Ve Francii zuří kulturní boj s islámem

Témata: , , ,

Čeští intelektuálové se teprve nesměle ptají, zda bychom neměli diskutovat o tom, co vlastně mají být základní kulturní hodnoty, které bráníme. Ve Francii taková polemika o kulturní hodnoty probíhá už přinejmenším od začátku letošního roku. Podnětů k této diskuzi bylo několik. Nejsilnějším byl však útok na redakci týdeníku Charlie Hebdo ze 7. ledna 2015 a následný antisemitský útok v košer hypermarketu ve Vincennes, při kterém byli zabiti čtyři lidé. Dalším podnětem byly dvě provokativní knihy o islamizaci Francie a reforma výuky na colleges, kterou letos zavádí ministryně marockého původu Najat Vallaudová-Belkacemová. Podle akademiků prý odřízne Francii od vlastních kulturních tradic. Konečně posledním impulsem je rozhodnutí zavést na školách nový povinný předmět „morální výchovy“. Podle bývalého ministra školství Peillona má tento předmět pomoci obnovit republikánské hodnoty. Ani brutální masakr v pařížských ulicích, ke kterému došlo v pátek 13. listopadu, určitě nezůstane bez odezvy.

Islamizace a svobodu projevu

Ironie osudu? Ve stejný den, kdy došlo k útoku na Charlie Hebdo, vydal slavný spisovatel Michel Houellebecq román Soumission (Kapitulace), ve kterém popisuje budoucnost Francie pod nadvládou muslimů. Podle něj bude země na pokraji občanské války, zastrašená média budou dávat přednost selektivnímu zpravodajství před úplnou pravdou a v prezidentských volbách roku 2022 zvítězí sympatický vůdce nové muslimské strany. Následuje islamizace univerzit a celkově francouzské kultury.

Román předznamenal módní vlnu historických úvah o smrti osvícenství a ohrožení kultury, kterou masakr v redakci Charlie Hebdo přeorientoval k diskuzi o svobodě projevu. Mezi prvními se ozval „francouzský Rushdie“, filozof Robert Redeker, který napsal esej Liberté de l‘excess (Svoboda přehánět) a která vyšla v týdeníku Le Point 10.-16.1.2015. Kdo zná jeho příběh, ví, že se ho toto téma týká takříkajíc osobně. Ve své eseji nastoluje paralelu mezi zabitými novináři a upálenými mučedníky pokroku Giordanem Brunem a Luciliem Vaninim. I oni totiž zemřeli pro svobodu, pro svobodu myšlení a pokroku.

Redeker připomíná, že nenávist útočníků nesměřovala jen proti zabitým redaktorům, ale proti sekulární francouzské civilizaci („civilisation de l‘esprit“). Ta má dle něj dvě podoby: Francii křesťanskou a Francii spirituální inteligence. Právě k ní patřili kritici náboženství La Mettrie, Voltaire i redakce Charlie Hebdo. Redeker se tím snaží říct, že křesťanská a sekulární Francie se mají sblížit. Sdílejí společnou civilizaci, k níž patří i svoboda projevu, která je i svobodou přehánět. Ke svobodě projevu totiž patří i nutnost užívat různé asociace, barvitý jazyk a zakazovat něco takového by bylo stejné, jako kdybychom chtěli svobodu projevu redukovat jen na jednu její půlku.

Na historické souvislosti se podívalo do hloubky monotematické číslo časopisu Le Débat (No 185, květen – srpen, č. 3), které se zaměřuje na principy laicity. K zakladatelům časopisu patří křesťanský myslitel Marcel Gauchet a historik paměti Pierre Nora. Články směřují k závěru, že je třeba získat imámy pro ideál laického státu, což je ale tak trochu protimluv. Zatímco Nora připomíná historický kontext vzniku zákona o laicitě státu z roku 1905, Gauchet se snaží historicko-filozoficky objasnit vznik islámského fundamentalismu. Evropští intelektuálové se pletou, pokud se snaží vyložit islámský fundamentalismus s pomocí psychologie, ekonomie či sociologie. Ve skutečnosti jde v jejich náboženské argumentaci opravdu o náboženství. Islámské útoky představují dle něj jakési zmatené reakce muslimského světa na globalizaci a tlak sekulární kultury. Muslimský svět prožívá jev „vycházení z náboženství“ („sortir de la religion“), a fundamentalisté se stávají z těch, kteří na to reagují návratem k domnělému základu islámu.

Křesťanství a islám si byly kdysi podobné tím, že měly byly obě podobné „náboženské strukturování“, ale Evropa tuto původní situaci opustila již v 16. století, a proto evropští intelektuálové prý nedokážou islamisty pochopit. Evropský příběh vycházení z náboženství vedl ke vzniku „sekulárních náboženství“ (nacismus, komunismus), ale i ta selhala v 70. letech, kdy Teng Siao-pching zahajuje v Číně kapitalistické reformy. Ovšem krize islámu začíná ve stejné době, s vítězstvím islámské revoluce v Íránu. Francouzští intelektuálové nepochopili význam těchto změn, protože se nadále oddávali marxismu, i když to bylo čím dál více absurdní. Ukázalo se to, když Alain Badiou ve slavném článku z roku 1979 obhajoval genocidní režim Rudých Khmerů… Fundamentalisté si však nejsou vědomi toho, že svým násilným postupem a náboženským individualismem jen přispívají k procesu vycházení z náboženství.

Další významný pokus o historickou kontextualizaci učinil v říjnu časopis L´Histoire du christianisme, který své podzimní číslo věnoval otázce protináboženských karikatur (L´Histoire du christianisme, září-říjen 2015, č.77). Příspěvky v časopise se však soustředí výhradně na historii karikatur zaměřených proti křesťanství, zatímco polemiky s islámem vůbec nepřipomínají. Nicméně bohatě ilustrované články aspoň připomínají dnešním čtenářům, že satirikové, kteří zesměšňovali papeže v době reformace nebo krále Filipa II.,se nezastavili před obscénnostmi, ani vymyšlenými krutostmi. Pro mě byl ovšem nejužitečnější dlouhý článek Jacqueline Lalouetteová, ve kterém rekapitulovala dlouhou historii okruhu přátel kolem časopisů Hara-Kiri a Charlie Hebdo, která začala už v 60. letech. V podstatě zasazuje působení této skupiny do kontextu francouzských kulturních dějin 20. století. Čtivý článek připomíná jejich roli v roce 1968, slavnou satiru proti de Gaullovi i generační výměnu, která zajistila přetrvání této skupiny až do současnosti… Na to navazuje táž autorka dalším článkem, ve kterém podává skvělý přehled muslimských bouří proti kritice islámu v letech 2011 až 2015.

Druhou část eseje si přečtěte zde.

Přejít na diskusi