Stoltenberg, muž ze země míru a stíhaček F-16. Nový šéf NATO

Generální tajemník NATO tradičně musí být Evropan (vrchní vojenský velitel je tradičně Američan), přijatelný jak pro Američany, tak pro Evropany. Aktuální podoba této tradice decentně odráží vývoj: o norském expremiérovi Jensi Stoltenbergovi, jehož jmenování (nastupuje v říjnu) bylo v pátek oznámeno z více zdrojů, pronikla informace, že ho vybrala či schválila Angela Merkelová. Takhle se to dřív nikdy neříkalo, ale taková je doba. Jako jisté plus lze vnímat i to, že Alianci bude předsedat nečlen EU. S Unií tedy může NATO pracovat dobře (Stoltenberg, jak již bylo řečeno, je volba Merkelové), zachová si ale autonomní uvažování.

Norsko je z hlediska obranné politiky zajímavý kříženec. Normálně je norský politický establishment vzorem politické korektnosti, jenž je rozhodnut nenechat se zastínit skandinávskými sousedy. Udělování Nobelovy ceny míru mu k tomu dává největší příležitost. Ale ruské vojenské základny člověka zřejmě přimějí si uvědomit, kdy končí čas na hraní. Takže ty dva impulsy skládají zajímavý výsledek: Norsko nikdy nezrušilo povinnou vojenskou službu, naopak ji nedávno rozšířilo i pro ženy.

Norsko vydává na obranu 1,4 procenta HDP, což nevypadá jako moc jen do té doby, než si uvědomíme, jak je tato země nechutně bohatá. V dolarech na obyvatele vydává na obranu nejvíc v Evropě, víc než Francie i Británie. Pětimiliónové Norsko má 72 stíhaček F-16, fregaty i ponorky.

Na mírovou demonstraci s vyššími investicemi do obrany

Stoltenberg, syn politika a donedávna norský sociálnědemokratický premiér, rovněž zosobňuje oba dva impulsy. Prosadil, aby státní investiční fond nedržel akcie amerických firem podílejících se na výrobě jaderných zbraní, zúčasnil se cyklojízdy proti francouzským jaderným testům, mluvil o společných bezpečnostních výzvách, které Aliance sdílí s Ruskem... ale po celou dobu jeho vlády rostly investice do obrany. Se 72 stíhačkami, které si ruští piloti prohlédnou zblízka, kdykoli se přiblíží k norské hranici, se to asi jinak vyjednává o vzájemné kooperaci.

NATO dlouhou dobu trpělo krizí identity. Trend charakterizovaný heslem „out of area or out of business“ - buď NATO rozšíří svou teritoriální působnost, nebo zanikne – vždy budil rozpaky. Norsko se v NATO zapojovalo do misí v Afghánistánu a Libyi, ale podobně jako třeba Kanada zároveň zdůrazňovalo, že nelze zanedbávat teritoriální obranu. Poslední události by měly jakékoli existenciální pochybnosti rozptýlit a každého přesvědčit, že potřeba obrany území vyšla z módy jen zdánlivě. Vedle změny uvažování je ovšem taky třeba změny v reálné ochotě vynakládat na obranu patřičné prostředky.

K tomuto těžkému úkolu ale Stoltenberg kromě vlastní kredibility premiéra, který výdaje zvyšoval, neměl o nic víc nástrojů než kdokoli jiný. Těžko si lze představit, jak by například pohnul s českou vládou. „Musíme se zaměřit na podporu růstu zaměstnanosti, dopravní infrastruktury a teprve potom můžeme uvažovat o efektivních opatřeních v rámci ministerstva obrany,“ řekl premiér Sobotka již po obsazení Krymu Ruskem. „Pokud ministerstvo obrany prokáže letos a v příštím roce schopnost šetřit, je o navýšení možné hovořit v roce 2016,“ reagoval ministr financí Babiš a řada lidí tomuto postoji jistě přikývne, naprosto neochotná vzít na vědomí, že výdaje na obranu – v absolutních číslech, jako podíl HDP i jako podíl rozpočtových výdajů – klesají nepřetržitě od roku 2005.

Co se týče rébusu jménem obsazování špičkových funkcí v evropských strukturách, to, že je políčko NATO zaplněné, znamená například, že už na něm neskončí polský ministr zahraničí Sikorski, který tedy zůstává ve hře o vrcholný evropský post. Sikorski ale údajně o post v NATO nestál a jiní jednoznační kandidáti beztak nebyli.