Ať prezident zaplatí za poškození jména
Právník Pražského hradu (od středy už neplatí přívlastek bývalý) Pavel Hasenkopf zaslouží ocenění za svou odvahu a urputnost, s níž se pustil do soudního sporu o svá práva. Ve chvíli, kdy společenskou frustraci v mnoha lidech prohlubuje pocit, že spravedlnost nefunguje, ukázal, že to má smysl.
Městský soud v Praze rozhodl, že Hasenkopfova výpověď, kterou mu dal prezidentův kancléř Vratislav Mynář, je neplatná. Soud tvrdí, že Mynář si našel zástupné důvody v údajných Hasenkopfových absencích, kvůli nimž s ním tou nejbrutálnější formou, tedy na hodinu, ukončil pracovní smlouvu. Je to fakticky uznání, že někdejší poradce Zemanova předchůdce Václava Klause by šikanován.
Právní zástupce prezidentské kanceláře Marek Nespala už avizoval, že se obrátí na Nejvyšší soud. Přitvrdit by měl i Pavel Hasenkopf. Podle našeho velmi ochranářského pracovního práva může zaměstnavatel člověka na hodinu vyhodit jen pokud: „a) byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, nebo byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šesti měsíců, b) porušil-li pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.“
Paragraf 53 zákoníku práce, podle nějž se na hodinu vyhazuje, je stigmatizující. Dostáváte tím pro vaše další zaměstnavatele vizitku, že jste kriminálník, grázl nebo nedůvěryhodný flink.
Proto solidní soukromé firmy tuto nejbrutálnější formu výpovědi vůbec nepoužívají. Kromě obav o prestiž a dobré jméno. (Co jsme to zač, že jsme někoho takového vůbec přijali?), se bojí prohraných soudů a tučného odškodného, které budou muset svým bývalým lidem zaplatit. Prokázat zvlášť hrubé porušení kázně totiž bývá velmi složité. Soudy stojí velmi často na straně zaměstnanců jako těch slabších v pracovně právních vztazích. Taková bolestná ukončení kariér přichází velmi draho. Proto se ve slušných firmách i vyhrocené rozchody odehrávají kultivovaně a často jsou provázeny pokryteckými řečmi, jak to báječně klapalo. A pokud jde o lidi kontroverzní nebo ty, kdo zastávají klíčové pozice, není výjimkou ani dobrovolné tučné odchodné po dohodě. Personalisté ví, že se to vyplatí. Firmy totiž platí poškozeným ze svého.
Pavel Hasenkopf měl po vyhazovu z Hradu problém najít místo a dostal se do finančních potíží. Miloš Zeman a Vratislav Mynář mu poškodili jméno a kariéru. Přestože se ve smíru v jiném soudním případě o to, zda je autorem kontroverzní amnestie, odškodného nedomáhal, protože nechtěl, aby ho prezidentská kancelář platila z veřejných peněz, teď my měl přitlačit.
Zeman ani Mynář nebudou platit v případě Hasenkopfova vítězství odškodné ze svého, ale z daní nás všech. I to má ale svou cenu. Dá se ukázat, jak směšně vedle toho působí prezidentův cirkus se sbírkami na státní dluh a trhání státních dluhopisů.
Každý spor jako je ten Hasenkopfův je cennou připomínkou, že před soudy tady zatím (na rozdíl třeba od sousedního Slovenska) vládne právo, nikoliv právo silnějšího. Pro pročištění společenské atmosféry se to vyplatí víc využívat.
Vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová v rozhovoru pro týdeník Echo trefně popisuje, jak u nás zdegeneroval cit pro spravedlnost. „Mám problém s tím, jak vnímáme porušování pravidel. Často slyším, že když někdo něco někomu vytkne: Porušil jsi předpisy, porušil jsi pravidla, choval jsi se špatně, tak na to zazní obhajoba: Ale nebylo to trestné. Tím trestným rozumíme, že to není postiženo trestním právem. To je ale přece až ta nejzazší mez. Nemůžeme se hájit tím, že to, co není trestné, je správné. Správné je to, co neodporuje civilním normám, obchodním normám, morálním normám. Až když už nestačí nic z toho, tak teprve přichází trestní normy. Společnost si ale zvykla, že je dovoleno vše, a pak je trestní právo.“
