Koho ještě zajímají Oscaři?

TÝDENÍK ECHO

Témata:

Americká filmová akademie bude v neděli udělovat Oscary, je to globální událost, alespoň má takovou pověst. Zaslouží si nominované filmy být před světovým publikem takto vyzdviženy? Je váha Oscarů i v jedenadvacátém století tak velká jako v dřívějších časech? Měla by být? V diskusním Salonu Týdeníku Echo se sešli filmová kritička Alena Prokopová, scenárista a publicista Tomáš Baldýnský a kritik Kamil Fila.

Který z těch deseti snímků nominovaných v kategorii nejlepší film má podle vás šanci přežít letošní sezonu, být sledován i v pozdějších letech, nějak rezonovat, žít?

Baldýnský: Těch filmů, které přežívají, je obecně dost málo. Pamatuje si někdo film Chicago, který dostal Oscara v roce 2003? Možná já. A to jenom proto, že jsem tenkrát komentoval přenos Oscarů.

Prokopová: Letos je ale situace jiná. Je tu film La La Land, který jako teprve třetí v historii, po Vše o Evě (1951) a Titaniku (1998), má čtrnáct nominací. A taky je to film neuvěřitelně úspěšný komerčně – stál 30 milionů dolarů a celosvětově zatím utržil 330. A je to, myslím, film, na který se budou lidé dívat i po letech.

Baldýnský: Nevím, jestli se na něj budou lidi dívat za čtyřicet let v televizi, jako se třeba dnes dívají na My Fair Lady. Jestli tedy ještě bude televize…

Prokopová: La La Land je úplně jiný typ filmu než My Fair Lady. Jeho úspěch mě skutečně překvapil, protože je to film v něčem velice subtilní, rafinovaně vyprávěný, obtížný na pochopení.

Fila: Podle mě rozhodně přežije film Příchozí, je to sci-fi, kterou si lidé budou pamatovat, v rámci „chytré“ fantastiky představuje milník. Vlastně je pozoruhodné, že ty nejvýraznější filmy z letošních nominací jsou žánrové – muzikál a sci-fi. A Příchozí také představuje součást příběhu vzestupu režiséra Dennise Villeneuvea, který brzy uvede svoje pokračování Blade Runnera.

Baldýnský: Myslím, že po premiéře Blade Runnera si naše povídání o Villeneuvově vzestupu ještě připomeneme… Já se domnívám, že nepřežije nic, protože klesá význam kinematografie i význam filmů jako nějakých milníků. A klesá i význam Oscarů, jejich marketingový potenciál. Představují tradici, která se už přežívá, zdaleka nemá takový význam jako dřív. Možná až bude letos oceněné filmy nabízet nějaká streamovací služba jako Netflix a budou v její nabídce označeny jako oscarové, pustí si je doma víc lidí. Ale to je skoro všechno. Z té šedé zóny mezi uměleckým a komerčním, kde Oscaři tradičně loví, se vytáhne pár nominací, distributoři, kteří ty filmy koupili, je v týdnu před vyhlášením dají narychlo do kin, aby se lidé, které ty ceny zajímají, na ně stihli podívat, než je zase přestanou zajímat.

Fila: Ale tržby tak mohou narůst o 20–30 procent.

Jenomže ty tržby jsou celkově nízké. Tomáš má, myslím, pravdu v tom, že ten „střed“ hollywoodské kinematografie, tedy mainstreamové filmy s jakousi uměleckou ambicí, přitom pořád ještě divácké, skoro vymizel. Jistě to souvisí s digitalizací, zlepšením úrovně domácí projekce, přesunem audiovizuálního vyprávění příběhů do televizní produkce.

Fila: Připomínali jsme si teď pětaosmdesáté narozeniny Miloše Formana. Je pravda, že v dnešní době by se z filmů jako Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Amadeus hit prostě nestal.

Baldýnský: Filmy, které by byly v padesátých letech považovány za béčkové, jsou dnes součástí mainstreamu. Tradiční představa oscarového filmu je, že je to „velký“ film jako třeba Amadeus, který kromě toho velkého měřítka i něco důležitého vyjadřuje. Vnímala to tak generace mých rodičů a do značné míry i moje. Dnešní velké filmy jsou ale seriálové, tradičně uvažující akademici se přitom zdráhají zařadit mezi nominované třeba Avengers 2, z hlediska filmového průmyslu je film právě tohoto druhu ve skutečnosti ten „nejlepší“. Nůžky mezi tím, co se oceňuje na Oscarech a na co se chodí do kina, se dál rozevírají. Jen někdy se ty dvě reality nějak potkají – třeba když vyhrál Pán prstenů. Navíc ty ceny ztrácejí identitu, přestává být jasné, jestli se udělují americkým filmům, nebo zohledňují světovou kinematografii.

Celý Salon Týdeníku Echo si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo nebo na EchoPrime

Z nového čísla Největší bestie je stát. Anarchokapitalisté horují pro svobodu bez hranic

Echo týdne: USS Carl Vinson u korejských břehů ● Téma: Všechnu moc Erdoganovi ● Komentář: Problém liberálů? Dezorientace ● Rozhovor s Danielem Prokopem: Kvůli rozpadu ideologií hrají roli osobnosti ● Událost: Když Jihlava soudí youtubera ● Salon: Zásahy do soukromí nás před zločinci neochrání ● Média: Levicoví byznysmeni a pravicoví baviči ● Historie: A kde je naše Jedwabne? ● Rozhovor s Biancou Bellovou: Kreativní sako od bulharské královny ● Umění a kritika: Když jsou zdvořilí, vem nohy na ramena ● Recenze: Světelné tvary a jiné bytosti ● Kulturní tipy ● Seriál Velcí Češi: Lvice v kleci ● Styl ● Přeceňovaný a podceňovaný: Miloš Zemans vs. Jiří Drahoš ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Technologická ghetta teroristů Politici a soudy tlačí, aby firmy jako Facebook a Apple otevřely soukromí jejich klientů
Jurij Gagarin: usměvavý sovětský kovboj Komunistický hrdina, který měl přece jenom něco do sebe, je vzpomínkou na časy, kdy lidstvo vzhlíželo ke hvězdám

Přejít na diskusi