Paměť v památníku iluzí

Z jeviště tohoto divadla se dnes večer bude mluvit o těch, kterým patří čest a sláva. Kteří patří do paměti národů. Teď v podvečer chci mluvit o těch, kteří si vzali na starost jako věc svého svědomí pracovat proti zapomínání. Jsou to historici, spisovatelé, publicisté, novináři. Přesněji řečeno někteří z nich. Ještě přesněji: jen jejich menší část. Ale nejen profesionálové slova: jsou to také mnozí další, občané, kteří podle svých sil schopností pracují pro oživování paměti.

Mluvíme-li o paměti národa, dobře víme, že stejně tak jako paměť národa existuje cosi jako zapomnění národa, národní zapomínání. Obojí s národem souvisí, ba víc než souvisí, teprve obojí činí národ národem.

Žádné obecné, objektivní, vždy a všude platné definice národa, žádné jeho spolehlivé znaky, neexistují. Společenství lidí činí národem ze všeho nejvíce sdílené vědomí, že jsou národem. Tedy subjektivní faktor, pocit, prožitek „my“. Všechny ostatní znaky národa jsou sporné, vyskytují se někdy, jindy ne.

Ono vědomí, že my jsme národ, se skládá ze dvou sdílených dohod. První dohoda se týká toho, na co bude ono společenství společně vzpomínat. Druhá dohoda se týká všeho toho, na co bude národ zapomínat. Zapomínání není jen vyhasínání paměti, i když tím je také. Často je také vůlí nevzpomínat. A někdy jde přímo o organizované zapomínání.

Obě dohody jsou pro národ důležité. Pokud jde o dohodu na zapomínání, těžko říci, který ze tří jeho způsobů je pro duchovní a politické zdraví národa škodlivější. Představa, že čím více paměti a čím méně zapomínání, tím lepší, kvalitnější národ, je zajisté správná, ale národ s úplnou pamětí je krásný, ale nereálný sen. Národ se tak skládá nejen z jezdeckých soch vítězů, ale i zapomenutých hrobů. Máme na vrchu Žižkov největší jezdeckou sochu na světě, měli jsme na Letné největší sochu generalissima na světě, ale máme i hromadné hroby, na které nechceme myslet, třeba ten v Postoloprtech. Máme takové hroby i v Praze. V jednom z nich hledáme v těchto dnech ostatky umučeného kněze Josefa Toufara.

Tedy dvě dohody. První dohoda je veřejně známá, všichni o ní tak či onak vědí. Druhá je, jak by řekli právníci, konkludentní. Uzavřená mlčky. Rozumí se sama sebou. Tichá dohoda. I proto je tak těžké se s ní utkávat. Narazí však na ni vždycky každý, kdo ji poruší. Pocítí to často velmi důrazně. Třeba podotknout, že obě dohody bývají zpravidla komplementární: jedna do druhé hladce zapadá.

Konkludentní znamená tedy beze slov. To ale neznamená, že i bez obrazů, symbolů. Kupříkladu tato budova, nám Čechům tak drahá, Národní divadlo, Zlatá kaplička nad Vltavou, kterou, jak praví nápis nad oponou, postavil Národ sobě, je celá od foyer až po střechu vyzdobena obrazy či plastikami, vyprávějící příběhy, které se nestaly, ale na kterých se český národ kdysi dohodl, že se staly. Je tedy tento svatostánek národa přímo ztělesněním oné definice národa jako dohody o tom, na co budeme vzpomínat. V odborných knihách historiků, ba už dávno i v učebnicích, jsou už dávno ony příběhy, které se nestaly, uvedeny na pravou míru. V obrazech a plastikách, i v národní hudbě zůstává lichotivá lež, obelhaná paměť. Vymyšlené konkrétní příběhy, na které byly lži navěšeny, jsou už rozmazané, ale co zůstává, je zavádějící vědomí například o tom, že právě my Češi jsme byli ve Střední Evropě na rozdíl od barbarských Němců odedávna nositeli míru, práva a spravedlnosti, dokonce snad i jakési slovanské prademokracie.

Když se T. G. Masaryk 21. prosince 1918 vrátil do již samostatného státu na bílém koni jako vítěz nad Habsburkem, okamžitě začala platit další dohoda, totiž že se nic takového jako celonárodní štvaní proti němu v dobách bojů o pravost zfalšovaných rukopisů, tedy o platnost oněch obrazů, které vidíme kolem sebe, nekonalo. Výzdoba Národního divadla a Masaryk jako odevždy milovaný tatíček národa tvoří jeden velmi kompaktní celek. S pravdou nemá společného nic, s národem mnoho.

