Islamofobie a skandál v Rotherhamu

V liberálních kruzích se stalo jistou módou podivovat se nad tím, že některé politické síly zvedají téma islámského nebezpečí, neboť je v našich podmínkách zcela virtuální. Naposledy třeba Jindřich Šídlo v komentáři ke kongresu ODS (jinak neseném chvályhodnou snahou pojednat férově stranu, o níž autor přiznává, že není jeho šálek kávy) napsal, že předseda Fiala vychází vstříc předsudkům voličů, „ať už jde o muslimské nebezpečí, které se tedy v Česku hledá dost obtížně.“

Jistě, legendární volební klip Jany Wolfové v burce dovedl islamofobii za hranu parodie. Je to klasické importované téma, u nás mnoho muslimů, agresivních či jiných, není.

Jenže u nás třeba taky příliš nedochází k diskriminaci homosexuálů, a přesto jsou apely proti ní málokdy provázeny podivením, proč řešit něco, co neexistuje. Ale každý z těch mála konfliktů vzniklých v souvislosti se zatím minimální přítomností muslimů u nás je sledován, neřkuli vytěžován strážci politické korektnosti stejně jako oportunistickými islamofoby. A ke standardní kritice „čecháčkovství“ patří i stud, že naše země není dost multikulturní. Kurzy multikulti tolerance zaměřené na mládež i učitele jsou součástí oficiální politiky. Občas to vyvolává dojem usilovného chystání hnízdečka pro ptáčky, kteří ne a ne přiletět. A něco asi bude na tom, že bývalé komunistické země jsou pro přistěhovalce z cizích kultur obecně nehostinnou půdou – například i po dvaceti letech od sjednocení Německa se ve východoněmeckých spolkových zemích kromě Berlína vůbec neusídlují Turci.

Přesto to téma vůbec není irelevantní. ČR má své místo na mapě islamistických teroristů vzhledem k tomu, že patří ke spojencům Izraele a sídlí tu Rádo Svobodná Evropa. Občas tu realitu západoevropského tavícího kotle zahlédneme třeba díky organizovaným výpravám dánských studentů, kteří nevypadají tak, jak jsme si Dány zvyklí představovat. Itálie je léta cílovou zemí nekončící imigrační vlny ze severní Afriky, jen za letošek je to zatím 140 000 lidí. Italové naléhají na ostatní země EU, aby se s nimi o zátěž azylantů podělily. Postoj ostatních vlád včetně našich byl zatím charakterizován větou „Jen přes mou mrtvolu,“ ale kdoví, jak dlouho to potrvá.

A konečně je přirozené starat se o dění v zemích, které nás zajímají, kam pravidelně jezdíme a s nimiž máme mnoho společného. „Evropa, to jsme my,“ bývá nám připomínáno eurofily nespokojenými s tím, jak málo se veřejnost ztotožňuje s děním v EU. To by mělo platit v dobrém i ve zlém. Náš horizont nemá končit na březích českého rybníčku, ne?

Takže je nepochopitelné, jak málo pozornosti u nás vzbudil skandál se zneužíváním dětí v anglickém Rotherhamu. Podle v srpnu zveřejněné autoritativní zprávy profesorky Alexis Jayové bylo mezi léty 1997 a 2013 sexuálně zneužíváno k prostituci 1400 dívek. A to je konzervativní odhad. Nezanedbatelnou roli v tom, že ta hrůza mohla trvat tak dlouho, sehrála skutečnost, že pachateli a organizátory byli muži pákistánského původu. Oběti byly bílé.

Jak to fungovalo? Gangy Pákistánců používaly chlapce ve věku vytipovaných dívek, aby se s nimi sblížili a seznámili je se svými staršími kamarády a příbuznými. Ti jim ukázali zajímavý život, alkohol a drogy a když získali jejich důvěru, začali je znásilňovat a využívat k prostituci svým známým a partnerům v podnikání – buď za peníze, nebo výměnou za jiné kriminální protislužby. Děvčata, která se snažila vyvléknout, čekaly tvrdé lekce – polévání benzínem a vyhrožování zapálením, přikládání pistolí ke spánku, nucené přihlížení brutálnímu znásilňování jiných děvčat. Bylo to krátké dětství, v šestnácti nebo i patnácti byl dívky z hlediska pasáků už vyřízené a nepoužitelné. Klienti mají rádi panny, aby nenakazili manželky. Šlo o dívky z rizikového prostředí, třeba i z dětských domovů, ale taky děti ze stabilních rodin – pachatelé je uměli odcizit rodičům přesvědčováním, že jejich rodiče nepřejí jejich vztahu, protože jsou rasisti.

