Co vzejde z pařížského cirkusu?

Témata:

Naděje, kterou státníci nesmějí zklamat – tímto titulkem poutal včera večer server České televize svůj text o klimatické konferenci v Paříži. Na začátku vypjatá rétorika, naléhavost, apely na elementární pud sebezáchovy, pak konference, a po ní rozpačité ticho – to je typický kolorit kolem klimatických konferencí OSN už, ano, 25 let, rok co rok.

V posledních letech vznikla největší propast mezi mediálním humbukem a následným antiklimaxem před šesti lety v Kodani, ale oficiálně snaha vyjednat velkou mezinárodní úmluvu o snižování emisí skleníkových plynů, která by nahradila tzv. Kjótský protokol (končí 2020) jede dál. A média, celebrity, politici, samozřejmě eko-aktivisté na ten kus znovu přistupují. Co to ukazuje? Těkavost, krátkou paměť, touhu hledat vzrušující podněty?

I pokud by teď v Paříži šlo všechno podle plánu vlád, státníci na konferenci OSN schválí dohodu, jejímž cílem je pozdržet do roku 2100 růst teploty na planetě Zemi o půl stupně Celsia. Náklady této politiky by se mohly vyšplhat na jeden bilion dolarů ročně. Jsou tyto náklady a teoretický zisk v nějakém rozumném poměru?

Poslední zpráva IPCC stanovuje rozmezí pro nárůst teploty v druhé polovině našeho století od 1,5 do 4,5 stupně. Ekoaktivisté a v jejich závěsu různé celebrity straší už zase katastrofou pro případ, že by dohoda v Paříži nebyla uzavřena (Vivienne Westwoodová v neděli na manifestaci v Londýně: „Globální oteplování je v bodu zlomu. Pokud budeme pokračovat, nikdy už ho nezastavíme.“) A o půl stupně sklepaná teplota lidem, kteří si představují katastrofu, tedy spíš těch 4,5 stupně nebo víc, stačí? Tady něco nehraje, na takové zjištění člověk nemusí být ani klimatolog ani matematik.

Nikdo z oficiálních hlasů to neřekne přímo, ale celým průmyslem, který se vytvořil kolem odvracení klimatické změny, dnes prostupuje únava, neschopnost přimět k panice, když už hlásám katastrofické scénáře, aspoň sám sebe. Zhruba tu proti sobě stojí Západ a chudý svět, oba tábory toho od sebe na konferenci nebudou žádat málo. Chudší část planety (aliance 100 zemí, počítají se k ní i Čína a Indie) jakoby přichází vymáhat slib amerického prezidenta Obamy z Kodaně, že mezinárodní společenství zřídí do roku 2020 jakýsi zelený fond s rozpočtem 100 miliard dolarů ročně. Fond měl tyto ohromné částky přerozdělovat chudým zemím na to, aby za ně u sebe doma budovaly tzv. obnovitelné zdroje, fakticky to ale měla být kompenzaci třetímu světu, který propásl průmyslovou revoluci, za to, že mu ji teď Západ ve jménu snižování emisí chce upřít. (Pokud člověk nemá přístup ani k elektřině, tak jako dnes asi miliarda lidí, modely budoucnosti podle IPCC mu budou ukradené.)

Pravděpodobně žádný takhle vybavený fond nevznikne. (Američtí republikáni varují cizí diplomaty ve Washingtonu, že i kdyby Obama na velký fond kývl, ochota USA do něj přispívat nepřežije jeho odchod z Bílého domu v roce 2017.) Pro třetí svět by to pak zase mohla být příležitost se jakoby urazit a odmítnout mechanismus, jímž by se dalo ověřovat, jak chudší země plní své závazky. V Paříži se střetne několik kolektivních přetvářek, když do sebe zapadnou, napíší noviny, že svět se dohodl.

Konference potrvá téměř dva týdny. Jestli z ní vzejde něco víc, než naznačuje tento rozbor, pozná vážený čtenář jednoduše: Budou cíle pro snížení emisí v dohodě právně závazné nebo ne? Tipl bych si, že nebudou. Během posledních 15 či více roků se oteplování zastavilo až k nule, letos se k úlevě oficiální klimatologie zdá, že trapná pauza byla konečně přerušena. Nicméně pokud by teploty v příštích letech nezačaly opět významně růst, čekají celý náš klima-cirkus hubená léta. Západ a speciálně Evropa začínají mít po relativním bezčasí posledních 20 let skutečné starosti.

Přejít na diskusi