NOVÉ

Útěk ze Sudet: Táta a máti měli každý kufr a my kluci jen malé ruksáčky

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Témata:

Seděl na zábradlí uprostřed Rajhradu, klátil nohama a v jarním slunci sledoval, co se kolem děje. Od Břeclavi se blížila fronta, v dálce duněla ruská děla a vystresovaní vojáci Wehrmachtu se hemžili sem a tam. „Wo ist waftenwerk?!“ zahulákal voják na motorce. V místní sladovně měli Němci zbrojařské dílny a Miloslav Janda moc dobře věděl, kde to je a že tam voják hledá cestu.

„Nicht verstehen,“ odsekl, přestože německy uměl perfektně. Muž opřel motorku, vytáhl pistoli a přiložil ji chlapci k hlavě. „Ty prolhané české prase!“ smýkl s klukem ke zdi domku. „Budeš mluvit, nebo ne?“ V tu chvíli pamětník věděl, že to musí dohrát do konce. Kdyby promluvil, bylo by s ním nejspíš zle. A tak zíral jako tele a krčil rameny. „Nestřílejte! Nestřílejte! On opravdu nerozumí,“ křičeli lidé z ulice, až nasupený Němec popadl motorku a zmizel.

Granátem do okna

Když bylo Miloslavu Jandovi šest sedm let, neměl kolem sebe jiné kamarády než Němce. Prodíral se s nimi křovinami u potoka, hráli si na četníky a zloděje, v létě jezdili na koloběžkách a v zimě lyžovali na stráních. Dnešní Zlaté Hory se jmenovaly Zuckmantel, českých rodin tam žilo jen několik a Miloslav Janda vzpomíná, že ve městě pod Jeseníky prožil krásné dětství. Němčině se naučil od kluků na ulici. Němčina byla jeho druhým rodným jazykem, a když německy mluvil, rovnou v té řeči také myslel.

Miloslav Janda vyprávěl své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa (www.pametnaroda.cz) . Z této úctyhodné sbírky vznikají už deset let rozhlasové „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Poznejte při letním cestování příběhy pamětníků tam, kde se skutečně odehrály. Stáhnněte si do svého chytrého mobilu aplikaci Místa Paměti národa a projděte si cesty agenta Chodce nebo trasu mapující osudy faráře Toufara. www.mistapametinaroda.cz.

Otec svému synovi říkával Miloši. Veterán první světové války a italský legionář byl přesvědčený masarykovec, oddaný republice. „Mým legionářům,“ stojí na pamětní listině s podobiznou a vlastnoručním podpisem TGM, kterou otec Miloslava Jandy od prvního československého prezidenta obdržel. „Byl ostrý, nekompromisní a republiku považoval za svou,“ vzpomíná na otce.

V polovině třicátých let se Jandovi do Zuckmantlu přistěhovali z Hlučínska, kde se v květnu 1929 Miloslav Janda narodil. Táta sloužil u celní stráže a hraniční obec Píšť byla po návratu z války jeho druhou služební štací. Hranice mezi Československem a Německem protínala obec a financové ji střežili před pašeráky. Matka pocházela z velké sedlácké rodiny ve vesnici těsně za hranicí, z dnešního polského Owsziszcze.

Z Německa se pašovala především sůl a uhlídat pašeráky nebylo snadné. Pytle se solí přehazoval soused sousedovi přes ploty zahrad, tak těsně byly obě vesnice propojené. Financ Janda byl důsledný, nikomu nic neodpustil a nebylo divu, že na něj měli pašeráci spadeno. Ruční granát, který měl prolétnout oknem a rozbít všechno na kusy, se však odrazil od rámu a explodoval na zahradě.

Pro svědomitého strážce republiky a jeho blízké nebylo od té chvíle v Píšti bezpečno, a nadřízení proto nařídili převelení do Zuckmantlu. Z úrodné nížiny Hlučínska v klínu řek Opavy a Odry se rodina stěhovala do malebného, byť drsného podhůří Jeseníků.

Idyla v Zuckmantlu

„Zuckmantel nás ohromil,“ vypráví Miloslav Janda. „Bylo to pěkné čisté městečko. Lidé tam vedli spořádaný život.“ Naprostá většina obyvatel byli Němci, českých rodin žilo ve městě jen okolo dvaceti. Pamětník navštěvoval českou jednotřídku s českými dětmi, ve volných chvílích si však hrál téměř stále s Němci. Brzy proto mluvil čistou němčinou, kterou ovládal mnohem lépe než jeho otec.

Celnice s úřadovnou a služebními byty financů stála na kraji Zuckmantlu u silnice do německého města Ziegenhals, dnešních polských Glucholazů. Krajina v okolí obou měst je provrtána stovkami kilometrů podzemních chodeb po těžbě zlata, mědi, olova a dalších nerostů. V době, kdy Miloslav Janda s rodiči a mladším bratrem pod Jeseníky přišel, byla už těžba historií a část místních lidí odjížděla za prací do Německa.

