NOVÉ

‚Sebrali nám rádia a zakázali psát domů‘

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Témata:

Konec roku 1980 nepatřil k nejšťastnějším obdobím ani doma, ani ve světě. Helsinskému mírovému procesu docházel dech a svět se nořil do další fáze studené války, jejíž konec se tehdy zdál v nedohlednu. Rok předtím začalo sovětské dobrodružství v Afghánistánu a některé západní země následně bojkotovaly letní olympiádu v Moskvě. 8. prosince pak osudné výstřely z rukou pomateného fanouška Marka Chapmana ukončily život Johna Lennona, symbolu nadějných 60. let. Klidný nezůstal ani střed Evropy. Dnes už se skoro zapomnělo, že se na sklonku roku 1980 reálně zvažovala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Polska, kde tehdy povážlivě zesílily protesty proti komunistickému režimu pod vedením hnutí Solidarita. A že československé vedení patřilo tehdy k „jestřábům“ podporujícím silové řešení tolik podobné okupaci naší země z roku 1968.

Reportéři Post Bellum ve spolupráci s kolegy z polské organizace Ośrodek Pamięć i Przyszłość během uplynulých měsíců natočili v Čechách a na Slovensku několik svědectví o tehdejších hodinách a dnech nejistoty. Vedle vzpomínek týkajících se obecně česko-polských vztahům jsme pořídili rozhovory s řadou tehdejších vojáků, kteří se v prosincových mrazech roku 1980 v rámci cvičení Krkonoše se svými jednotkami zamířili směrem k polským hranicím.

Vztahy mezi Čechy a Poláky byly (a do určité míry stále jsou) poznamenány řadou stereotypů. Lidé si možná pamatují na dobové legendy o „kšeftařích plenících naše obchody“. Snad až sympatické a úspěšné účinkování polských fotbalistů na fotbalovém mistrovství roku 1982 (získali tehdy bronzové medaile, zatímco naši propadli) prestiž severních sousedů v našich očích trochu pozvedla. Do roku 1989 bylo ještě daleko… Ale zpět na přelom sedmdesátých a osmdesátých let. O Češích a Polácích se prý tehdy vyprávěl následující vtip: Na hranici mezi ČSSR a Polskem se potkají dva psi. každý míří do sousední země. Ptají se navzájem, co tam chtějí dělat. Polský pes praví, že se běží do Československa najíst, ten československý říká: Já si běžím do Polska zaštěkat.

Přátelé mě museli utišovat

Československo tehdy svíral okupantský normalizační režim, který se, jak se zdálo, vzpamatoval z nečekaného direktu, který mu pár let předtím uštědřilo prohlášení Charty 77. Mnozí přední disidenti tehdy seděli ve vězení nebo byli nevybíravě nuceni k emigraci a vypadalo to, že se navěky vrací bezčasí „od sjezdu ke sjezdu“. Polsko se tehdy potýkalo s mnohem většími ekonomickými problémy včetně nedostatku základních potravin, míra svobody slova a otevřenosti vůči světu byla ovšem v Polsku nesrovnatelně větší. Marian Siedlaczek je příslušníkem polské menšiny žijící na severní Moravě a měl možnost v druhé polovině sedmdesátých let studovat psychologii na Jagellonské univerzitě v Krakově. Roku 1978 se krakovský arcibiskup a kardinál Karol Wojtyla stal papežem Janem Pavlem II a Marian byl u toho, když následujícího roku jako svatý otec poprvé navštívil Polsko.

Na louce pod studentskými kolejemi se tehdy sešlo snad milion lidí „To byl svátek, jako kdybychom vyhráli válku. Nikdo se ničeho nebál, všichni byli usměvaví, přátelští. Lidé měli slzy v očích. Bylo to něco nepředstavitelného. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného nezažil,“ vzpomíná Marian Siedlaczek. A právě návštěva Jana Pavla II. v Polsku se stala hybnou silou událostí, které v následujících měsících změnily dějiny země. „Lidé věděli, že nejsou sami, že se nemusí jenom bát, že nemusí myslet jen na chleba, že je něco vyššího, pomáhá to a dává sílu.“ Občanské probuzení Poláků vedlo roku 1980 ke vzniku masových nezávislých odborů Solidarita. To už se ale Marian vrátil domů a změna celkové atmosféry ho tenkrát šokovala. „Přátelé mě museli pořád utišovat, protože jsem byl zvyklý otevřeně mluvit na ulici o věcech, které se mi nelíbí,“ vzpomíná.

Občanské vzepjetí Poláků však logicky nebyla po chuti představitelům ostatních „spřátelených“ zemí. Jako nátlakovou akci zvolil Sovětský svaz vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy poblíž polských hranic. Československá lidová armáda měla z rozhodnutí Moskvy provést divizní taktické cvičení Krkonoše, které mělo mít dvě fáze. V té první se konalo samostatné divizní taktické cvičení, do kterého se zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky.

Vojna jako příprava na život v totalitě

Zde je na místě připomenout, že základní vojenská služba se týkala všech mužů, kteří dovršili osmnáct let a nebyli shledáni zdravotně nezpůsobilými. Čerstvý absolvent pražské techniky Jaromír Plíšek narukoval na podzim roku 1980. „Na vojnu jsem samozřejmě nechtěl,“ vyjadřuje pocity, které byly vlastní velké většině tehdejších branců. „Jeden můj kamarád říkal, že vojna byla příprava na život v totalitě. Chodilo se tehdy na dva roky, ale vysokoškoláci měli jiný režim, chodili během studia na vojenskou katedru a absolventi pak už sloužili jenom rok. Názor na vojnu i na režim obecně jsme měli jasný, ale nikdy jsme nepočítali s tím, že by to mohlo přestat, brali jsme to jako danost,“ vzpomíná Jaromír Plíšek, jak velká většina tehdejších mladých mužů vnímala vojnu – jako měsíce ztraceného času. Že by se „záklaďáků“ snad měly týkat nějaké opravdové boje, si tehdy dovedl představit asi málokdo.

