BLOG

Bláhová cesta zvyšování věku odchodu do důchodu

Poslední várka doporučení Evropské komise dopadla jako ty předchozí – každý politik si z ní vzal to, co se mu hodí. A každý si ji přesně tak přečetl, než ji odložil ad acta. Není vůbec od věci být ke všem centrálním prohlášením podobného typu kritický. V nejhorším případě se nic nestane, v tom lepším se vyhneme zbytečnému přizpůsobování něčemu, co může být příští čtvrtletí klidně naopak.

Ale k věci: jedním z doporučení je zvážení rychlejšího zvyšování věku odchodu do penze, máme-li se vyhnout rozevírání nůžek mezi zdroji a výdaji penzijního systému. To zní hezky, asi i očekávatelně, pěkně úsporně a pohledem české konstelace politických sil vlastně i konzervativně. Nikoli náhodou přesně podle toho reagovala domácí politická scéna, odmítnutím na levici a opatrným přitakáním nebo taktním mlčením na pravici. Přitom by to mělo být přesně naopak – a to není pouze řečnická figura a mírná nadsázka. Proč?

Fakt, že se v české společnosti podařilo vytvořit takové rozložení názorů, že ti zodpovědní na podobné návrhy kývou, protože prostě šetřit se musí, co na to naše děti a podobné floskule, tak to je sice obrovský propagandistický úspěch představitelů tzv. pravice, ale nic víc. A zcela určitě se to jednou obrátí proti nim. Podobně to je s nemocničními poplatky, zvažovaným školným a řadou dalších návrhů rozdělujících společnost na nominálně levicovou a pravicovou část.

Proč pokračujeme ve špatném systému?

Zpátky k penzijnímu systému. Posunutí odchodu věku do důchodu při zachování stávajícího systému vyhovuje čistě a pouze stávající politické elitě a části stávajících důchodců, nikomu jinému. Jestliže vyvolá v obyvatelstvu přesvědčení, že podobný krok je potřeba, tak jde jen o to, že na jejich bedra, a to doslova, přesune svou zodpovědnost a neschopnost dohodnout se na dlouhodobě funkčním důchodovém systému. Odborníci z našeho  předního ekonomického pracoviště před nedávnem spočítali, o kolik přišel ten který budoucí český důchodce opatřeními na výdajové stránce českého důchodového systému.

Všichni, kteří kývají na nutnost dalšího posunu zákonných výplat, dělají, že na částky v řádu set tisíc (spodní hranice) až milionů zapomněli. A všichni, kteří ve snaze nezadlužit budoucí generace úkorně přijímají nutnost uskromnit se a déle „povinně“ pracovat, dělají svým potomkům medvědí službu; právě pro ně totiž každý den trvání současného systému znamená budoucí vyšší náklady. Nebudou možná muset platit tolik na stávající a budoucí důchodce, ale tím víc si budou muset našetřit bokem sami pro sebe – protože dnes zároveň vyjadřují srozumění s tím, že oni sami dostanou jen zlomek toho, s čím bude možné vystačit.

Zeptáme-li se, proč není možné, aby se v rámci penzijního systému plně přešlo na soukromý, fondový systém, vždy obratem slyšíme o riziku špatného hospodaření důchodových fondů a možného prodělku; na zmizelé miliony z našich imaginárních účtů jako bychom vědomě zapomínali. Můžeme to také chápat tak, že to je v současné situaci jediná možnost, jak si uchovat duševní rovnováhu – protože jinak bychom se nutně museli ocitnout v situaci vědoucího, který nemá žádnou možnost pro nápravu situaci cokoliv dělat.

Dnes je to totiž tak, že 28 % našeho výdělku odchází definitivně pryč a my z něho jednou možná dostaneme část, přičemž jediné, co víme, je, že bude podstatně nižší. A to není vůbec malé procento, obzvlášť tehdy, když k němu připočteme ta ostatní, která ze zákona musíme v rámci solidarity odvádět, aniž bychom se mohli rozhodnout kam a pro koho. Na tomhle systému se prakticky nezměnilo nic, pokus Nečasovy administrativy byl tak marginální, až byl směšný – a jak dopadl, víme všichni.

Je to možná absurdní, ale jestliže bruselské doporučení má nějaký smysl, pak ten, že mohlo na chvilku vzkřísit diskusi o tom, co s naším penzijním systémem. To je ale všechno.

Přejít na diskusi