6 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Krutý život dětí odbojářů: ‚Moje maminka je hezká, vy jste ošklivá bába‘

NOVÉ

Témata:

Areál dětské léčebny Olivovna z roku 1896 se nachází v hlubokých lesích na okraji Říčan. Ústav zřízený průvodně pro děti ohrožené chudobou a později zdravotně oslabené skrýval za války i jednu zdravou dívku, dceru židovské matky a otce odbojáře.

Když se 5. srpna 1945 skupina dětí vracela ze zdravotní vycházky z lesa, stály u železné brány do Olivovy léčebny dvě ženy. Ředitelka ústavu a jedna dětem neznámá. Ta zavolala do skupinky dětí: „Jiřinko!“ Nikdo se ale neotočil. Dívenka, které jméno patřilo, na ně neslyšela. Po ústavech žila už bezmála tři roky a byla zvyklá, že jí oslovují jen zkomoleninou příjmení. „Saibertko,“ zavolala tedy ředitelka. Dívka se odpojila od skupiny a přišla k oběma ženám. „Já jsem tvoje maminka,“ oznámila neznámá žena sedmileté dívce.

Jiřina Urbanová vyprávěla své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa (www.pametnaroda.cz) . Z této úctyhodné sbírky vznikají už deset let rozhlasové „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Poznejte při letním cestování příběhy pamětníků tam, kde se skutečně odehrály. Stáhnněte si do svého chytrého mobilu aplikaci Místa Paměti národa a projděte si cesty agenta Chodce nebo trasu mapující osudy faráře Toufara. www.mistapametinaroda.cz.

Odbojáři, političtí vězni, disidenti. O jejich zásluhách se hovoří často. Trochu stranou obvykle zůstávají osudy jejich nejbližších. Nacistický i komunistický režim poslal přímo i nepřímo do ústavů a dětských domovů stovky a tisíce dětí. Každé z jiných důvodů a za jiných okolností, následky v rodinách ale byly stejně devastující. Nemálo dětí zažilo takové odtržení od rodičů v obou režimech, jen pár let za sebou, když už se zdálo, že po válce bude dobře. Takový osud potkal i Jiřinu Urbanovou, která se narodila jako Saibertová v roce 1938 v Praze na Žižkově. Tatínek Josef Saibert byl křesťan, maminka Emilie Faitová původem Židovka. Rodinu živilo vydávání časopisu pro českou menšinu v Chicagu v USA, která si přála dozvídat se, co se děje v Československu.

Oba rodiče se za války brzy zapojili do odboje, matka předávala zprávy mezi velením Obrany národa. Gestapo si pro ně přišlo v roce 1943. Otce Josefa Saiberta za účast popravili nacisté v únoru 1945 ve Flossenbürgu, matka Emilie Faitová přežila pobyt v Malé pevnosti v Terezíně, v Osvětimi, Ravensbrücku a Neustadt-Gleve, kde se dočkala osvobození Rudou armádou. Za odbojovou činnost jí později prezident Beneš udělil vyznamenání Československý válečný kříž 1939.

Moje maminka je hezká, vy jste ošklivá bába

Když Jiřina viděla svou matku za války naposledy, byla to dvaačtyřicetiletá krásná blondýna. V létě 1945 ale měla 38 kilogramů, šedé vlasy a vypadala o desítky let starší. „To není pravda, já měla hezkou maminku, vy jste stará ošklivá bába,“ odpověděla Jiřina ženě tehdy v srpnu u brány dětské Olivovy léčebny. Dnes tuší, jak hrozně se asi matka musela cítit, jako dítě ale byla prostě jen bezelstně upřímná. Vztah s maminkou postupně navázala, zvykla si na své křestní jméno a také se dozvěděla, že je po mamince napůl Židovkou. Shledání matky a dcery, kterému pomohl Červený kříž, ale předcházelo dlouholeté martýrium malé Jiřiny.

Před gestapem ji jako pětiletou a o tři roky staršího bratra Alexandra matka zachránila tím, že je těsně před svým zatčením odvedla k sousedům. Od nich ale děti putovaly, každé zvlášť, po různých místech, kde se jako děti odbojářů a navíc s židovskou krví musely skrývat. Nejděsivější vzpomínky má Jiřina na pražský ústav pro hluchoněmé vedený přísnými jeptiškami, kde bylo v jednom ohromné sále šedesát dětí všeho věku a kde podle ní docházelo i ke zneužívání menších dětí staršími chlapci.

Když se po válce Emilie Faitová s dětmi Jiřinou a Alexandrem znovu potkala, doufala v klidnější život. Sehnala bydlení v malém bytě v ulici U Smaltovny v Praze 7 a v lázních, kam se odjela léčit z následků pobytu v koncentrácích, si našla nového muže, Evžena Koláře, a znovu se vdala. Nová rodina spolu ale nezůstala ani tři roky. Už na podzim 1948 skončila Emilie Faitová ve vazbě. Nejprve ji odvezli na chatu StB v Krkonoších, pak do Ruzyně a na Pankrác, kde byla držena bezmála rok. Z dostupných dokumentů není dodnes zcela jasné, proč se StB o Emilii zajímala. Pracovala na Ministerstvu vnitra a údajně nesouhlasila s tehdejšími metodami. Obvinění podle vzpomínek Jiřiny znělo „neoznámení trestného činu nabádání k vyzrazení vojenského tajemství.“ Jisté je, že Emilie prošla krutým bitím a mučením, pálením žhavým železem, jehož následky si pak nesla navždy. Život Emilii pravděpodobně v Ruzyni zachránil bachař, který jí vydesinfikoval a ošetřil nohu zle podebranou po pálení rozžhaveným kovem. Zatčen byl i Emiliin manžel Evžen Kolář, který strávil tři roky na Jáchymovsku.

