SPECIÁL TÝDENÍKU ECHO

I velký chirurg brečí, říká český doktor z Lékařů bez hranic

Třicet nejlepších rozhovorů

„Doma jsem na večeři, aby mě pak do nemocnice zavolali ještě ke třem další­m. Rozdrcená lebka a mozek na kaši, prostřelené břicho a ustřelené články prstů na nohách, ucpanej močovej katetr, kterej osmiletýmu klukovi se zlomenou pánví čouhá z břicha namí­sto z pindí­ka, protože má poraněné močové cesty… Všude lé­tá prach. Jak se zvednul ví­tr z pouště, jsou ho tuny ve vzduchu.“ Z knižně vydaných zápisků nazvaných Mise Afghánistán s podtitulem Český chirurg v zemi lovců draků, v nichž chirurg Tomáš Šebek líčí pobyt v nemocnici Lékařů bez hranic v Kundúzu, se stal na přelomu roku bestseller. Aktuálnosti knize bohužel na podzim dodala i tragédie, když krátce před vydáním stejnou nemocnici bombardovala americká armáda. Zahynulo 42 lidí, z toho 14 zdravotníků, většina dalších byli pacienti. Šebek, který v nemocnici pracoval několik měsíců předtím, dodnes nevěří, že šlo o omyl, jak tvrdí Američané.

Některé vaše zápisky v knize hraničí s černým humorem: „Tiše si bublá podříznutým krkem a je celkem stabilní.“ Byla to obrana, abyste si zachoval potřebný odstup?

Myslím, že ne. Takhle neuvažuju. Tady v Nemocnici Na Františku i na misích nepřistupuju k pacientům tak, jak to může v knize vypadat. To je trošku stylizace. Nikoliv v obsahu, který je pravdivý a založený na faktech, ale spíš v přístupu. I proto, že lidé, kteří chirurgy osobně neznají, je takhle někdy vnímají. Je v tom nadsázka, ironie, chci čtenáře trochu dráždit. Ani to není obrana před něčím. Člověk samozřejmě vnímá jinak dospělé a dětské pacienty. Neříkám, že si za to někdo může, když ho někdo postřelí, ale souvislosti, ve kterých dospělý člověk žije, může nějak ovlivnit. Když je neovlivnil, nedá se nic dělat. U dětí je to jinak. Mně, ale i řadě mých kolegů se stává, že se nad malým pacientem regulérně rozbrečíme. Pokračujeme třeba v reanimaci, ale brečíme, mele se to v nás, za chviličku nám tam však přistane další pacient a vy nemáte šanci si to odžít. Večer, když si k tomu sednu, prožiju si ten příběh znovu. Což je občas zajímavé i z profesionálního hlediska. Zapisuju a vzpomínám na detaily operace a někdy zjišťuju, že jsem něco udělal blbě nebo že jsem nějaký krok mohl udělat jinak. Naštěstí to vždy byl krok vratný a druhý den se to ještě dalo nějak opravit. Není to tedy jen psychoterapie, ale i takový protokol, který jsem z praxe převedl na papír a pak druhý den zpátky z papíru do praxe.

Neřekl by vám nějaký „velký chirurg“, že pláč při operaci je neprofesionální?

Myslím, že i velký chirurg brečí. Tím nechci říct, že jsem velký chirurg. To co já na misích by dokázaly tisíce jiných lékařů. Ale ti opravdu velcí chirurgové příběhy pacientů skutečně žijou. Frajeři, kteří říkají, že se jich to vůbec nedotýká, nepovažuju za moc velké chirurgy.

Ovšem roztřást ruce se vám při operaci asi nemůžou.

Ale roztřesou se vám.

Co se s tím pak dělá?

S tím se moc dělat nedá. Ale i když přijde hodně krizová situace, vím, že pět sedm minut ty ruce ještě udržím. Až pak na vás setrvačností dolehne vylitý adrenalin, nervy a holt se vám rozklepou ruce a musíte pracovat s rozklepanýma rukama. Nebo je na chvilku někam položit. Tohle se stane každému. Každý z chirurgů se během operace dostane do situace, kdy je opravdu v pr… Pak je to jen sebedisciplína – uklidnit se a pokračovat v práci, aby vás to nezdekompenzovalo. A když už se to stane, chirurgie má obrovskou výhodu, že to je týmová práce. Nikdy v tom nejste sám, vždy je tam někdo, kdo to může převzít nebo vám něco říct.

O Lékařích bez hranic píšete: „Tahle firma je záruka, že je to dobře.“ A přestože jste prý obvykle opatrný, ani nečtete smlouvu, když vás někam posílají. Není to přehnaná důvěra?

Každá firma má své bolístky – a stejně tak Lékaři bez hranic. Není to můj každodenní chleba, vyjíždím s nimi jednou za rok a půl. Kdybych byl stálým zaměstnancem, možná bych to viděl jinak. Ale působím třeba v rakouské asociaci Lékařů bez hranic, jezdím na kongresy asociace švýcarské, takže trochu vidím i do „politického“ pozadí. Přesto na mě ta firma působí jako výborně organizovaná, nevytratila se z ní základní myšlenka pomoci bez ohledu na okolnosti a možné tlaky zvenčí. Držíme se transparentně vlastních vizí a stále otevíráme celou řadu citlivých témat. To mi je stále sympatické.

Celý rozhovor najdete v novém speciálu Týdeníku Echo 30 ROZHOVORŮ, který si můžete objednat zde.

Přejít na diskusi