Vpravdě hororovou dimenzi dává jejich utrpení to, že pokud se dívky odhodlaly obrátit se na úřady, ti, i nichž hledaly pomoc, selhali. Policie a sociální pracovníci víceméně věděli, co se děje, jména pachatelů jim byla známá, ale nezasahovali. Namátkou popis jednoho zaznamenaného incidentu: „Policie přijela k domu, před nímž se otec dožadoval vydání své dcery, jež byla uvnitř se skupinou mužů pákistánského původu. Policisté našli čtrnáctiletou dívku dívku pod postelí pod vlivem drog. Policie zatkla otce pro rasové zastrašování a dívku pro útok. Poté policie odjela a nechala muže v domě se třemi dalšími dívkami.“ Další případ: Když policie identifikovala pět mužů, kteří měli pohlavní styk s dvanáctiletou dívkou, dvěma z nich sdělili varování. Kriminalista uzavřel případ s tím, že se nejednalo o sexuální zneužívání, neboť sex byl „konsensuální“. Další případ: matka třináctileté dívky, která byla několik dnů pohřešovaná, našla na jejím mobilním telefonu čísla a esemesky od 177 mužů, z nichž bylo zřejmé, že je nucena k prostituci. Policie se odmítla informacemi z mobilu zabývat s tím, že by šlo o porušování lidských práv dívky i mužů. Případů, kdy byla policie informována nebo třeba sama narazila na opilé, zdrogované nezletilé dívky ve společnosti pákistánských mužů, a neudělala nic, jsou doslova stovky. Nejednou se stala fakticky spolupachatelem. Opilou třináctiletou dívku, kterou našla policie ve tři ráno v potrhaných šatech ve společnosti skupiny mužů, obvinila z porušování veřejného pořádku. Když jedna dívka odevzdala policii své znečištěné oblečení jako důkaz, policie je ztratila; nakonec jí zaplatila náhradu 140 liber, a to bylo všechno.

Příčinou – ne sice jedinou, ale nepřehlédnutelnou a dobře zdokumentovanou příčinou tohoto totálního a systematického selhání ochránců zákona byl strach z obvinění z rasismu. Už v roce 2002 prováděla výzkum v Rotherhamu expertka britského ministerstva vnitra. Když seznámila městské zastupitelstvo se závěry, reakcí bylo zastrašování a úspěšná snaha zahrát zprávu do autu. O asijských mužích se už nikdy nesmíte zmiňovat, řekli mi. Další jejich reakce byla, že mě poslali na dvoudenní kurz o etnicitě a diverzitě, aby se zlepšilo mé povědomí o etnických otázkách.“ Někdo se dokonce vloupal do její kanceláře a ukradl její složky. Profesorka Jayová soudí, že kdyby tato zpráva nebyla v roce 2002 potlačena, mohlo se mnohému zabránit. Strach z rasismu zmiňují jak oběti a jejich rodiče, tak prakticky každý, kdo se problémem zabýval „Několik radních, s nimiž byly vedeny rozhovory, se domnívalo, že otevíráním těchto otázek by „poskytovali kyslík“ rasistickým perspektivám, jež by mohly přitáhnout extremistická politická seskupení a ohrožovat soudržnost komunity.“

Novinářka Julie Bindelová, která se gangy asijských pasáků zabývala už dřív – napsala už v roce 2010: „Když jsem poprvé psala o asijských ganzích psala v roce 2007, moje jméno se dostalo na web Islamophobia Watch. Stejně jako jméno labouristické poslankyně Anne Cryerové, která stála v prvních řadách těch, kteří se snažili s tímto problémem něco dělat.“ Připomíná taky, že už v roce 2004 natočila o zneužívání anglických děvčat pákistánskými pasáky dokumentární film, ale poté, co mu začala dělat publicitu Britská národní strana, žádaly organizace jako Unite against Fascism a také šéf policie regionu West Yorkshire, aby bylo jeho vysílání odloženo až na dobu po evropských volbách. To samozřejmě Britské národní straně jen poskytlo munici.

