1

Hlavně se nehněvat?

Po útocích, jako byl ten v Manchesteru, přichází čas vyjádření politiků a veřejné piety, všechna ta shromáždění a slova o solidaritě, nasvěcování městských dominant v národních barvách a podobně. Může to všechno působit trochu plytce a snadno se do toho strefuje, stereotypnost těch všeobjímajících a uklidňujících vět může vyniknout s tím, jak se útoky jako ten v Manchesteru, bohužel, stávají častějšími. Jak jinak by to ale mělo být? Společnost současného Západu (včetně Česka) nemá pro podobné chvíle jazyk, rituál, který by byl skutečně společný a měl by také společně vnímanou váhu.

O dnešní společnosti se často říká, že je terapeutická, a chvíle jako tahle se to zdají potvrzovat. V něčem připomínají terapeutické sezení, formuluje se v něm trauma, je překonáno a pak se všichni „pohneme dál“. Ten nedostatek společného jazyka zároveň vede k tomu, že se vše drží v rámci nejvyššího společného jmenovatele, který ale nemusí být zrovna vysoký.

Po útocích v Manchesteru se hodně sdílel záznam ze shromáždění v napadeném městě, jedna z účastnic začala po minutě ticha zpívat písničku Don't Look Back in Anger od místních Oasis, další lidé se přidali. Ten moment měl sílu, protože se v něm projevila nějaká reálná místní tradice – dědictví druhdy slavné manchesterské hudební scény. A taky byla naplněna potřeba na shromážděních dělat něco společně, něco víc než třeba jenom poslouchat a tleskat. A písní, které by si lidé byli schopni všichni spolu zazpívat, moc není. Volba té skladby byla docela příznačná, souznějící s tím hlavním poselstvím podobných chvil – Neohlížej se v hněvu, chovej se jako vždycky, protože jinak by teroristé vyhráli.

Asi v tom je nějaká praktická logika, kdyby se po útocích, jako byl ten v Manchesteru, ulice zaplnily rozhněvanými občany, odhodlanými třeba i ten hněv nějak prakticky projevit, nepomohlo by to ničemu. Spíš uškodilo. Ta představa, že už jenom tím, že lidé budou dělat to samé, co vždycky, bude dosaženo významného a nejenom morálního vítězství, je ale až příliš konejšivá. Jako kdyby v ní zaznívala touha, že všechno to zlé a hrozivé přestane existovat, budeme-li se tvářit, že ho nevidíme. A že lpění na každodenní rutinně z nás udělá hrdiny a nějakým způsobem odkouzlí možnost, že jednou by po nás situace mohla žádat něco víc.

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Hesla:

/
komentátor ECHO24.cz

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.