Ano, kompaktní. Nedělejme si iluze: obě dohody národ stmelují. Národ proto potřebuje bohužel obě dohody. Takže ti, kteří si nedají pokoje a doplňují, opravují a popírají platnost dohodnutého, jsou nejednou vnímáni jako rozvraceči, škůdci národa. Právě takovým škůdcem byl koncem 19. století právě Masaryk. Oblíbený český národní básník o něm zpíval: „Vás věru nezrodila matka česká /spíše netvor, zlo sálající saň, / již nad hlavou nám perutěmi tleská /a stále žádá české krve daň…“.

Tak to bylo vždycky, tak to je i dnes a tak to bude dotud, dokud budou mít lidé potřebu patřit i k většímu společenství, než jsou jen sousedé, jen krajané, fandové fotbalového klubu, straníci, ctitelé nějakého popového idolu. Potřeba někam patřit je potřeba nevykořenitelná, patří mezi základní lidské potřeby. V éře globalizace bude potřeba, touha posilovat národní vědomí sílit. Možná vědomí státní, možná národů, možná regionů. Možná všeho toho. Identita v propojeném světě totiž podražila. Je stále vzácnější, ale lidé se bez ní neobejdou. Není tedy konec státním pravdám a lžím, národním mýtům i pověrám. Naopak, čeká nás jejich rozkvět.

Potýkání se zapomínáním jako dílem samovolným procesem, dílem vědomým zahlazováním stop, je tak vlastně nekonečnou prací na redefinici národa. Na redefinici obou dvou dohod, národ zakládající a národ stmelující. Taková práce nemůže nikdy být činností všeobecně oblíbenou. Rozhodně se s ní nevyhrávají volby, spíše se s ní spolehlivě prohrávají. Před dvěma lety jsme to zažili při volbě hlavy státu: byla to situace názorná, srozumitelná, jako do čítanky.

Někdy bývá na pomoc paměti povoláno právo. Myslím si však, že by úsilí o dějinnou pravdu nemělo být vedeno jako boj s pomocí síly státu jako zákonodárce. Zákony v takovém případě závazně prohlásí, deklarují, vytesají do kamene, co je pravda, a co lež. Kdo má být uctěn a kdo eventuálně zahanben. Takové zákony devalvují právo jako takové – nelze sankcionovat jejich porušování, takže jsou vlastně zneužitím práva. Francouzští historikové se před lety hromadně ozvali proti tomu, aby zákonodárci v jejich zemi rozsuzovali dějiny.

Úvahy o roli státu připomínají i sofistikované metody, jimiž stát paměti pomáhá. Speciálně francouzský stát cílevědomě vyvinul postupy a techniky, které dnes označujeme souhrnným pojmem komemorace. Cílevědomé, organizované vzpomínání. Francouzi umějí vychutnávat, oslavit své velké dějiny. Ale titíž Francouzi, se všemi jejich sofistikovanými technikami komemorace, přímo s kulturou komemorace, umějí zapomínat. Nemyslím jen na notoricky vytěsňované období vichistického režimu, na kolaboraci mnoha Francouzů. Teprve po v roce 1998 byla zřízena vyšetřovací komise, která měla objasnit tzv. masakr nad Seinou, ke kterému došlo v říjnu 1961, kdy byly po potlačení pouličních demonstraci za nezávislost Alžíru pořádkovými jednotkami usmrceny a naházeny do Seiny desítky Severoafričanů, jak se tehdy říkalo Alžířanům. Mrtví i ranění, ke dvěma stovkám jich bylo, unášela pak černá Seina noční Paříží ven z města do polí a luk, ven z paměti. Média o tom tehdy pomlčela. A i potom mlčela. Byla to mlčenlivá národní dohoda: rychle zapomenout, vlastně se to nestalo. Až současný francouzský prezident se odhodlal k veřejnému odsouzení této krvavé represe. Obecně platí, že krutosti války v Alžíru jsou dosud ve Francii tabu. Chci tím také říci, že se organizovaně zapomínalo a zapomíná nejen v naší části světa, poznamenané komunismem, ale i ve světě, o kterém se vždycky mluví jako o světě svobodném, demokratickém.

Stát je vždycky problematický pomocník v úsilí oživovat paměť národa. Podobně, myslím si, já, nepomáhá moralizování. Morálně odsuzovat zapomínající je kontraproduktivní. Jistěže je nezbytné odsoudit přímo a zřetelně zlo a lži o něm, ale moralizovat nad nevědoucími je kontraproduktivní. Stejně tak by bylo kontraproduktivní, kdyby psychoanalytik moralizoval nad odhalenou snahou svého pacienta vytěsňovat nepříjemná fakta jeho života.