Sebrali nám rádia a zakázali psát domů

Čerstvě vystudovaný fyzik Ján Boďa ze Slovenska v září roku 1980 narukoval k pluku do Benešova. Jako velitel roty se účastnil řady bojových cvičení mimo kasárna. Sotva se nachlazený vrátil z listopadového cvičení na Šumavě, přišel povel vyrazit, tentokrát prý na Libavou. Ján Boďa vnímal nebývalý ruch spojený s odjezdem i rostoucí nervozitu vyšších důstojníků. Došlo mu, že se chystá něco mimořádného, zvláště když se nakládalo neobvyklé množství ostré munice „Sebrali nám rádia a zakázali psát domů. Už tehdy jsme se doslechli, že Libava je jen název, ale že pojedeme do Polska.“ V prvních prosincových dnech se obrovské vojenské kolony vydaly na cestu, „Nejeli jsme žádnými vedlejšími cestami, ale po hlavních cestách, ulicemi měst, projeli jsme Vlašim, Pardubice...“ Do toho udeřily nebývale tuhé mrazy „Ti, co v obrněných vozech usnuli, doslova přimrzli k pancéřování, na kterém se vytvořila vrstva ledu. Chlapi byli vyčerpaní, když kolona stála u závor, řidiči usínali.“

Vojenská jednotka ve které cestoval i Ján Boďa se zastavila na poli nedaleko Jaroměře. Tam se vojáci po dlouhé době směli zahřát u ohňů, někteří si dokonce opekli ulovené zajíce. Nastalo několik nepříjemných hodin čekání na další rozkazy. „Velitel praporu si zavolal důstojníky a řekl jim, že se podle všeho pojede do Polska. Nikdo nevěděl, co bude.“ Nakonec přišel rozkaz vyrazit. „Seřadili jsme se do kolony a přijeli ke křižovatce. Nalevo byla směrovka na Hradec Králové, napravo na Wroclaw. Všichni jsme byli napjatí, kam zatočíme. Naštěstí jsme se vydali vlevo a vrátili se do naší posádky. Klid ale nastal jenom zdánlivě, v kasárnách nadále vládla pohotovost a obálka s instrukcemi označená nápisem Krkonoše byla stále připravená na rozpečetění. A zakázali nám jakékoli dovolené a opušťáky během Vánoc.“

Poláci nejsou Čechoslováci a budou se chtít bránit

Ján Boďa dále vzpomíná, že ani v těchto hektických dnech nebyli vojáci ušetřeni politického školení. „Promítli nám komentované filmy, co natočili Sověti během invaze do Československa v roce 1968.“ Vojáci si tak měli udělat obrázek, co je může čekat. „Říkali nám: chlapci, v Polsku to bude horší. Poláci nejsou Čechoslováci a minimálně část armády se bude chtít bránit.“

Právě obava z očekávaného ozbrojeného odporu možná stála za rozhodnutím nejvyššího sovětského velení vojenskou akci proti Polsku nakonec nepodniknout. Druhá část manévrů na území Polska se tak už nekonala. Historik Petr Blažek ve své studii Československo a polská krize v letech 1980 – 1981 zveřejněné v časopise Securitas Imperi dále uvádí, že se Brežněvovské vedení mohlo obávat tradiční polské zkušenosti s ozbrojeným odporem i konspirace. Svou roli mohly ale také sehrát aktuální sovětské potíže v okupovaném Afghánistánu či obava z ekonomické odvety Západu.

Polskou krizi tak nakonec rok poté „vyřešili“ polští představitelé vyhlášením výjimečného stavu generála Jaruzelského a násilným potlačením opozice – byť jak se později ukázalo, pouze dočasným. A co napověděly mrazivé prosincové dny roku 1980 Čechům a Slovákům? Vojenské manévry především odhalily žalostný stav armády, která na podobnou akci nebyla vůbec připravená. Selhávali lidé i technika, došlo k řad nehod i se smrtelnými následky. Tisíce řadových vojáků i důstojníků zažilo horké chvilky, kdy museli vážně počítat s možností, že budou namísto dosavadního „hraní na vojáky“ muset doopravdy bojovat, přičemž tato eventualita armádní pohlaváry neděsila o nic méně než řadové vojáky. Novinář Petr Vizina nedávno v jedno příspěvku pro Český rozhlas napsal: „Co jsem zažil na vojně v 80. letech, mělo se skutečnou armádou společného snad jen ty kanady a maskáče.“ A většina svědectví, které jsme v uplynulých týdnech zaznamenali, tento dojem potvrzuje.

Polský rok 1980 a československá reakce na něj​​

Post Bellum v Čechách a na Slovensku a polská organizace Ośrodek Pamięć i Przyszłość zaznamenali 29 rozhovorů s pamětníky tehdejších událostí. Natáčení a zpracování rozhovorů finančně podpořilo Česko polské fórum. Nyní je na portálu Paměť národa publikováno 19 svědectví, jedná se převážně o vzpomínky vojáků, kteří se tehdy v rámci základní vojenské služby účastnili vojenské operace Krkonoše 1980. Dalším výstupem projektu se stane elektronická publikace. Více o projektu Polský rok 1980 a československá reakce na něj: http://www.pametnaroda.cz/project/detail/id/58

Přejít na diskusi