Časopis Time vyznamenal krizi státu

Témata: ,

Že je osobností končícího roku Angela Merkelová, jak ve středu oznámil americký časopis Time, o tom asi nikdo soudný nepochybuje. Je notoricky známo, že tato cena ještě automaticky neznamená souhlas s konáním vyzdvižené osobnosti nebo s jejími názory (osobností roku 1938 byl Adolf Hitler), nýbrž že se tu hodnotí hloubka otisku do světových dějů. V tomto případě však, aby nebylo mýlky, šéfredaktorka časopisu Nancy Gibbsová doprovodila oznámení o Merkelové regulérním laudatiem: „Její lídrovství pomohlo udržet Evropu bez hranic tváří v tvář ekonomickým otřesům, uprchlické krizi a konfliktu na Ukrajině… Můžete s ní souhlasit nebo ne, ale ona si nevybírá lehkou cestu.“ Kvalita lídra, pokračovala, prochází zátěžovou zkouškou teprve tehdy, když dělá cosi s čím jeho voliči zprvu nesouhlasí a on u toho přesto vytrvá.

Pravda je, že po letech nevýraznosti povýšených málem na princip se německá kancléřka letos poprvé v životě stala osobou polarizující společnost respektive evropské společnosti. Potřebu silně ji kritizovat měla už řada lidí, nedávno i její protége, prezident Evropské rady Donald Tusk. A fakt je i to, že mezi kritiky hlavně v terénu často kritika přechází v osobní nenávist. Je tedy třeba přiznat jí zásluhy: především osobní angažmá, kdy odletěla do Minsku hrát roli moderátora v těžké diskusi mezi Ukrajinou a Ruskem, a riskovala, že v případě pozdějšího porušení dohody ze strany Ruska za ní půjdou výčitky, že se nezmůže na nic než appeasement s agresorem. Ale na ukrajinsko-východoukrajinské frontě je už tři čtvrtě roku relativní klid. Tady laudatio šéfredaktorky Gibbsové sedí.

Ani v tom, čemu se říká uprchlická krize, není všechno, co Merkelová udělala, zavrženíhodné. Možná že v jejím rozhodnutí fakticky zrušit evropské a německé právo a paušálně uznávat Syřany (a vedle nich desetitísce, ne-li statisíce falešných Syřanů) hrály svou roli i humanitární ohledy, soucit s běženci, špatné svědomí vůči lidem nastrkaným do uprchlických táborů, kterým evropské vlády ještě letos krátily peněžní příspěvky.

Ale už v tom slově možná začínají problémy. Od srpna dodnes nebyla Merkelová buď schopna nebo přinucena jasně vyložit svou představu cílového stavu. Jak velké má být muslimské přistěhovalectví do Německa v příštích letech, kolik lidí je spolková republika ochotna přijmout, s jak velkým počítá příchodem dalších v rámci slučování rodin? Od jaké dosažené výše je bude chtít lifrovat do jiných zemí EU? Kolik je kvůli této infuzi nové krve, ale nikoliv pracovní síly, do stárnoucí společnosti ochotna zaplatit ze státních peněz, kam je vláda kvůli tomu připravena tolerovat nové zadlužení? Jak velkou část společnosti mohou tvořit muslimové (odteď budou mezi německými muslimy přibývat Arabové, na rozdíl od dosud dominujících Turků lidé se silnou kmenovou loajalitou), aby to neohrozilo liberální charakter té společnosti?

Nikdo Merkelovou nepřiměl nebo nepřinutil, aby vysvětlila rozpory ve své vlastní politice. Po celou svou kariéru blokovala přístupová jednání s Tureckem, především z obavy, aby se v zemi neusazovaly statisíce muslimských Turků. Až do léta byla spíš pro větší přísnost v přistěhovalectví. Mulitkulti se neosvědčilo, řekla před čtyřmi roky. Pro ty, kdo by chtěli věřit vysvětlení, že Německo si přivádí pracovní sílu, je tu otázka, proč Německo za vlády Merkelové tolik roků brzdilo uvolnění vízového režimu pro Ukrajince.

Proč Německo ještě v červenci čtrnáctileté dívce palestinského původu před kamerami sdělovala nemilosrdnou pravdu, že v rozhodnutí německých úřadů vrátit její rodinu zpět do Libanonu, kde žili v palestinském uprchlickém táboře, je logika, protože Libanon je bezpečná země, a protože z bezpečných zemí lidé prostě nemají právo dostat azyl?

Protože kancléřka se evidentně poddala vnějším silám. Za svou konverzaci s palestinskou dívkou dostala od novinářů posměšnou přezdívku „Ledová královna“, což už se jí nechtělo opakovat. A pak se objevil zástup migrantů, kteří překračovali hranice bez ohledu na Dublin II. a Dublin III. Merkelová větou, že není v silách spolkové republiky kontrolovat své státní hranice (tedy i rozlišovat na azylanty a hospodářské běžence), se stala symbolem apatie na úplné špičce, prototypem politika, který dává najevo, že odpor proti dějinám je marný, že hranice nic neznamenají, že byl zrušen rozdíl mezi občanem státu a zbytkem lidstva. Vinou Osobností roku 2015 zažívá nejdůležitější stát EU (a skrze něj nepřímo i zbytek Unie) těžkou krizi státu.

Přejít na diskusi