Musíme se zabarikádovat

Jiřina vzpomíná, jak matku estébáci odvedli a ji s bratrem Alexandrem nechali samotné doma: „Mně bylo deset, bráškovi třináct. Saša četl kovbojky a detektivky, tak vymyslel, že se musíme zabarikádovat. Dotlačili jsme ke dveřím těžký stůl z kuchyně, na to židle, úplně nahoru takovou těžkou žehličku, co se dávala na kamna. Asi ve dvě v noci někdo zazvonil a za dveřmi byl domovník. Toho jsme znali, tak jsme barikádu rozebrali a otevřeli mu.“ Rázem do bytu vtrhli čtyři estébáci, kteří byt převrátili vzhůru nohama a zase zmizeli. Děti nejprve snědly zásoby a pak se bratr obrátil s prosbou o pomoc k tetě. Ta se k nim do Prahy nastěhovala a chvíli se o ně starala, po třech měsících ale oba museli do dětského domova. Do bytu se totiž nastěhoval místní stranický funkcionář a veškerý majetek estébáci zabavili. „Co bylo s maminkou, jsme nevěděli. Putovali jsme ze sirotčince do sirotčince, ale každý zvlášť,“ vypráví Jiřina a jmenuje ústavy na Hradčanech, v Načeradci, Mašťově, Humpolci… Komunisté děti často přesouvali, aby si nikde nestihly udělat kamarády, aby si je nikdo neoblíbil, aby si je nikdo nepamatoval. Jiřina vzpomíná také na šikanu mezi dětmi, krádeže balíčků, bití. Dlouholeté odloučení se podepsalo i na Jiřinině sourozeneckém vztahu s bratrem, který už nikdy nebyl příliš vřelý.

Dávaly jsme si pusy přes plot

Emilii z vazby pustili po necelém roce, s dětmi se ale hned shledat nemohla. Prý aby nenarušovala jejich socialistickou výchovu. S tehdy jedenáctiletou Jiřinou a čtrnáctiletým Sašou, kteří byli tou dobou zrovna krátce spolu v domově na Hradčanech, se scházela tajně. „Okolo plotu tam bylo vysázené křoví a tam na jednom místě jsme mívali s maminkou rande. Dávali jsme si pusy přes ten drátěný plot, občas maminka přinesla něco dobrého, co mi prostrkala plotem,“ líčí okolnosti setkávání s vlastní maminkou Jiřina. Vzpomíná, jak soudruzi do dětského domova vozili děti z ostatních spřátelených socialistických zemí, aby se podívaly, jak se dělá socialistická výchova pod heslem: „Máme se dobře v té naší republice, s dělníky ruku v ruce, půjdeme stále vpřed.“

Když se matka s dětmi konečně shledala, našli bydlení v bytě na rozhraní Michle a Nuslí. Emilie krátce pracovala jako účetní a záhy odešla do invalidního důchodu. Perzekuce rodiny ale neskončila, děti si nemohly vybrat školu podle svého zájmu, i v pracovním životě zůstaly až do konce režimu omezeny. Alexandr se vyučil strojním zámečníkem a brzy odešel z domu, Jiřina se stala obráběčkou kovů. Vzpomíná na práci pro ženu mimořádně těžkou: „Plnila jsem dvě mašiny osmdesátikilovými třímetrovými tyčemi a sama jsem měla 48 kilo. Každá mašina měla šest vřeten, za šichtu se muselo nabít dvanáctkrát.“ Dodává: „Soudruzi si dali práci, abych nedostala nějaké lehčí zaměstnání.“ Když se Jiřina pokusila od železa utéct a našla si práci jako průvodčí v pražských tramvajích, komunisté jí vyhodili a nedali jinou možnost, než se vrátit k obrábění. Jiná práce než tvrdá dřina nebyla k dispozici ani tehdy, když si rodina potřebovala přivydělat peníze navíc. Jiřina pomáhala třeba na nádraží skládat uhlí.

Děti politických vězňů si v padesátých letech „užívaly“ šikany ze strany režimu věrných učitelů i sousedů, diskriminace a do života si odnášely navždy zpřetrhané rodinné vazby. Vydírání a nátlak na lidi prostřednictvím dětí nebyly estébákům cizí ani v pozdější době. Bohatě ho uplatňovali například na disidenty sedmdesátých let, jež se vyšetřovatelé pokoušeli zlomit tvrzením, že zatkli i jejich manželky a děti rozvezli po dětských domovech a už se nikdy neshledají.

Jiřina Urbanová vzpomíná, že nejhorší byla nevědomost. Jako malé, a jak sama o sobě říká „ukecané“ holce jí nikdo nic nevysvětlil. „Nikdo mi neřekl, proč byla válka, proč byla máma zavřená. Věděla jsem jen, že jsem nezažila nic pěknýho, ale nevěděla jsem proč.“

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.