BLOG

Neotvírejte si na mě hubu, já jsem ministr

Nechtěl jsem o tom tématu psát. Nejsem nezaujatý pozorovatel, ale zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů.

Druhého června uplyne patnáct let od předčasné smrti Václava Bendy. Vzpomínám si na jeho setkání se zaměstnanci nově vzniklého Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu počátkem ledna 1995, jehož se stal ředitelem. Seděli jsme v největší místnosti úřadu a Václav Benda měl proslov, nejsem schopen jej reprodukovat přesně, ale říkal něco ve smyslu…

...Jsme speciální policejní úřad a máme rozsáhlé pravomoci. K těm patří i rozsáhlé povinnosti. Nejsme tu proto, abychom vydávali brožurky a seděli za počítači a něco do nich zapisovali. My máme šetřit trestné činy a zavírat ty estébáky a komunisty, kteří porušili zákon. K tomu nám stačí trestní zákoník a trestní řád…

Pozoroval jsem ho se směsí znechucení a obav. To je ale vůl, říkal jsem si. Obrátil jsem se na Jirku Gruntoráda a ptal se: „On se Benda zbláznil? Vždyť bez vlastních evidencí a poznatků nic nevyšetříme?“ „Buď v klidu, on jenom neví, o čem mluví, řeknu mu, ať se přijde na naše oddělení podívat.“

V té době jsme se již několik let snažili zkompletovat co nejvíce organizačních rozkazů a nejrůznějších směrnic a pokynů, kterými se Státní bezpečnost řídila. Poměrně rychle jsme pochopili, že bez znalosti spisové služby, vzájemných vazeb a struktur se nám systém pochopit nepodaří a tím méně objasnit porušování zákonů a předpisů. Asi čtrnáct dnů jsem pana ředitele neviděl. Pak se náhle objevil v kanceláři a povídá: „Nezlobte se na mě, nevěděl jsem, co tady děláte. Máte moji naprostou podporu a pokračujte v tom.“ Stál jsem jako opařený. Václava Bendu jsem se totiž teprve učil chápat.

Bylo skvělé pracovat pod ředitelem, který vám něco řekl, podal ruku a vy jste se mohli naprosto spolehnout, že slovo platí.

… a pak nastoupila sociální demokracie

Když se v roce 1998 stal ministrem vnitra Václav Grulich, bylo jasné, že při procentním poměru bývalých komunistů a dokonce estébáků v sociální demokracii nebude mít úřad ustláno na růžích. Ministr si svolal zaměstnance do zasedací místnosti objektu rozvědky v Kobylisích a měl k nim poměrně nešikovnou řeč, která skončila fyzickým napadením jednoho zaměstnance ředitelem úřadu vyšetřování. Výkřik pana ministra: „Neotvírejte si na mě hubu, já jsem ministr“ odvysílala ve večerních zprávách Česká televize. Nahrávka vznikla horlivostí tehdejšího náměstka: „…abychom měli na pana ministra nějakou památku.“

Následná kontrola rozmetala oddělení evidencí, odebrala statisíce dokumentů a kopií a v podstatě paralyzovala práci dokumentace v úřadě. Pracovníci Archivu ministerstva vnitra vytvořili seznamy zabavených písemností – a co je zvlášť zarážející, některé originální dokumenty dokonce zničili.

V roce 2008 vznikl Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek, do kterého byly delimitovány archiválie ministerstev vnitra, obrany a spravedlnosti. Na jednom pracovišti se opět sešli lidé, které před téměř deseti lety od práce na dokumentaci zločinů komunismu odstavila socialistická vláda. Jedním z prvních počinů bylo zveřejnění registračních a archivních protokolů rozvědných a kontrarozvědných složek komunistického režimu. Archiv bezpečnostních složek vytvořil úplný seznam útvarů StB.