Stejně nápadná je moderní byrokraticko-manažerská mašinérie sociální péče, jež dokáže vykazovat intenzivní činnost, jež má za následek všechno možné jen ne pomoci těm, kvůli jejichž bezpečí existuje. Při pročítání zpráv člověk žasne, kolik mají v Británii agentur na pomoc ohroženým dětem, kolik nezávislých expertů a vládních a nevládních komisí a inspekcí vypracovává zprávy, organizuje semináře a vyvíjí strategie. Hemží se to v nich komplexními řešeními, interdisciplinární spoluprací, osvojováním dobré praxe, meziagenturními pracovními skupinami a pětibodovými plány. Zatímco pracovníků „na frontové linii“ je málo – až do roku 2010 se problematikou sexuálního zneužívání zabývali v Rotherhamu tři policisté – manažerů a konzultantů, kteří se v životě s žádným z postižených děvčat nesetkali, je zjevně nevyčerpatelná zásoba.

Co s tím má společného islám? Jako obvykle v takových případech není nouze o tvrzení, že na znásilňování a pasáctví není nic islámského. A je to striktně vzato pravda. Ale nekontrolovaná imigrace svou roli má. Etnická soudržnosti gangů ztěžuje policii průnik do zločineckého prostředí, politická korektnost dává pachatelům nedotknutelnost, kterou jsou si dobře vědomi – to, že při vyšetřování vytáhnou „rasovou kartu“, byla další věc, kterou pachatelé dívky zastrašovaly a posilovaly v nich pocit závislosti a bezmoci.

Jedna z manažerek rotherhamské obdoby našich odborů sociálněprávní ochrany dětí stála v roce 2012 za rozhodnutím odebrat tři malé děti pěstounskému páru, který byl členem euroskeptické strany UKIP – prý kvůli „kulturním potřebám“ dětí a programovým bodům UKIP, jako je odpor proti multikulturalismu. Svádí to k soudu, že tento nehorázný paradox je ve zkratce vše, co o rotherhamském skandálu potřebujete vědět. A nejhorší na tom, je, že to zjednodušení v zásadě obstojí. Veškeré další informace je obohatí jen o srdceryvné, obtížně zapomenutelné detaily toho, co všechno ty děti vytrpěly. Svou roli sehrála pochopitelně i normální úřednická zbabělost, obyčejný fyzický strach i konflikt zájmů – spolumajitel taxikářské firmy, jejíž vozy gangy používaly k dodávání prostitutek zákazníkům, byl člen městské rady. Ale ideologicky motivovaná slepota, která skutečné zločince chrání a nevinné postihuje – ano, to sedí.

Je to příběh, o kterém stojí zato vědět i u nás. O skandálech pedofilních kněží a snaze katolické hierarchie je ututlat s gustem píší česká média, kdykoli je k tomu příležitost. Píší o kdejaké pitomosti z kruhů britské královské rodiny, o nahém zadku kdejaké hloupé celebrity a dalších věcech, ze kterých je prý Británie „v šoku“. Proč ne o tom, že je v šoku z toho, co se deset let dělo v Rotherhamu? Protože se nad 1400 znásilněnými dětmi nedá ušklíbat tak zálibně jako nad primitivními předsudky zdejších pravicových voličů?

Už je toho plný i Guardian a BBC. A mimochodem, pokud někdo z politiků zaujal odvážná stanoviska, jsou to spíš labouristé (kteří taky Rotherham zastupují) než konzervativci, kteří se spíš tváří, jako by na jejich slova došlo, aniž by fakticky pro ty nebohé děti něco udělali.

Je to naléhavé téma i pro nás, jakkoli nemáme muslimské imigranty. Protože ideje v Evropě migrují ze západu na východ a způsoby uvažování – o přistěhovalectví, o mezikulturních vztazích, o zodpovědnosti státu v péči o ohrožené děti, o organizaci sociálních služeb – dřív nebo později dorazí i k nám.

Přejít na diskusi