1

Když Rusko okupuje Norsko. A nikdo neví, co s tím

Česká televize v sobotu odvysílala první dvě části norského seriálu Okupace (Okkupert). Je asi půldruhého roku starý, jeho uvedení vzbudilo v zemi původu docela rozruch, protestovala proti němu ruská ambasáda v Oslu. Aby taky neprotestovala – základní premisou série je, že se část Norska dostane pod ruskou okupaci. Americká publicistika by psala o dramatu „vytrženém přímo z novinových titulků“, seriál vznikl nedlouho po anexi Krymu. Na námětu se navíc podílel velice populární norský spisovatel Jo Nesbø.

Okupace je ale zajímavá především na jakési meta úrovni. Ne jako napínavá politická fikce, nýbrž jako ilustrace toho, co dnes stačí na tomhle poli k úspěchu a jak se o ní přemýšlí, jak se konstruuje. Politická fikce je docela vděčný žánr s dlouhou tradicí, může být příjemně dráždivé hltat napínavý příběh, který by se mohl stát, svého času je uměl psát třeba Frederick Forsyth. Vzrušující takovou story dělá, že nějakým způsobem vychází z reality, existující jevy dovede do krajnosti, přijde s hodně divokým scénářem, který ale má taky nějakou pravděpodobnost, spojení s tím, co je tady a teď. Okupace je nějakým uvažováním nad dneškem věru nedotčená, autory asi současná evropská a globální politika moc nezajímá. Jejich dílo tak působí jako výtvor člověka, jenž zdálky viděl výtisk novin a z letmo přečtených titulků pochopil, že existuje něco jako globální oteplování a že Rusové čas od času okupují nějaké to cizí území.

V něčem je ten seriál velice vstřícný skandinávskému vnímání sama sebe jako morální supervelmoci – Norové v něm totiž, hantýrkou fotbalových komentátorů řečeno, umřou na krásu. Jejich pokrokový ministerský předseda se v rámci boje proti klimatické změně rozhodne zastavit těžbu plynu a jeho vývoz do zemí Unie, místo toho chce nabídnout nějaký superekologický norský vynález. Změkčilí Evropané však nejsou nadšeni představou, že budou mrznout, a rozhodnou se vzít si plyn silou. Nikoli ovšem svojí silou, okupaci Norska jaksi outsourcují na Rusy, kteří by tu špinavou práci měli udělat za ně.

A Rusové to kupodivu udělají, asi jsou pitomí či co. Evropská unie si jim sedá na lopatu, plyn nemá, o pomoc žebrá, ale oni neřeknou: My plyn máme, kolik dáte, co všechno pro nás uděláte, jak moc se nám podřídíte? Nikoliv. Srazí kufry a okupují Norsko. A tak je to v tom seriálu se vším, přátelé. Spíš než politická fikce je to tvar, který má nějaké její atributy, které je potřeba splácat dohromady – jakkoliv. Ale herci dobří, pár situací napínavých. Vlastně nejzajímavější je na Okupaci způsob, jakým se proměňuje pohled na hlavního hrdinu, premiéra Jespera Berga, který si projde oblouk od idealisty ke quislingovi a zpátky k hrdinovi, aniž by toho zas tolik udělal.

Okupace je seriál, který v něčem velmi přesně vystihuje současné evropské myšlení, odehrává se na hraně války (možná už za ní), a vychází přitom z konsensuální představy, že bojovat je vlastně špatné. Patetická slova, jež uzavírají první sérii, tak sice mohou být znělá, je ale těžké si pod nimi něco konkrétnějšího představit. Jako kdyby autoři sami nevěděli, co si počít v té situaci, kterou pro svoje hrdiny připravili. Výmluvné.

/
komentátor ECHO24.cz

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.