Zatímco otec sloužil na hranici a přinášel státní gáži, maminka Jandová byla v domácnosti. Starala se o chlapce a každý den v poledne měla navařený oběd, když se muž s puškou přes rameno přicházel domů najíst. Jednou za čas jezdila k rodičům a sestrám do rodného Owsziszcze, kde dostávala jídlo na přilepšenou. Miloslav Janda dodnes nezapomněl na chvíli, kdy do Zuckmantlu přivezla hroudu másla a otec trval na tom, že musí máslo proclít.

V době, kdy život pod Jeseníky nebyl zrovna snadný, neměla rodina výraznější nouzi. Chlapci dostali, co potřebovali, a ještě zbylo na nedělní výlety do krajiny Jeseníků. Oba rodiče chodili rádi po horách, a tak se všichni vydávali na túry na Biskupskou kupu nad Zuckmantlem, na Kreuzberg neboli Křížový vrch i na vzdálenější Rejvíz a Červenohorské sedlo.

Jen do Německa se nikdy nepodívali, byť to měli od celnice jen pár set metrů a Glucholazy byly tehdy výstavním lázeňským městem. Miloslav Janda vzpomíná, jak s mámou v neděli po obědě vyráželi na dort do hotelu Thamm a potkávali tam rodiny z opačné strany hranice. „Movitější Němci přijížděli na dobré jídlo. My jsme se však do Německa nikdy nevypravili. Nějak nás to tam netáhlo,“ vypráví pamětník.

S hákovým křížem na prsou

Sílící Hitlerův vliv postupně zachvátil i Sudety a vztahy mezi Čechy a Němci v poklidném Zuckmantlu se začaly měnit. Nejdříve spolu přestávali mluvit dospělí a potom i jejich děti. Výrazná většina německého obyvatelstva pohraničí neskrývala svou touhu po připojení k říši a své sympatie k Adolfu Hitlerovi. V celých Sudetech se to projevilo už v parlamentních volbách roku 1936, kdy kolem sedmdesáti procent hlasů posbíraly sudetoněmecké nacionalistické strany.

Našly se však také výjimky. Miloslav Janda vzpomíná na katolického faráře ze Zlatých Hor. Byť byl Němec, hlásil se veřejně k Československé republice a vždy 28. října uspořádal slavnostní mši. Miloslav Janda už si nepamatuje, kolik věřících na tu mši chodilo, jeho otec tam však nikdy nechyběl. Jindy se sice v kostele téměř neukázal, v den vzniku republiky ovšem oblékl legionářskou uniformu, opásal se šavlí a vykročil do chrámu.

„Moc dobře si pamatuji na jednu chvíli na koupališti kousek od celňáku. Opaloval se tam kluk a měl z papíru vystřižený hákový kříž. Položil si ho na prsa a opaloval se tak, aby až ten papír sundá, měl na kůži bílý hákový kříž. To mě teda štvalo. Byl asi o pět roků starší, málem dospělý nebo dorostenec, a tak jsem s tím nemohl nic dělat. Ovšem pořádně mne to míchlo.“

Chlapce s hákovým křížem na prsou potkal Miloslav Janda na koupališti v době, kdy už měl za sebou několik rvaček s německými kluky. Přátelství bylo to tam a většinou stačilo jen málo a už byli v sobě. Pamatuje si, jak hlavní ulicí Zuckmantlu pochodoval zástup Němců s Konradem Henleinem v čele a s nimi i jeho bývalí kamarádi. Něco takového se prostě nedalo vydržet.

Tehdy už se také stávalo, že otec na dva, na tři týdny někam zmizel, aniž by rodiče dětem přiznali, kde vlastně celou tu dobu je. „Když se blížilo německé nebezpečí, dostávali financové výcvik s novými zbraněmi. Nesměli říct, kam jedou. Táta se na čtrnáct dnů vypařil a nám dětem řekli, že šel hlídat hranici,“ vypráví Miloslav Janda. „Byli ale soustředění někde v kasárnách a tam prodělávali výcvik pro případ napadení. Byly to jednotky SOS, Stráž ochrany státu, z četníků a financů.“

Stráž ochrany státu začala republika formovat na základě vládního nařízení z října 1936. Ozbrojená pořádková služba fungovala do okupace v roce 1939 a měla dbát o bezpečnost především v regionech a městech s německým obyvatelstvem. Část československých Němců se totiž projevovala stále agresivněji a bojůvky a napadání Čechů byly na denním pořádku.

