TÝDENÍK ECHO

Dokouříme a jdem aneb Poslední típne

Diskuse o nové zákoně

Témata:

Na konci tohoto měsíce to přijde – v českých restauracích, barech, kavárnách a hospodách začne platit zákaz kouření. Nikotinisté už nebudou otravovat vzduch nekuřákům, toužícím uchovat si zdravé plíce, závoj dýmu bude zdvižen, zahulený impresionismus všude vystřídá křišťálově čistý „reál“. O konci časů, kdy se po hospodách kouřilo, a o tom, co jim to kouření přineslo, v Salonu Týdeníku Echo nostalgicky hovořili redaktor Ondřej Štindl, novinářka a autorka blogu Vývařovna Jana Patočková a básník Petr Borkovec.

Štindl: Kdy jste si poprvé v hospodě zapálili?

Patočková: V Kavárně 14 v pražské Ostrovní ulici, měli jsme nedaleko základku. Chodili jsme tam, hodně kouřili, hodně pili kafe a hodně pili pivo.

Borkovec: Já asi v roce 1987 v restauraci starého hotelu Savoy naproti Keplerovu gymnázium, kde jsem studoval. Chodil jsem tam ze školy, bylo to takové potemnělé místo, seznámil jsem se tam s Patrikem Saudkem, synem Káji Saudka. Uměl kreslit přesně v jeho stylu a číšníkům někdy platil těmi kresbičkami. A mě naučil líp kouřit.

Štindl: To moje první cigareta v hospodě byla mimopražská. V Lázních Kyselka, kam jsme jeli s kamarádem stopem navštívit dalšího kamaráda, bylo mi necelých patnáct, někdy v roce 1981 asi. Měl jsem první pivo a první cigáro zároveň. Dvojitý adrenalin.

Borkovec: Já mám svoje první cigarety spojené s becherovkou.

Patočková: To je krásný.

Borkovec: Becherovku jsme si nosili i do třídy.

Štindl: Já si na gymnáziu chodíval s kamarádem zakouřit do šaten.

Patočková: To my jsme radši chodily ven, dělaly jsme sice takové ty experimenty s otevřeným okénkem na záchodě, ale byl to na nás moc velký adrenalin.

Borkovec: Vlastně všechny ty školní kolektivy se díky kouření nějak roztřídily. Mí kamarádi se stali z těch, s nimiž jsem chodil kouřit. I na mojí současné ženě mě ze všeho nejdřív zaujal zvláštní způsob, jakým drží cigaretu, trochu za hlavou. Jezdili jsme spolu domů vlakem, tak jsme se seznámili blíž. A ona vždycky – bez ohledu na to, jak brzo měl vlak odjíždět – řekla, že ještě stihneme cigaretu. A taky jsme ji stihli.

Štindl: Já se při vysílání v rádiu naučil stihnout cigaretu dřív, než skončí písnička od Ramones… A co to poslední cigáro v hospodě, které nás vbrzku čeká. Plánujete si ho nějak?

Patočková: Vůbec ne. Třeba si ho ani nevšimnu, mně ten zákaz nějak zásadně nevadí. Ale jsou nějaká místa, kde mně bude vadit, že si nemůžu zapálit: hlavně ve starých čtyřkách, v nádražkách, vesnických hospodách. Tam to patří.

Borkovec: Ale může se stát, že se třeba v deset večer zatáhne, možná i zamkne…

Štindl: To tam radši nebudem psát, aby si to někdo nepřečet’.

Borkovec: Zažil jsem to takhle v restauraci v Mnichově. Přišel jsem tam ve společnosti člověka, kterého personál dobře znal. Tak zatáhli závěsy a přinesli popelníky.

Patočková: Studovala jsem v Římě zrovna v době, kdy tam začínal platit zákaz kouření v barech a restauracích. Čekalo se, že to Italové nepřijmou, že jsou zvyklí na svoje kafe a cigáro v denním baru. Ale zvykli si docela bez problémů. Nejdřív přišla taková melancholická fáze, profesoři ve škole nám smutně vyprávěli, kde všude se dřív mohlo kouřit, třeba i při přednáškách v posluchárně. Nás asi čeká něco podobného, budeme stát s cigaretou před hospodou a stýskat si, jak bychom si rádi zapálili uvnitř a jak to bylo úžasné, když to ještě šlo. A po nějaké době už z toho budou jenom historky. Hlavně aby aspoň ty historky přežily.

Borkovec: Oni se ti Italové nezdají, ale oni jsou strašně disciplinovaní. Tam se nepije bez jídla, jí a pije se v přesných hodinách, odpoledne si cappuccino nedají. Proto ten zákaz kouření přijali tak snadno.

