Chorobné politické výroky

Vědí naši politici co říkají, nebo jen tak vypouštějí slova z úst, nevědouce, co že to vlastně sdělují? Co sdělují o věci, o níž „dali řeč“, co sdělují o sobě, co sdělují o politice vůbec nebo alespoň o té, kterou se rozhodli dělat?

Vede mě k té otázce několik výroků politiků „napříč“ politickými stranami, jak se nepěkně teď říkává. Ačkoliv to „napříč“ možná není vůbec nepatřičné, protože příčení nebo vzpříčení jako by bylo na místě třeba tehdy, když ministr zahraničí České republiky popře hloupým a zcela zbytečným výrokem princip ochrany lidských práv, zapomenuv, že právě díky helsinské péči o ně jsme byli ještě jako Československo osvobozeni od čtyřicet let trvající nesvobody.

Kdyby ten výrok vskutku zbytečný a z hlediska principů, na nichž byla a je založena naše demokracie a svoboda více než trapný, nebyl podpořen hrubou pomluvou všeho, co jsme ti, kdo stáli u zrodu naší zahraniční politiky prosazovali v době, kdy trapní politici vyučovali to nebo se učili tomu, co podporovalo nesvobodu, tak velice neurážel, bylo snad možné považovat to za hloupost. Dám celou svou budoucí výhru v Sazce za to, že výslovné odmítnutí podpory tibetskému usilování o svobodu, jak se jej dopustil ministr Zaorálek, napsal nebo alespoň redigoval jeho první náměstek a profesor a inženýr a Philosofiae doctor, pan Petr Drulák.

Vede mě k tomu celý pytel pomluv naší české zahraniční politiky, která nějak natruc panu profesorovi získala svou prestiž u politiků demokratických právě proto, že byla založena na podpoře lidskoprávních principů. První náměstek českého ministra zahraničí v tom zmíněném rozhovoru je si jist (aniž by podal jediný důkaz podporující jeho jistotu), že česká zahraniční politika založená Václavem Havlem byla více než chybná. Tvrdí, že byla škodlivá. Nedozvíme se, v čem byla ta její škodlivost, zato se dozvíme, že jsme malí, ba zcela nepatrní a nezbývá nám než rezignovat na zahraniční politiků vůbec a nahradíme ji klidným a všem prospívajícím obchodováním se všemi, bez ohledu na to, jak mravné či jak nebezpečné to může být či už dokonce je. 

Jistý, panu profesoru Drulákovi nepochybně známý ruský revolucionář řečený Lenin svého času pravil, že kapitalisté jeho revolucionářům prodají i provaz, na němž budou po revolučním vítězství pověšeni. Bude-li česká zahraniční politika opravdu nahrazovat zahraniční politiku obchodním prospěchem, jak si přejí dva naši nejvyšší diplomaté, máme se v duchu Leninovy předpovědi na co těšit.

Abychom se vskutku těšili úspěšně, spěchali jiní dva čeští politici sdělit svým voličům, že žádné posílení vojsk Severoatlantické aliance nejen že nepotřebujeme, necítíce se ohroženi, ale víme přece, že vojska nikoliv naše na našem území jsou a budou považována za vojska okupační. Že takovou lež pronese premiér Sobotka, tomu lze rozumět podobně jako jsem svého času rozuměl jednomu pacientu vojenské psychiatrie, který psal ve svém životopise, že zaměstnán nikdy nebyl, neboť od dětství je voják.

Pan premiér také vlastně nikdy zaměstnán nebyl, od jinošství je politik. Jeho občanská a lidská, člověčí zkušenost je nulová. Když ale podobným tvrzením urazí občany sám ministr obrany, kdysi úspěšný a zkušený diplomat, nemluvě již o jeho zkušenostech životních jako úspěšného herce, kladu si otázku, zda nejde o nemoc a to navíc nakažlivou.

Politici takříkajíc u moci nejsou však ve svých chorobných a vzhledem k nakažlivosti nebezpečným výrokům sami. Když opoziční poslanec Korte uplatní (nepochybně v záchvatu té nakažlivé nemoci, která se projevuje vypouštěním slovních nesmyslů) požadavek na tlumočníka, když mluví ministr financí, jehož mateřštinou je všem dobře srozumitelná slovenština, nemůže jít přece o nic jiného než o chorobné puzení říci cokoliv, hlavně aby to byl nesmysl. Poslanec Korte samozřejmě není sám. Také místopředseda jeho politické strany je již nakažen a nezadržitelně puzen tou nakažlivou chorobou a nemístně a tudíž nesmyslně se ptá při vážném jednání o penzijní reformě svého kolegy na počet let členství v komunistické straně.

Když paní ministryně spravedlnosti, profesorka Válková, pravila ve  věcně nevhodném významovém spojení, že Čechům se za války zase tak moc nedělo a zapomněla dodat, že ve srovnání s některými jinými válkou postiženými, třeba Poláky, byla volána k odpovědnosti dokonce i premiérem. Lapsus paní ministryně její vládní kolegové byli schopni vidět kriticky, lapsus ministra zahraničí, jeho prvního náměstka a hrubost ministra obrany je ve vládnoucích  politických kruzích bagatelizována.

Není to divné? Mně to divné připadá. Zejména proto, že ti, kteří naslouchají výrokům našich politiků tak, aby z nich vyvodili svůj prospěch, nebudou ochotni přijmout názor, že jde o projevy choroby. Budou v těch nesmyslech hledat věcný smysl. Například, pokud jde o ministry a první náměstky a premiéra, mohou někteří dospět k závěru, že ti páni nejsou si tak docela jisti naším členstvím v NATO a nějaká ta anexe tu Krymu tu části Gruzie nám nevadí stejně jako potlačení svobod Tibetu.

Měli bychom se přece jen ptát těch mluvčích, jak to tedy doopravdy je s jejich politickými záměry a cíly. Kdyby dejme tomu se někdo pokusil anektovat nějaký ten kus země české, vadilo by panu ministrovi obrany, kdyby nám ti cizí vojáci, připomínající okupanty, přišli na pomoc? A kdyby se dejme tomu pan profesor Drulák, nedej bože, ocitl na anektovaném území omezen ve svých lidských právech dejme tomu jako nějaký Tibeťan, vadilo by mu, kdyby se nějací politici toho mrňavého zbytku Česka zasazovali o obnovu jeho svobody?