Nechutný byznys s falešnými sirotky v Nepálu

Chudí rodiče v Nepálu podle deníku The Guardian běžně posílají děti do falešných dětských domovů nebo sirotčinců. Tam je jejich majitelé využívají, aby „vytáhli“ peníze ze zahraničních návštěvníků. Tento výdělečný byznys ještě více povzbuzuje boom tzv. volunturistiky, neboli dobrovolnické turistiky.

Vrcholy nepálských hor, pestré trhy a rozbujelé národní parky lákají čím dál více turistů k návštěvě Nepálu. Ještě více jich dostane do Nepálu tzv. volunturistika, při níž lidé spojují dovolenou s aktivní pomocí navštívené oblasti. 

Podstatnou věc turisté přijíždějící do sirotčinců pomáhat, ale nevědí. Jejich dobré úmysly přiživují průmysl, při němž jsou zneužívány chudé rodiny a děti. Napálení rodiče pošlou své děti do falešných dětských domovů v domnění, že se jim dostane vzdělání. Jediným zájmem majitelů domovů je ale získání peněz ze „srdečných“ cizinců.

Je to obchodní model, který je založen na dvojitém klamání. Na jedné straně jsou obětí chudé rodiny, na druhé bohatí cizinci. Děti v sirotčincích podle Unicef v 85 % případech nejsou sirotci a mají alespoň jednoho žijícího rodiče.V těch nejhorších případech se turisté mohou stát nevědomě komplici obchodování s dětmi. 

Volunturismus je sám o sobě rychle se rozšiřujícím průmyslem. V současné době existuje tucet agentur, které nabízejí možnost strávit týden nebo měsíc prací v jednom z osmi set sirotčinců. Více než 80 % těchto institucí se nachází na nejpopulárnějších turistických místech, jako je starověké Údolí Káthmándú, malebné město Pokhara nebo Národní park Čitvan. Velké množství z těchto sirotčinců není ani registrováno.

Lákají je na vzdělání

Obchod s dětmi začíná ve vzdáleném a chudém nepálském venkově. Rodiče se nechají zlákat příslibem vzdělání pro své děti a pošlou je tedy do dětských domovů.

Lojung Sherpa poslala tři ze svých dětí do sirotčince Happy Home (Šťastný domov) v hlavním městě, protože jí bylo řečeno, že cizinci jim zde poskytnou vzdělání a děti budou mít navíc možnost vydělat peníze pro její poslední dceru, která má vážné zdravotní problémy. Až později při jednom z rozhovorů s dětmi se dozvěděla, že všechny příspěvky jdou do kapsy majitele sirotčince.

Sherpa se vydala do Káthmándú, aby si děti odvezla zpět domů, ale to jí bylo opakovaně zakázáno. Její příběh nakonec skončil dobře. Po vyšetřování byl majitel sirotčince zatčen a Sherpa se se svými dětmi setkala, přestože nakonec nebyly v sirotčinci, ale nacházeli se na různých místech po celém městě.

Obětí tohoto sirotčince se stala i slovenská herečka a zpěvačka Dorota Nvotová, která v roce 2008 našla pro domov Happy Home sponzory a vydělala mu okolo 150 000 dolarů (přibližně 3 miliony korun). Teprve později zjistila, proč majitel tak horlivě sháněl dobrovolníky.

„Pro něj to je pouze o vydělávání peněz. Pro něj, je to byznys,“ říká Nvotová. „Kdykoliv dobrovolníci přijdou, snaží se je oslnit a oni pro něj pak shánějí sponzory a peníze.“

Podobnou zkušenost má i šestadvacetiletá Marina Argeisa. Také se vydala pomáhat do jednoho sirotčince, jehož profil našla na webových stránkách VolNepal. Velmi brzy zjistila, že její podezření o majiteli sirotčince je správné. Argeisa zjistila, že dvě sestry v sirotčinci mají žijící rodiče. Ti navíc platí velké sumy zprostředkovateli, který slíbil jejich dětem vzdělání. V tomto případě docházelo i k sexuálnímu zneužívání.

„Tenhle člověk by nikdy nezaložil sirotčinec, kdyby tu nebyli západní turisté a dobrovolníci, kteří mu vydělají peníze,“ říká Argeisa. Podle ní jsou domovy vlastně vězením a samotné děti jsou tak vyděšené, že nikdy nic neřeknou. Dobrovolníci podle ní můžou žít v domově i půl roku a nemusí vůbec zjistit pravdu.

Podle Jürgena Coningse, generálního ředitele společnosti ACR, se nejedná o ojedinělý případ. Společnost ACR strávila v Nepálu 10 let vyšetřováním souvislosti mezi cizinci, adopčními agenturami a sirotčinci. „Jsem si na 100 % jist, že většina těchto domovů vzniká ze zcela jiného důvodu, než je péče o děti,“ dodává Conings.

Nvotová se ale zamýšlí nad otázku samotného dobrovolnictví v sirotčincích. „Cizinci se cítí dobře, když to dělají, ale je to spíš sobecké než užitečné,“ říká. Dobrovolníci prý často nechtějí vidět pravdu. „Chtějí se jen cítit potřební a užiteční,“ dodává. 

Přejít na diskusi