K zděšení mnohých se tím zjistilo, že část útvarů StB bývalí zaměstnanci Odboru archivní a spisové služby ministerstva vnitra do seznamu nezařadili, a tak desítky či spíše stovky příslušníků Státní bezpečnosti obdrželi negativní lustrační osvědčení. Jenom třešničkou na dortu bylo zjištění, že mezi ně patřilo i bývalé pracoviště lustrací, které tak samo sobě zajistilo „čistý“ lustrák. Po počátečním zděšení ministra Langera se dospělo k pragmatickému řešení, že se tím nebude nikdo trápit a ti nešťastníci, kteří si požádají až nyní, obdrží „lustrák“ jaký si zaslouží.

Chcete bádat? Nejdřív posoudíme

Když obměněná Rada Ústavu pro studium totalitních režimů zvolená levicovým senátem před rokem odvolala ředitele Daniela Hermana, zástupným důvodem se opět mimo jiné stalo nakládání s archiváliemi a jejich digitalizace. Vytváření evidencí a skutečnost, že digitalizované dokumenty jsou majetkem ústavu, a ten s nimi může nakládat na základě platné legislativy. Dosazená ředitelka Foglová začala připravovat přesun pracovníků digitalizace do archivu a nově již badatel za každou, na jeho žádost digitalizovanou stránku, zaplatí dvacet pět korun, místo aby byla zdarma jako dosud. Další perlou byl nápad nové ředitelky Archivu bezpečnostních složek Světlany Ptáčníkové požádat Úřad pro zahraniční styky a informace o posouzení, které převzaté svazky může badatelům archiv předkládat a které odmítnout.

Oba příklady nádherně spojuje několik citátů. Vynechal jsem název instituce a ponechávám na čtenáři, zda jejich původ a časování odhalí. „…pevně doufal, že ČSSD nebude v těchto tendencích pokračovat (…) byl nicméně dál omezován, tiše bylo vyslovováno, že minulost už nikoho nezajímá, že (…) už nemá smysl a pokud bude vůbec existovat, změní se v jakýsi výzkumný ústav…. Na (…) se samozřejmě vyskytují různé formální nedostatky, jako na každém úřadu, ovšem obvinění jsou buď nesmyslně nafouknutá, nebo přímo lživá…. Pozorně situaci sleduji a s lítostí musím konstatovat, že se naplňují mé nejčernější obavy, Na (…) se nezlepšuje nic, řada těch nejschopnějších pracovníků odešla či odchází, práce je blokována a všeobecně panuje normalizační atmosféra.“

Kdo tyto výroky pronesl? Klidně by to mohl být Daniel Herman po svém odvolání z funkce ředitele a vyhození z ústavu. Ve skutečnosti je při několika příležitostech pronesl v roce 1999 Václav Benda k situaci v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Na výzvu několika odborových organizací Ústavu pro studium totalitních režimů, aby rada, která dle nepravomocného rozsudku protiprávním způsobem sesadila ředitele a jmenovala loutkové vedení, zvážila rezignaci, reagoval bývalý senátor a nový člen rady Zdeněk Bárta. Odboráři ve výzvě upozorňují na zhoršující se pracovní podmínky v ústavu a na nezákonnost připravovaného převodu pracovníků ústavu do archivu, který má nově zvolený ředitel plánovaný ve své koncepci. Pan Bárta jako státem placený úředník v otevřeném dopise odborářům radí: „Pokud neumíte a nechcete přijmout roli státního zaměstnance, proč z ústavu neodejdete?“ Vzpomněl jsem si na podobnou nabídku od příslušníka Státní bezpečnosti, který měl rovněž starost o moji budoucnost v socialistickém táboře. Vrcholem nevkusu je potom poznámka: „V žádné instituci, natož pak státní, nerozhodují o vedoucích pracovnících odboráři…“ Vzpomněl jsem si na jiný citát, který je starý pětadvacet let: „… V žádné zemi, ani rozvojové, ani v socialistické, ani kapitalistické, neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly, kdy má odejít prezident, nebo kdy má přijít a kdo jim má být.

Přejít na diskusi