy voličů. Jestliže někdo vidí krizi politického systému, tak by měl vědět, že ji vytváří oligarchická jednota mainstreamu, jež odmítá diskutovat prakticky o všech palčivých problémech dneška: o existenci eura, unijní kartelové či zelené politice, stejně jako o problému neomezovaného přistěhovalectví. Lidé se bouří většinou právem a zabetonovaná politika není politika, natož demokracie.

Cameronův možná taktický projev půl roku před volbami je proto důležitý už v tom, že vůbec otevřel a uznal problém a do jisté míry i svou porážku. Vláda totiž slíbila, že statisíce přistěhovalců ročně sníží na desetitisíce a roční statistika opět vykázala podobný přírůstek jako v letech minulých (dalších 260 000 do konce letošního června).

Ne, že by se vláda nesnažila, nebylo však pro byrokracii snadné rozlišovat mezi pravými a falešnými studenty, kontrolovat fiktivní manželství a vůbec rozhodovat o potenciálně schopných kandidátech. O přínosu těch potřebných málokdo pochybuje. Vláda sice snížila průměr příchozích ze zámoří o 25 procent, nemá však vliv na počet z Unie. Od otevření hranic novým postkomunistickým zemím (2004) stoupl celkový počet obyvatel Británie téměř o šest milionů. Letos poprvé v historii předhonila populaci o tolik rozlehlejší Francie a anglické území bez řídce osídleného Skotska patří mezi nejzalidněnější části světa. Pro srovnání; je to jako kdyby Česká republika měla místo deseti milionů třicet.

Jakkoli je přistěhovalectví ekonomicky pozitivní a v globální ekonomice pro ty schopnější národy výhodné (brain drain), pokud lze ovšem diskriminovat, což se v Evropě ze známých příčin neděje, příliš dobrého škodí. Anglická infrastruktura, transport, nemocnice a školy začínají pomalu vykazovat krizové příznaky s dopadem na psychologii domorodců. Pravidlo historie je jednoduché: každá i sebetolerantnější společnost může akceptovat soužití s cizinci jen do jisté míry.

Protože nelze praktikovat ve společném unijním trhu kvóty, navrhuje premiér zlikvidovat alespoň dočasně na čtyři roky dotace (tax credits) na nízké platy, jimž stát připlácí do výše jakéhosi životního minima, a také sociální příplatek na bydlení, což spolu s neplacenou zdravotní péčí (ta je financována z daní, takže nezdaněné příjmy nepřispívají), má zřejmě značný dopad na zájem chudých lidí o práci v Anglii (jen z Bulharska a Rumunska získalo zdravotní pojištění 100 000).

Jenže ouha! Cameron naznačuje, že dotace nemusí být automatické jako minimální mzda a lze ji těm, kteří nepřispěli do systému, odmítnout. Angličané se sice vyhnuli minimální mzdě, jež přímo poškozuje zaměstnanost vyššími náklady zaměstnavatelů, a doplácejí lidem přímo ze státní kasy, jenže svatý princip volného uchazečů o práci v Unii takový subtilní rozdíl neumožňuje. Tady jde o zárodek budoucího společného občanství a to zahrnuje rovné podmínky, čili stejná pravidla vůči cizincům z Unie, jako by už byli občany jednotného státu. Premiér možná doufá, že získá sympatie v Německu, které má s tzv. sociální turistikou také potíže. Ty jsou ovšem nesrovnatelné, mnohem menší, a německá populace klesá.

Británie je v Evropě naprostá výjimka. Její ekonomie vykazuje dlouhodobě nejvyšší růst, má nejštědřejší sociální stát a Angličané patří k nejtolerantnějším, dokonce mi kdysi připadalo, že cizincům nadržují, protože jim připadá, že se budou více snažit než domorodci a nebudou konfliktní. Sám jsem to zažil, když jsem vyhrál konkurs na místo učitele střední poměrně elitní školy a později v tenkrát nevídaném mladém věku 37 let se stal ředitelem podniku. I v té nejnižší platové třídě bude lépe rozumět dočasnému polskému dělníkovi (většinou s maturitou) než Angličanovi z chudinské čtvrti, který mluví argotem. Z průzkumů mezi přistěhovalci zaznívá ještě jedno lákadlo: naše děti budou umět dobře anglicky a otevře se jim celý svět. Vždyť i mezi kontinentálci pracuje půldruhého milionu Britů.

Těžko říct do jaké míry Cameron sám věří, že vyjedná v Unii nějaký kompromis, či alespoň výjimku. Víra ve stále těsnější Unii je už sice dávno mrtvá, ale mrtví nejsou ještě unijní politici. A ti - jak nedávno prohlásil papež ve Strasburku - “stále žijí ve světě pouhých slov, obrazů a sofistiky ve vlastním světě politického nominalismu.”

Cameron jistě ví, že musí narazit - prohlásil sice, že princip volného pohybu nemůže být nedotknutelný, ale on takový pro evropské politiky je. Handrkování v Bruselu, které britský premiér dobře zná, se nikdy netýká ideologie “stále těsnější Unie”, což možná anglický pragmatik nechápe, protože v existenci dogmat v politice nevěří. A ratifikace nové smlouvy? Pokud se kdysi eufemisticky mluvilo o demokratickém deficitu, dnes už Unie prohraje každé lidové hlasování bez ohledu na obsah téměř z principu a téměř všude. Ani výjimku nemůže dostat, byť by byla anglická situace sbevýjimečnější. Cameron na rozdíl od europolitiků nebezpečně koketuje s pravdou, což evropský politický mainstream nikdy nedělá. Je jen otázka času, jak dlouho budou lidé tolerovat růst patologických chudinských ghet.

Přejít na diskusi