Masová lidská produkce: děti se líhnou jako drůbež

Rozhovor

Skončila projekce a jeden muž se neudržel a vykřikl: To je masová produkce lidí.” Byl to postarší muž, lékař. Nevěděl, že se takové věci dějí, byl šokován. To je jedna z reakcí na film Matčin sen ve Švýcarsku žijící mladé rakouské dokumentaristky Valerie Gudenus. Ukazuje v něm život na klinice na severu Indie, kde vybrané náhradní matky po umělém oplodnění přivádějí na svět potomky bezdětným párům z celého světa. Film uváděl festival Jeden svět.

Jak jste se k tomuto tématu dostala?

Bylo to v rámci mojí magisterské práce na filmové škole v Curychu. Dostala jsem se k jedné knize, kde bylo popisováno, jak dochází k outsourcingu. Věci, které se dříve odehrávaly intimně v rámci rodiny, jako je výchova dětí či péče o staré lidi, se dnes často řeší jinak. A psalo se tam právě i o náhradním mateřství v Indii. Byla jsem zcela překvapená, že se něco takového děje v takovém rozsahu na komerční bázi. A rozhodla se o tom natočit film. Odjela jsem do Bombaje a našla kontakty na kliniky, kde dělají mimoděložní oplodnění a nabízejí i náhradní mateřství. Je jich tam spoustu, rostou jak houby po dešti. Můžete na ně narazit pomalu v každé druhé vesnici.

Opravdu je jich tolik? To zní až neuvěřitelně...

Tahle v Gujaratu je největší a také - co vím - jediná, kde ženy žijí po celou dobu těhotenství na jednom místě. Ostatní kliniky, na něž jsem narazila, mají jiná pravidla. Ženy mohou po dobu těhotenství zůstat doma, nebo pokud chtějí, mohou po tu dobu bydlet v hotelu, ale jsou samostatně. V Gujaratu je jich 70 pohromadě.

Ty ženy mají často už vlastní děti...

Ony dokonce už musí mít děti, aby se mohly stát náhradními matkami....

… ale celou dobu těhotenství musí žít bez nich, odtržené od rodiny. Proč?

Protože starost o děti je taky fyzická práce. Ale oni chtějí držet ženy od práce, aby si odpočinuly, aby se nenamáhaly. Je to i kvůli kontrole, že se ženy dobře stravují a že léky, které dostávají, skutečně samy užívají a třeba je neprodají. Ale klinika je také chrání před okolním světem. Když třeba nějaká vdova otěhotní, tak to má špatné, dostane se do řečí a společnost ji odsoudí… Teď už to není takové tabu, ale před deseti lety, když klinika začínala. Okolní lidé nevěděli, jak přesně mimoděložní oplodnění funguje a odsuzovali ty ženy, že spaly s cizími muži. Ale když zjistili, že nejde o sex, pak už to bylo v pořádku.

Já myslela, že to odsouzení má nějaké hlubší morální kořeny.

Ne, oni si o nich mysleli, že se chovají jako prostitutky, když otěhotněly.

Ale ve filmu třeba některé náhradní matky měly muže. Jedna z nich říká, že chce vydělat peníze, aby si její manžel mohl koupit vozík a živit se jako rikša.

To ano, ale často jsou to vdovy, nebo osamělé ženy. A pak je tam ještě jeden problém. Lidé vidí, že je žena těhotná, a pak dítě najednou zmizí a rodina dostane peníze. Okolí si pak myslí, že prodali vlastní dítě.

Odměna pro matky byla ve filmu 5600 amerických dolarů (tedy méně než 120 000 korun). Stačí to vůbec na koupi domu, jak si to ženy vysnily? Udělám to, abych měla na dům pro své děti...

No nestačí. My jsme tam natáčeli v roce 2011, a to byla odměna pro matky 5 až 7 tisíc podle toho, zda šlo o jedno dítě nebo dvojčata. Teď se zvýšila na 8000 dolarů. A taky se zvedla cena pro páry, dříve platily 25 000 dolarů, nyní je to kolem 30 000.

Máte ve filmu nějakou scénu, která je pro vás obzvlášť silná?

Pro mě je to situace, kdy hlavní hrdinka Papija na klinice poprvé po porodu vidí “svá” dvojčata. Ona se do té doby chová velmi racionálně, ví, jaká je její úloha: porodit a předat. Ale pak přijde na novorozenecké oddělení, uvidí je a je to záblesk. Od té chvíle to začne vnímat jinak. Najednou je matka a ne náhradní matka. Začne na ně být pyšná, jsou to najednou její děti a nikoho jiného. To nejde zastavit, je to něco hluboce přirozeně lidského.

Přidám jinou scénu. Papija je po císařském řezu, každý se stará o děti a ji tam doktoři nechají ležet. Sama na sále, přikrytá kusem látky. Vydala, co bylo cenné, teď už nikoho nezajímá…

Skutečně ji tam nechali 45 minut ležet samotnou. Byla pauza na jídlo a doktoři šli obědvat. Papija byla vzhůru, nespala a uvědomovala si, že ji tam nechali. Předtím byla cenná, pak už ne.