Ke všemu tomu, co známe o paměti a zapomínání odedávna, jsme dnes svědky přímo pandemie konspirativních konstrukcí minulosti. Šíří se tak lavinovitě proto, že je po nich stále rostoucí poptávka. Svět je totiž stále nesrozumitelnější, chaotičtější s tím, jak je skutečně či zdánlivě propojeno všechno se vším. Takové teorie mají jeden základní smysl: rozmlouvají lidem, aby se jakkoli angažovali ve veřejném životě. Protože je to pošetilost, marnost nad marnost, všechno přece vždycky bylo, je a bude – jinak. Dohodnuto někde v zákulisí, někým, koho ani nepoznáme. Takové zkazky dávají lidem předem rozhřešení: je dobře, že jste se do ničeho nepletli… Lidé se tak dnes stávají stále závislejšími konzumenty fabulací nejen placených lhářů ve státních zájmech, ale i zdatných řemeslníků pera, které to prostě baví a slušně na tom vydělávají. Kolik už vyšlo knih o tom, jak si newyorská dvojčata zbořili sami Američané, jejich tajné služby! Takže ty, čtenáři a diváku, pěkně s čistým svědomím zůstaň doma a nezahazuj se nějakou naivní angažovaností. Nakažlivost lidského vědomí, lidské paměti konspirativními teoriemi, je něco jako nakažlivost lidského těla ochromující ztrátou imunity, ba přímo vůle k čestnému životu.

Dnešní večer svým záběrem přesahuje české prostředí. Připomíná se tím jedna stále ještě u nás málo využívaná možnost jak se potýkat se zapomínáním. Jak se dostat o něco blíže k pravdě o nás, o naší minulosti, skrze příběhy těch druhých, nikoli našinců. Co nevidíme, nechceme vidět, protože se nás to týká, našich předků někdy spíše pochopíme a uznáme, půjde-li o příběhy, které se nás jakoby netýkají.

Kupříkladu Poláci dnes objevují své vlastní rysy také skrze překvapivě silnou vlnu zájmu vzbuzeného o nás, o přezírané až pohrdané Pepíky, Čechy. Jeden, dva pronikaví reportéři způsobili nečekanou už změnu polského heterostereotypu Čechů, změnu ustáleného pohledu Poláku na nás, Čechy, ale pohnuly tak i s ustáleným polským stereotypem.

Někdy, řekl bych, že často, se skutečně vidíme lépe očima těch druhých než vlastníma. Břevna ve vlastních očích přece nevidíme. Zato se však vidíme neočekávaně ostře v zrcadlech, která nám nastavují svými pohledy na nás ti druzí. Myslím si, že tady máme my všichni, kterým záleží na tom, abychom se viděli realisticky a podle toho pak mohli i rozumně a spravedlivě jednat, že tady jsou nemalé možnosti. Chybí mi však, jsem-li už tak konkrétní, našinci, Češi, kteří by nás vtahovali třeba právě do polských problémů, do polských mravních dilemat, do sporů o paměť a zapomínání. Dnes třeba obživlých, drásavých sporů o pochopení a ocenění varšavského povstání.

Snad toto dnešní setkání přinese v tomto smyslu nové podněty pro ty, kteří se potýkají se zapomínáním každý ve své zemi.

Chci dnes připomenout, jak to mají tito dělníci paměti těžké. A že se vlastně nikdo nemohou dočkat definitivního vítězství.

Je to sisyfovská práce. Minulost od nás ubíhá jako krajina, na kterou hledíme z plošiny posledního vagonu. Je stále delší a delší a my ji nikdy nemůžeme dohnat, obsáhnout. Vždycky nad námi vítězí v tom smyslu, že se nám vzdaluje.

Sisyfos je hrdina, tichý hrdina. Neustává, ačkoli neměl a nemá žádnou jistotu, že svůj balvan dovalí. Vlastně ví, že nemůže zvítězit. Dole pod svahy, vlastně na všech stranách té hory, na kterou valí svůj balvan paměti, otevírají se jámy. Jámy pamětnice, jámy zapomnění. Sisyfos je často unavený, umdlévá, ale neustává a neproklíná ty bez paměti. Nehledí na ty dole přezíravě. Často nevědí, co činí. Nestěžuje si. Ví, co má, co musí dělat. Proto je hrdina: ne proto, že nakonec přece dovalí svůj kámen, ale proto, že neustává.

Těmto dnešním Sisyfům v našich dějinách i v naší současnosti, kterým nikdy nebude většina vděčna, chtěl jsem těmito slovy vyslovit své uznání a poděkovat jim.

Petr Pithart proslovil tento projev v pondělí 17. listopadu ku příležitosti udělování Ceny Paměti národa 2014 v Národním divadle. 

Přejít na diskusi