1

Kdy vlastně skončila druhá světová

,

Osmý květen je státní svátek, protože v Evropě skončila druhá velká válka. Desítky let jsme to slavili 9. května, vzhledem k časovému posunu v Sovětském svazu. Ovšem světová válka i po devátém máji 1945 dál ve velkém zabíjela v asijsko-pacifické oblasti. Japonské fašisty tu zastavilo až zastrašení jadernými zbraněmi v srpnu 1945. Proto, druhá světová válka neskončila 8. ani 9. května 1945.

War is over aneb nad naší pravdou je pokaždé ještě jiná

„Druhá světová“ vlastně ani nezačala 1. 9. 1939 německým blietzkriegem v Polsku, ale již 7. 7. 1937 japonským útokem na mostě Marco Pola za Pekingem (tehdy Beiping, Pej-pching). Ani ten slavný most se ve skutečnosti nejmenuje most Marco Pola, ale most Lugou (Lu-kou-čchiao). Tehdy desítky let trvající japonská expanze, vyživená i fatálně nešťastnými úmluvami ve Versailles 1919, přerostla v útok Japonska proti Číně. Ale čínští historici nově za počátek „obranné války“ proti japonské agresi považují dřívější datum – 18. 9. 1931 – den, kdy Japonsko zabralo dnešní severovýchod Číny a vytvořilo loutkový stát Mandžuské císařství (bylo to vidět třeba v Bertolucciho filmu „Poslední císař“), takže ani 7. 7. 1937 nemusí být začátkem…

Japonsko nastartovalo od revoluce Meiji (Meidži, 1868) kompletní restrukturalizaci společnosti, průmyslu a vedení války (jak ukázal Hollywood v „Posledním samuraji“). Nové japonské loďstvo porazilo císařskou Čínu (1895) i Rusko (1905). Japonci byli v 1. světové válce na straně Dohody, a proto byli pozváni k podpisu Versailleské mírové úmluvy a získali německé državy v Číně – na úkor Číny.

Japonci začali ve 30. letech 20. století vést totální válku a nastavili si eugenistický princip čistého nadnároda, s mandátem vraždit sousedy. Některá etnika neviděli ani jako lidi, takže v Mandžusku zkoušeli v koncentrácích biologické a chemické zbraně – na sibiřských Evencích, Olunčunech a Nanajcích. Zvláště nepočetní Nanajci, co se tam vlastně jmenují Hezhe (Che-če nebo Hezhen, Che-čen), mi u řeky Amur vyprávěli, jak hrozné to bylo. Válečné krutosti na civilním obyvatelstvu posílily historickou přezdívku Japonců – Ďáblové (Guizi, Kuej-c‘). Zvěrstva japonských fašistů rozsahem překonávala i jejich německé souputníky.

Ale hlavně v doznání historické viny, omluvě, kompenzacích a čárou za minulostí, tam Japonsko ustrnulo v temném středověku.

Německo se už dokázalo vypořádat se svou strašnou historií 20. století. Nejslavnějším gestem je určitě pokleknutí kancléře Willyho Brandta (původně se jmenoval jinak, Herbert E.K. Frahm) před památníkem ve varšavském ghettu v roce 1970. Japonsko ale dodnes kličkuje a mlží i v učebnicích historie. Návštěvy japonských státních představitelů ve Svatyni Jasukuni, zasvěcené padlým v novodobých válkách, kde leží i váleční zločinci z 2. světové války, bývají brány velmi kriticky nejen sousedy (i režisér Oliver Stone).

Japonská velmocenská expanze změnila během půl století Asii a uspíšila rozklad koloniálních říší. Ale v uniformách japonské císařské armády neválčili jen japonští Ďáblové, ale také jiný veliký… a hodně nešťastný národ – Korejci.

Korea – „Země svěžích jiter“ je starobylou kulturou, její historie se však červená boji za sjednocení, nezávislost a stálými intervencemi sousedů… Najížděli sem kočovní Kitanové, Džürčeni a Mandžuové, Číňané a Japonci. Během krize korejského státu v 19. století se strategický poloostrov pokoušeli ovládnout Američané a Francouzi, ale nakonec se Koreje zmocnilo nadlouho Japonsko (1910-1945). Korea byla základnou pro japonskou armádu, včetně oněch otrokářských nevěstinců pro japonské vojáky. Část Korejců vstoupila do japonské císařské armády a okupovala oblasti severní Číny, kde jim místní říkali „Ďáblové dvojky“ (Erguizi, Er-kuej-c‘).

Jaltská konference (1943) se chystala osvobozenou Koreu rozdělit do vlivu čtyř mocností, ale nejrychlejší byli Sověti a pak Američané, tak se země rozdělila podle 38. rovnoběžky. A jak USA převzalo v asijsko-pacifické oblasti velmocenskou roli Japonska (a také Spojeného království těch zvláštních ostrovanů), dostalo se do střetu s Ruskem (toho času sovětským) a Čínou. A proto začala Korejská válka (1950-1953), kde si velmoci vypůjčily cizí zemi jako vlastní bojiště.

A to už je ta známá a bolavá historie dvou Korejí, znovu rozděleného národa a roztrhaných rodin. Na posvátné korejské Bělohlavé hoře Pektusan (na rozhraní ČLR a KLDR), jsem potkal jihokorejské staříky s jejich příběhy. Aby svou svatou horu navštívili, museli přijet do Číny. Jejich bohatá a vystresovaná Jižní Korea je zemí s nejvyšším počtem sebevražd na světě, Severní Korea je v rukou militaristického klanu, toužícího po nejmodernější zbrani.

Pod Pektusanem, na čínské straně, mi vyprávěl své příběhy zase čínský rolník, jak tam utíkají Severokorejci, sem tam se něco nedobrého přihodí a dokonce jeden z nich při krádeži nešťastně zavraždil místní stařenku. Ale hlásit úřadům je už nechtějí, protože severokorejské komando je odvádělo tak, že uprchlíky seřadili za sebe a spojili je drátem, zapíchnutým všem pod klíční kost. Někdy si hodně chudí rolníci kupují severokorejské dívky za manželky, těm je pak třeba načerno vyřídit matriční registraci, jako korejské menšině v ČLR. Cena nevěsty byla tenkrát 4.000 čínských jüanů (něco přes deset tisíc korun), ale neberte mě za slovo, už je to pár let. A sem tam všechny probudí noční dunění, a tak vyběhnou ven v obavách ze zemětřesení, ale druhý den je čínské úřady informují, že to jen Severní Korea provedla další podzemní jaderný výbuch…

Říká se, že druhá světová válka skončila 2. 9. 1945 kapitulací japonské vlády na válečné americké lodi Missouri. A že následná Korejská válka skončila příměřím 27. 7. 1953. Ale mírovou smlouvu obě Koreje nikdy nepodepsaly, a tak jsou formálně stále ve válečném stavu.

Zvykli jsme si nejzazší dosažitelnou informaci nebo nejzazší dedukci považovat za objektivní „pravdu“. Ale tyhle „pravdy“ jsou jako náš svět, pořád v pohybu a v proměně. A tak nad každou pravdou bývá ještě jiná… Jako by nás někdo učil pokornému hledání…

War is over

For weak and for strong. (If you want it)

For rich and the poor ones. (War is over)

The road is so long. (Now)

War is over

For black and for white. (If you want it)

For yellow and red ones. (War is over)

Let‘s stop all the fight. (Now)

War is over: John Winston Ono Lennon (1971)

RendererException: Unable to render template "/view/partials/components/jarvis/_tydenikinarticle.ftl".

Hesla: , , , ,

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.