Proč Poláci neopěvují atentátníka na Hitlera

Témata: , ,

V těchto dnech se v Německu mohutně oslavuje další výročí „operace Valkýra“, tedy nepovedeného pokusu o atentát na Hitlera a státní převrat. Oslavy se soustřeďují na postavu Clause von Stauffenberga, důstojníka Wehrmachtu, který byl vůdčí silou celé nezdařené akce. Jeho příběh je v posledních letech, nejen po známém filmu s Tomem Cruisem v hlavní roli, prosazován jako jeden ze zakladatelských mýtů demokratického Německa.

V Polsku je tato stále výraznější tendence německé politiky vyrovnání se s minulostí přijímána se stále většími rozpaky. Příkladem může být i nedávná konference v Berlíně, které se zúčastnil i prezident Bronisław Komorowski. Hovořil tam o polském odbojovém hnuti během války. Zdůraznil, že se jen těžko můžeme ztotožnit s mnoha názory spiklenců z července 1944. Nicméně ve zprávách a komentářích německých médií z toho zbyla hlavně pochvala odvahy Stauffenberga a jeho zařazení do kontextu evropského boje proti nacistické totalitě.

Co Polákům vadí? Nejcitovanější je bezpochyby fragment Stauffenbergova dopisu z fronty ze září 1939, kdy se účastnil úspěšného tažení proti Polsku: „Místní obyvatelstvo je neuvěřitelná lůza. Spoustu Židů a míšenců. Národ, který zřejmě potřebuje bič, aby se cítil dobře. Tisíce zajatců zcela určitě podpoří rozvoj našeho zemědělství.“ Dále pak přidává: „Nejdůležitější je, abychom v Polsku hned zahájili plánovanou kolonizaci. Nebojím se, že tomu tak bude.“

Jen těžko lze samozřejmě někomu upřít právo na prozření a změnu názoru: Stauffenberg se válečnou zkušeností postupně proměňuje z fanatického nacisty v Hitlerova kritika. Nicméně polský problém se Stauffenbergem se týká i samotného okamžiku atentátu. Nabídka spiklenců měla být adresována západním Spojencům a měla zahrnovat narovnání hranic pouze na „západní frontě“. Stažení německých sil nezahrnovalo Sudety a v případě Polska byla v lepším případě řeč o návratu k hranicím Německa z roku 1914, tedy sahajícím až téměř k Varšavě. Šedá masa na východě, „která zřejmě potřebuje bič“, by změnu pravděpodobně nepocítila.

Debata o Stauffenbergovi tak získává zajímavé konotace. Zaprvé, mýtus hraběte začíná nápadně připomínat tragický ekvivalent mýtu Gorbačova či Jaruzelského. Tedy lidí, kteří si vůbec nepřáli konec Sovětského svazu, respektive komunismu v Polsku, nicméně shodou mnoha okolností a vlastní neschopnosti řídit „proud dějin“ se pro některé  stali ikonami transformačního procesu.

Smyslem spiknuti nebylo přece „demokratické Německo“, které dnes hraběte oslavuje, ale záchrana „tisícileté Říše“. V praxi pak šlo o minimalizaci ztrát spojených s Hitlerovým šílenstvím při zachování maximálního možného rozsahu dobitých území na východě. Jak poznamenal zástupce ředitele Institutu národní pamětí, Paweł Ukielski, „nelze Stauffenbergovu motivaci stavět na stejnou rovinu s německými protinacisty z organizace Bílá růže nebo pastorem Bonhoefferem“.

Za druhé, Staufenbergův přístup k Polsku a Polákům ukazuje na ošemetnost dnes  tolik populárního odlišování „Němců“ a „nacistů“, či stavění do protikladu „čestného“ Wehrmachtu a „zlého“ SS. To totiž platí jen ve vztahu k západním – „civilizovaným“ – zemím. Hrabě sice mohl postupem času dospět k odmítnuti nacistické ideologie jako škodlivé pro svůj národ, neměnilo to však příliš mnoho v jeho pohledu na beztvaré (z říšské imperiální perspektivy) území na východ od Berlína. Tam se rozlišení mezi fanatickým esesmanem a kultivovaným důstojníkem Wehrmachtu z aristokratické rodiny mohlo týkat maximálně formy, nikoli však obsahu.

Přehlížení těchto „nepodstatných drobnosti“ (byly by stejně nepodstatné, kdy Stauffenberg obhajoval německý nárok na Nizozemí nebo Dánsko?) je pro poslední léta typické. A tak i když mnozí komentátoři uznávají, že zcela chápou důležitost Stauffenbergova příběhu pro německou identitu, zároveň upozorňují, že by to Němci „ve jménu dobrých vztahů s Polskem neměli s oslavou této postavy přehánět“.

Jde jenom o pověstnou polskou přecitlivělost k historickým otázkám? Nebo o docela opodstatněný strach před stejně pověstnou efektivitou německé politiky – i politiky paměti? Mohlo by se totiž stát, že za několik let bude Stauffenberg globálním symbolem evropského odporu vůči nacismu, stejně tak jako pád Berlínské zdi byl prosazen na globální symbol demokratické transformace…

Přejít na diskusi