Vyvrcholením všeho je situace, kdy si kanadský pár přijíždí pro “jejich” děti. Papija se o dvojčátka tři týdny starala a teď je má odevzdat...

Ještě teď když ten film vidím, je pro mě strašné se na to koukat.. A i když jsme tu situaci natáčeli, to bylo těžké. Naše tlumočnice se do těch dětí strašlivě zamilovala a nechtěla je vydat. Takže tam byly minimálně dvě ženy, které litovaly. Kdo má děti, dovede tu scénu ještě více prožít. Papija nejen že odstříkávala mléko, ona děti i kojila ze svých prsou a bylo to pro ni hodně těžké, když je měla odevzdat.

Jak byl film přijat? Vyvolává nějaké diskuse?

Lidé jsou šokováni, iritováni, že se něco v takové míře děje, protože o tom nevěděli. Přirovnávají to k líhni v drůbežárnách, kritizují tuto masovou produkci dětí. Podle mě je film názorově někde ve středu. Neříká, že je to dobré, ale ani se nad tím nepohoršuje. Spíše ukazuje, jak to tam chodí. Na jednu stranu je strašné, čím si tyto ženy musí citově projít. Na druhé straně je to pro ně šance vydělat si peníze. Publikum to vidí a samo si musí rozhodnout. Někteří lidé mi řekli, že si mysleli, že náhradní mateřství je něco strašného - a teď, když to viděli, tak jim to tak šílené nepřijde. To jsem překvapená, to skutečně nebyl můj záměr.

A co kritika z tradičních kruhů, že je to proti přírodě?

Ozývají se lidé, kteří mají problém s redukcí embryí. A to se děje hodně často. Musí tím projít skoro každá žena. Lékaři po oplodnění zavedou ženě více vajíček, aby se zvýšila šance na uhnízdění, a pak se jejich počet musí lékařským zákrokem snížit tak, jak si to přeje pár. Je to na objednávku. To byl pro mě trochu problém, neboť ženy předem nevědí, že je tohle čeká. Je to stejné jako nutit ženu k potratu. Já nejsem generálně proti redukci embryí, stejně jako nejsem proti potratům - pokud to jsou věci, které si žena sama může rozhodnout, jde o její tělo. Ale tady v těchto případech, ač jde o její tělo, je za ni rozhodnuto.

Ale nejde jen o redukci embryí, ale o ten celý systém.

Po projekci na filmovém festivalu v Kasselu se jeden muž zvedl a křičel: To je masová produkce lidí. Byl to lékař a nevěděl, že se takové věci dějí, byl šokován. Ale to je taky důvod, proč tento film vznikl. Ukázat že se takové věci dějí. V současné době je politika v Evropě taková, že tyto věci právně neexistují. Rakousko, Švýcarsko i Německo se chovají tak, jako že nic takového se neděje. Existuje spermobanka, ale ne vaječná banka a nemluví se ani o náhradním mateřství.

Asi proto, že to nechtějí propagovat a zavádět. U nás na jedné klinice ve Zlíně připouštějí, že oplodňují i náhradní matky - ale všechny právní záležitosti a dohody mezi párem a náhradní matkou jdou zcela mimo kliniku…

To jsem nevěděla, že je to u vás legální.

Není to legální, žádný zákon to neupravuje - ale skrytě se to děje. Na diskusních fórech se o tom lidi baví, vyměňují si informace. Mluví se o sumě 300 až 400 tisíc Kč jako odměna pro náhradní matku. I zlínští lékaři uvedli, že mají za sebou několik desítek případů.

Je pravda, že do budoucna se s tím Evropa bude muset vypořádat, to téma se nabízí. Třeba ve Velké Británii je náhradní mateřství povoleno, ale nesmí být za peníze. Švýcaři si děti tajně vozí z Indie.

Dovedete si představit, že byste se ocitla na jedné, nebo druhé straně řetězce, který jste ve filmu popsala?

Že bych byla náhradní matka? Velice dobře chápu, že se jim mladé ženy v Indii celkem snadno daří naverbovat. Kdybych byla v tak těžké situaci jako ony, sama s dětmi a bez prostředků, umím si představit, že bych na to přistoupila. A vím, že by to bylo hodně těžké. Co si ale neumím představit je, že bych byla objednavatel. Že bych měla nějaké ženě způsobit tu újmu, aby mě musela pak vydat “její - naše” dítě. Já jsem tím filmem ukázala, jak ženy trpí a nechtěla bych nikdy být důvodem pro jejich utrpení. Rozumím, že lidé jsou zasaženi tím, že nemohou mít děti, takových párů jsem potkala desítky. Ale hledí jen na sebe, na své utrpení, svůj smutek, na touhu po dítěti, ale nesnaží se přemýšlet o druhé straně.

Přejít na diskusi