Pryč se změkčilci. „Ve znovuzavedení vojny vidím jen samé výhody“

Po téměř deseti letech se zpátky do vysoké politiky hlásí Jiří Čunek. Loni na podzim vyhrál pro lidovou stranu krajské volby na Zlínsku, od té doby je hejtmanem a viditelným kritikem vedení svojí strany. Není vyloučeno, že květnový sjezd KDU-ČSL se promění v Čunkův pokus strhnout na sebe vedení – to všechno v situaci, kdy Pavlem Bělobrádkem dohodnutá volební koalice s hnutím Starostové a nezávislí (STAN) vyvolává uvnitř členské základny vedle ambice stát se třetí silou české politiky i obavy, že se nepodaří překonat desetiprocentní laťku nutnou pro vstup do sněmovny. V rozhovoru pro Týdeník Echo Jiří Čunek vysvětluje, co by dělal jinak než Pavel Bělobrádek, proč by si líp porozuměl s Andrejem Babišem a na jakém ideovém základě by s šéfem ANO domlouval vládu.

Co dnes vedení lidové strany nedělá správně?

Já mám jiný styl řízení, jiný pohled na to, jak by se měla dělat politika, když máte ambice získat vyšší procento. Mám zkušenost, jak toho docílit. Ve Zlínském kraji lidovci dřív nikdy nevyhráli, v roce 2000 jsme sice stavěli hejtmana, ale to byla čtyřkoalice. Abychom i aritmeticky vyhráli, museli jsme získat dvakrát víc hlasů než obvykle. A nám se to loni podařilo.

A v čem byste stranu řídil jinak než ti, kteří ji řídí dnes? Co vím, považujete je za klukokraty.

To jsem takhle určitě neřekl. S menší nadsázkou říkám, že mladí lidé by měli mít zakázáno jít do politiky. Mladí lidé by měli zakládat rodiny a pak mít starost, jak rodinu uživit. Když do vrcholné politiky přicházejí lidé s malými zkušenostmi a velkými potřebami, v drtivé většině – a takových příkladů je moc, Stanislavem Grossem počínaje – je ta kombinace zavede na scestí. Ve výkonné politice když máte moc rozdělovat dotace, rozhodovat o spoustě věcí, dostáváte při určitém způsobu chování nabídky. Je to velké pokušení pro mladé lidi. Další pokušení je, že když se vám na ministerstvech všichni klaní, stovky lidí, začne vám připadat, že jste se pro tu funkci narodil. Že to tak musí být. Ne, vysokou politiku mají řídit lidé, kteří už mají velký kus svého života prožitý a všechny ty starosti o děti, o staré rodiče, úspěchy i prohry jim dohromady vytvářejí nefalšovaný obraz o životě.

Jaké zkušenosti přesně máte vy? Byl jste ve vládě a předtím na radnici, zažil jste vyšetřování z přijetí úplatku.

Před vámi na tomhle gauči seděla paní, která má za pár dní nastoupit výkon trestu. Já ve věznici nikdy neseděl, tak i když stokrát můžu říct, že jí rozumím, stejně jí nerozumím. Ale určitě jí rozumím ve chvíli, kdy tvrdí, že nic nespáchala, a stejně ji odsoudili. Já jsem taky nic nespáchal a prožil jsem vyšetřování. Vím, jak je to stresující a že je to daleko víc stresující pro člověka, který nic neudělal. Je to nepřenosná zkušenost, s ní se na svět díváte už trochu jinak. A zase jiné moje životní zkušenosti mě vedou k názoru, že strana, která má za něco stát, se musí věnovat věcem, kterým se jiní nevěnují. A ne že když někdo v parlamentu, řekněme Kalousek, vykřikne Babiš! Dluhopisy! Čapí hnízdo!, všichni hloupí tam běží a věnují se tomu, na co Kalousek ukáže. Ti rozumnější by se měli věnovat skutečným tématům, která lidi trápí. V KDU-ČSL bychom se měli věnovat věcem, které nám víc přísluší – pěstování hodnot, které nesou tuto společnost, tento stát a národ.

Co přesně tím myslíte?

Největší problém českého národa je, že vymírá. Co musíme změnit, aby lidé měli chuť mít děti? Lidé, kteří nepoznali dobro velké rodiny, to poznání nemohou předávat dál. Mladí muži, kteří byli vychováni jenom matkou, kterým se doma do jejich dvaceti let vystřídá deset tatínků nebo strýců, ti určitě nemají správnou představu o odpovědném životě. Proto také nic nevydrží. Ve vztahu ani potom na pracovišti. Jak tohle zlepšit? Jedno z řešení, na které já jsem přišel, je návrat vojny. Tady jde nejen o ochranu státu, ale také o to, jak se útrapy na vojně přítomné naučíte zvládat. Naučíte se, že potíže patří do života a lze je řešit. Zadruhé může vojna působit jako ohromný sociální stabilizátor. Na vojně se potkávají lidi z vysokých škol s lidmi, které by jinak ve svém životě nepotkali. Ve znovuzavedení vojny vidím jenom samé výhody. Naopak když pátrám, kdo všechno stál za zrušením vojny, byli to v zásadě změkčilci i ve svém osobním životě. Lidi, kteří voličům hlásali: Teď z vás něco nepříjemného sejmu. Změkčilost vede k vystrašenosti a ta se promítá všude možně. Třeba v naší potřebě přimknout se kdysi k Sovětském svazu anebo teď zase k Americe. Jako že nás zachrání NATO. Vlastní politika, vlastní hrdost, spoléhání na sebe sama, to se u nás nenosí. V roce ’45 nás neoddiskutovatelně zachránili Rusové – a vzali si za to Podkarpatskou Rus. Teď kdyby nás zachránil někdo jiný včetně Ameriky a NATO, včetně Bruselu, zase si něco vezme. Proč by nás taky zachraňoval zadarmo? Přece ta americká matka nebude posílat svého syna umírat za nějaké změkčilé Čechy, kteří leží na kavalci a volají: Jsme ohroženi, pojďte nás zachránit. Tak tohle jsou důležitější věci než běhat za Čapím hnízdem.

Hypoteticky: pokud byste vedl lidovou stranu, ve sněmovně byste se s Babišem v dluhopisech nebo i v Čapím hnízdě spíš solidarizoval?

Ne, vůbec. Neřešil bych to a nechal to orgánům, které jsou k tomu určeny.

Orgány, které jsou k tomu určeny, evidentně mají strach rozhodovat.

To je možné, ale i tak ve sněmovně řešení nenaleznete. A kdyby se mělo ukázat, že zábrany vyšetřovat jsou systémové, nevyhrožoval bych rozpadem koalice, ale řekněme požadoval, ať se přeskupí ministerstva. Taky se mi líbí argument: asi to trestné nebylo, ale je to morální pochybení. Tak to už je legrace opravdová.

Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo nebo na EchoPrime