Miloslav Janda vzpomíná: „V Zuckmantlu a okolí začali fungovat ti němečtí ordináři, kteří chodili z Československa do Německa. Tam měli výcvikové tábory, kde se cvičili v diverzní činnosti, a začínalo to už být hodně nebezpečné.“

Lyže tam musely zůstat

V místě, kde silnice ze Zlatých Hor do Glucholazů protínala hranici, vyrostly v roce 1938 železobetonové bloky. Měly ztížit postup těžké vojenské techniky. A v září 1938 po mobilizaci vítal Miloslav Janda s bratrem a rodiči vojáky československé armády. „Přišli naši vojáci a situace se zklidnila. Přivítali jsme je s velkým nadšením a také vojáci byli bojechtiví. Čekali, že Němce odrazí, no ale všechno to dopadlo jinak. Potom po Mnichově,“ vypráví pamětník.

Přijetím mnichovské dohody mobilizace skončila, vojáci odešli do vnitrozemí a na odchod do dočasného bezpečí uvnitř okleštěné republiky se chystalo i zklamané a stresované české obyvatelstvo. České rodiny ze Sudet urychleně kontaktovaly své příbuzné a prosily je o střechu nad hlavou. Všichni tehdy věřili, že to nebude dlouho trvat a do svých domovů v pohraničí se zase vrátí. Stejně tak maminka Jandová se svými syny. Služební povinnosti otci nedovolily, aby ženu a děti doprovodil, musel v Zuckmantlu zůstat, ženu s dětmi však poslal ke svým rodičům do Dobřichovic u Prahy.

„Mám ten odchod pořád před očima. Táta a máti měli každý v ruce kufr a my jako kluci jsme měli malé ruksáčky na zádech. Táta nás vezl na druhý konec Zuckmantlu, na zádech pušku,“ líčí odchod ze Zlatých Hor Miloslav Janda. „Vezl nás na nádraží se vším, co jsme si odtamtud odnesli. S kufry a ruksáčkem.“

Ještě půl roku předtím, než rodina musela Sudety opustit, vypravil se pamětník do Frývaldova, dnešního Jeseníku, na okresní přebor mládeže v lyžování. Mladí závodníci nejprve běželi, poté následoval sjezd a syn finance z Zuckmantlu zvítězil. „Němečtí kluci to těžce nesli. Čech, který navíc přivandroval odněkud z roviny, a porazil je v jejich milovaném sportu.“ Odvezl si tenkrát jako cenu zbrusu nové lyže s vázáním Huitfeld, ovšem nikdy se na nich nesvezl. Nepřicházelo v úvahu, aby je táhl s sebou do vnitrozemí, a jen těžko se s nimi loučil.

Vzpomínky v němčině

Žena s dětmi odjela ke tchánovi do Dobřichovic, ovšem její muž brzy nato putoval do německého vězení. Po záboru Sudet pozatýkali Němci české četníky i celní stráž a poslali je na několik měsíců za mříže. Později otec doma vyprávěl, že se k nim dozorci chovali slušně a nijak jim neubližovali, přesto bylo pro něj zatčení potupou a traumatem.

Až po nějaké době se Miloslav Janda od jednoho z otcových kolegů doslechl, jak chtěl táta celnici v Zuckmantlu bránit s granátem v ruce. Nechybělo prý mnoho a už se nikdy nesetkali.

Na půl roku se pak otec Janda ještě vrátil do služby. Od jara do září 1939 hlídal novou hranici na jižní Moravě a to rodinu přivedlo do Rajhradu. Tam přečkali válku a tam v květnu 1945 zažil pamětník své drsné česko-německé setkání, plné nenávisti, výsměchu i strachu o život. Setkání tak vzdálené těm, kdy s německými kluky skákal v Zuckmantlu na lyžích přes mlýnský náhon, ve kterém spolu v létě chytali pstruhy.

„Odsun Němců byl nutný. Nedovedu se představit, jak by to po tom všem mohlo po válce fungovat,“ říká dnes rozhodně Miloslav Janda – Čech, který jako tisíce jeho vrstevníků v dětství poznal, jaké to je, když se z kluků u potoka rázem stanou nepřátelé. Když zbrusu nové lyže i krajina dětství zůstanou vzpomínkou vzpomínanou v němčině.

Z nového čísla Své viny nedokážu úplně sečíst, říká Lubomír Zaorálek

Echo týdne: He is (Parou) back ● Téma: Stará zbraň ● Svět: Startup Macron se stal monopolem ● Fokus: Nejdivnější lidé na světě ● Komentář: Muž, který znal smysl soutěžení ● Rozhovor s Vratislavem J. Slezákem: Věrný pes se podobá svému pánovi ● Kulturní tipy ● Postavy ● Styl ● Přeceňovaný a podceňovaný ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Patriarcha a jeho sen o evropské říši Helmut Kohl: těžká politická váha ze staré školy, přispěl k vítězství Západu ve studené válce, stabilizoval Německo a nastartoval sjednocení Evropy
Johannes Gutenberg a zrod západního světa Muž, který vynalezl knihtisk, dokázal změnit a posunout svět víc než králové a prezidenti

Přejít na diskusi