Mezinárodní den žen potřebujeme!

Vyprávěl mi jednou moudrý kmet, že v útlém dětství zdravíval „ruku líbám milostpaní“, v pubertě hajloval, pak přál krátce „dobrého dne“ a pak se mu zdálo, že už bude nadosmrti drmolit „čest práci“. Ale než odešel do důchodu, přišly konečně změny.

A tak práci se už čest nepřeje, ale se stalinistickou úchylkou Gottwaldovy party vlastizrádců se pohříchu spláchl i Svátek žen. „MDŽ“ bylo v rudém období naší historie slaveno formálně a dutě, ale jak jsem poznal normalizaci, upřímně slavených svátků mnoho nebylo. Nová Česká republika však 8. březen odložila neprávem, protože má být silnou připomínkou omezenosti lidské komunity a našich duší. Společenské postavení ženy šlo od euro-asijského starověku do absurdních poloh, nejrůznější předpisy a zvyklosti zamykaly ženy za otcovské a manželské zdi, zbavovaly je práv studovat, pracovat, rozhodovat či dokonce vycházet na ulici a potkávat lidi.

Počátek 20. století přinesl velké změny, v učebnicích dějepisu se píše o úloze silných žen osadnického ducha ze severu Ameriky a Evropy, jejichž symbolem se stalo jméno německé učitelky Kláry Zetkinové. Vlnu emancipace, bourající podivné šosácké otroctví, považujeme dnes za ukončenou.

Příběhy společenských ústrků, jako třeba na slavné paní Marii Curie–Sklodowské, téměř uštvané francouzskými médii, protože to byla schopná žena – cizinka, se jeví jako z doby kamenné. A dnešní média, senzacechtivá a poplatná svým majitelům, se tolik věnují pokleslým zprávám dobře namíchaným s „mezinárodními hrozbami a nakupováním“, že na přetrvávající problematiku „padesátiprocentní“ poloviny nemají prostor. Nerovnoprávné postavení ženy, genderová tupost a předsudky se však minulostí jen zdají, stále totiž žijí kolem nás.

Jsa pořízek, stokilový cvičitel bojových umění, míval jsem pocit, že jsme všichni sebevědomí a šťastní lidé. Až později, v dospělosti, jsem se dozvěděl o domácím násilí, často provozovaném společenskými a slušnými lidmi, kterým „jen něco chybí“. Podle statistik je mužských obětí domácího násilí asi 10 %, většinu násilí tak provozují muži na fyzicky a emočně slabších ženách a dětech. Domácí násilí je častá, ale přesto extrémní rovina.

Nenápadnou a běžnou nerovnoprávností pohlaví jsou příjmy. Kdysi jsem v jazykové výuce zastupoval mou paní, která v ní měla vyšší vzdělání a praxi, a hned mi proti ní zvýšili plat, protože jsem muž. Skončil už středověk? Podle statistik mají ženy o 20 % nižší platy než muži a dost často je důvodem jen pohlaví.

Lidský výkon je individuální, nesnadno jej paušalizovat a přiřknout pohlaví specifické vlastnosti. Asi je těžké zavádět kvóty poměrného zastoupení mužů a žen do státní správy. Avšak obrázky nařvaných chlapů z politiky, spokojeně sžitých s nezaslouženou rolí mediálních celebrit, parlamentních odchovanců, neznajících život většinové české společnosti, tyto obrázky vizi zkušebního zavedení kvót poměrného zastoupení žen mohou přiblížit. I když pak člověku dojde, že oligarchové, klientelismus a moc peněz jsou „nadgenderové“ a s našimi vlky vyjí shodně muži i ženy, jak se to v politice už mnohdy ukázalo. Takže tady je to spíše než hodnota daná pohlavím otázka obecné lidské úrovně a sebekultivace.

Vedle násilí a platové nerovnoprávnosti je v české společnosti zbytečně rozplizlá sexistická reklama. Kolik je u nás veřejných prezentací obnažených žen a jejich vnad jako bezduchého předmětu, kolik je obrazových a slovních sexuálních narážek v rámci upoutávky na prodávané zboží. Je to tak nízké a bohužel to „vychovává“ hlavně jednodušší část české populace. Pro podnikatele, včetně politických stran, by mělo být protiargumentem, že sexistická reklama, vzhledem k její masovosti a pokleslosti, už ani neprodává.

Takže závěrem: Svátek žen je dobré slavit alespoň zamyšlením! Klidně spláchněme Valentina i se Santou, protože tu jsou trochu navíc, jen pro zvýšení prodejního obratu. Stejně nám zbude Den matek, květná neděle a Ježíšek! A my muži svůj den – svátek vlastně ani nepotřebujeme, protože stejně slavíme kde co. Odjakživa, jen narazíme na zkvašené bobule, tak usedneme k ohni a vyprávíme ty naše přehnané historky o vlastní statečnosti. Proto naslouchejme ženám, skoro každý jsme měli tu naši babičku a mámu, co nám prosvítily první kus života, všichni jsme potkávali ty naše femmes fatales, co nás obohatily, ať již ta setkání dopadla jakkoliv.

Milé dámy, přeji vám všem krásný Den žen!