Štindl: Taky mají trochu lepší počasí. Zato tady když se vydaří mrazivější leden, budou si kuřáci odskakovat do gulagu jako v té slavné scéně ze seriálu IT parta. A budeme pořád nastydlí, protože budeme chodit na mráz, ale šálu a rukavice si člověk pokaždé brát nebude. Ach jo. Pro mě už to melancholické období, o kterém mluvila Jana, asi začalo. Takže moje historka o tom, kde všude se kouřilo: v létě ’89 jsem byl v Londýně a tam jsem zjistil, že druhé patro doubledeckeru je kuřák. Naprostá extáze – prostopovat se zpoza železné opony do Londýna, nastoupit do autobusu, vylézt si nahoru za to čelní sklo a zapálit si, cítit se tam jako pilot letadla, které se vznáší nad mumrajem londýnských ulic.

Patočková: Mě by bavilo, kdyby vznikl nějaký nový podnikatelský model a objevila se místa jenom pro kuřáky. Já bych třeba ráda zažila to staré kuřácké kino. Dívat se na týdeník a čoudit u toho. Takové zážitkové kouření. Nedávno jsem se účastnila LARPu (zážitková hra, kde hráči mají své role), byli jsme legionáři a měli o všechno nouzi, směňovali jsme cigarety za pornoobrázky – to si pak člověk to kouření užije jinak.

Štindl: V Rumunsku kdysi fungovaly cigarety Kent jako taková alternativní měna, je to zobrazené i ve skvělém filmu 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny. Ale přes všechnu melancholii a smutné vzpomínky na poetické kouření v kavárnách, na krásu kouření v drsných čtyřkách mám z mládí taky vzpomínky na ošklivé kouření. Tabák tehdy patřil k odpovědnému soudruhovi. Bylo to vidět i v dobových televizních seriálech – tajemníci v tesilových oblecích se sejdou v kanceláři a po soudružsku řeší, jak zvednout výrobu topných těles. Nakonec i Stalin s Gottwaldem měli svoje fajfky. Pamatuju se na záběry z února 1948, které šly v televizi každý rok. Gottwald domluví a pak prostřih na reakci z publika, detail chlapíka s cigárem v ruce – vrazil si cigáro do koutku úst a začal Klémovi nadšeně tleskat. A nemusí to být nutně spojené jenom s komunismem. Existuje skvělý film Fritze Langa M ze začátku 30. let, kde se střídají záběry na o něčem rokující šéfy policie a šéfy podsvětí, podobné obrazy nepříjemných chlapíků kolem stolu, kteří přes všechen ten dým z dýmek a cigaret skoro nejsou vidět. Vyzařují takovou protivnou veledůležitou energii – my to tady všechno řídíme a strašně u toho hulíme.

Patočková: Když se koukám na normalizační filmy nebo seriály, kde se tohle děje úplně běžně, mám z toho pocit nezdravého a neestetického kouření. Kouření ve filmech pro pamětníky působí jako romantický ideál, ale z těch normalizačních vyobrazení cítím zatuchlý hnus, říkám si, že ti soudruzi museli skutečně smrdět.

Štindl: Fakt je, že Zdeněk Buchvaldek měl k romantickému ideálu docela daleko. I když teď nevím, jestli v Muži na radnici kouřil.

Patočková: Navíc design sedmdesátých let může dnes mít nějakou retro hodnotu, působit zajímavě, ale v tom celku působí dost hrozně.

Borkovec: Já mám to intenzivní kouření spojené spíš s lidmi, které jsem znal a byli pro mě důležití. Třeba rusistka Miluše Zadražilová, která měla ve všech pokojích připravený popelník a často se jí stávalo, že na ni v každé místnosti čekala rozkouřená cigareta. Podobně Jiří Pelán. Ten jeho byt byl tabákem prodchnutý úplně celý. Dneska už se s něčím podobným nesetkávám.

Patočková: To neustálé kouření se promítalo i do bytového designu. Kamarádka měla pronajatý nezrekonstruovaný byt v Praze u Veletržní ulice. Celý byl dost bizarně zařízený, koupelna a záchod obložené dřevem, vypadalo to tam jako na horské chatě. A na záchodě byl do toho obložení zabudovaný popelník. Představa té rodiny, která pokuřuje v holešovickém bytě, kde to vypadá jako v Tatrách, mi přijde docela zábavná.

Štindl: U nás doma rodiče i babička kouřili, v dětském pokoji ne, ale jinak všude. Vlastně všechny autority mého dospívání byli kuřáci, často docela silní.

Celý text si přečtete v Týdeníku Echo nebo EchoPrime

Přejít na diskusi