Marné čekání

V příletové hale pražského letiště už řadu týdnů čekají čas od času tváří v tvář pasažérům z Ruska a Běloruska osoby, které nejsou hostesky, delegáti, taxikáři, příbuzní, kolegové ani přátelé cestujících. Drží sice v rukou tabulky se jmény a někdy i květinu, tak jako lidé kolem, ale na rozdíl od ostatních  předem vědí, že se nedočkají.

Jsou to účastníci protestní akce nazvané Marné čekání. Čekají na lidi, kteří byli zavražděni nebo jsou politickými vězni. Jejich tabulky jsou označeny logem společnosti Memorial. Co to všechno znamená, jaký to má smysl?

Ruská organizace Memorial stojí od svého vzniku v lednu 1989 za bezpočtem aktivit, které připomínají nejen sovětské lágry a komunistickou minulost. V postsovětské epoše se krátce mohlo zdát, že iniciativa spojená se jménem sovětského akademika a disidenta Andreje Sacharova nabyde na vlivu. Především začal Memorial fungovat jako efektivní analogie státních institucí, zabývajících se ve východní Evropě vlastními totalitními dějinami. S tím rozdílem, že Memorial sledoval i aktuální porušování lidských práv v Rusku. Memorial se také od počátku angažoval v diskusi o výkladu novějších dějin a aktuálního stavu ruské společnosti, především se ale věnoval činnostem archivním, dokumentačním, publikačním, badatelským, muzejním a výstavním.

Nejpozději od roku 2013 se nad Memorialem stahují mračna cílené perzekuce. Ruské státní orgány disponují mnoha prostředky, jak pokusy o nestátní iniciativy občanské společnosti komplikovat nebo zlikvidovat, případně potrestat. Pro Memorial byla zvoleno bizarní označení „zahraniční agent”, vzhledem k tomu, že některé aktivity organizace, která dnes působí kromě Ruska také v Itálii, Litvě, Arménii, Kazachstánu, na Ukrajině, v Německu, Gruzii a v dalších zemích, byly finančně podporovány — naprosto legálními, běžnými granty a honoráři — z „nepřátelského” zahraničí.

Čtěte také: Rusko likviduje poslední zbytky opozice, chce zakázat Memorial

Snažit se někomu namluvit, že nestátní zahraniční podpora je sama o sobě zločinem, není v Rusku nijak obtížné, podobně se argumentovalo po desetiletí (i u nás). U části domácí i zahraniční veřejnosti to sice vyvolává rozhořčení - jak je ale dát najevo? Jak upozornit na alarmující stav politických svobod v Rusku, kde se veřejné protesty všeho druhu umlčují, často brutálními prostředky? V zahraničí se pořádají malé demonstrace, které vyvolají v nejlepším případě malý mediální ohlas, petice se vrší do nekonečných hromad, které už dávno nikoho neburcují a nic moc neznamenají. Radikální protesty na hranici nebo za hranicí zákona často proti sobě popuzují i část ideových sympatizantů.

V symbolické rovině, zohledňující i ztracené naděje na jakýkoliv silný a přímý účinek, se nedáno v Praze zrodila nová, mimořádně emocionální a rafinovaná forma nenásilného protestu: marné čekání. Pražský překladatel a aktivista, Holanďan Otakar van Gemund s několika přáteli inicioval skupinu sympatizantů, kteří opakovaně přicházejí do 1. terminálu pražského letiště, kam přilétají spoje z Ruska a Běloruska, a stojí mezi ostatními čekajícími na pasažéry s cedulemi v ruce.

Jména očekávaných cestujících odkazují k příběhům lidí, kteří ve skutečnosti určitě nepřiletí, protože byli zavražděni jako Anna Politkovskaja nebo  Natalja Estěmirova, případně jsou nezákonně vězněni ruskými úřady jako Oleg Sencov, osmatřicetiletý ukrajinský režisér, který je od května 2014 internován a podle materiálů OSN také mučen ruskými orgány, navzdory protestům ukrajinských úřadů a světově proslulých kolegů — Almodóvara, Wenderse, Wajdy, Holland, Loache a dalších. Otakar van Gemund s dalšími dobrovolníky dávají najevo, že se na oběti nezapomnělo a nezapomene. Forma jejich provokace je přitom ojedinělá.

Čekání je paradoxní formou aktivismu, protože vlastně znamená nic nedělat. V čekání jsme otevřeni tomu, co přijde, aniž bychom měli jistotu, že se dočkáme. Politický aktivismus často operuje s hotovými a zjednodušujícími pravdami. Ostentativní čekání na lidi, kteří nemohou přijet, zdůrazňuje daleko spíš bezmoc a nejistotu, byť sebevědomou.

V novodobých dějinách ruské společnosti má čekání dvě konkrétní historické konotace, z nichž jedna se týká masových perzekucí, během nichž hlavně ženy zatčených občanů hodiny a často i celé dny a noci čekaly ve frontách na zprávu o místě, kde se jejich muž nachází nebo na možnost předat mu dopis či balíček (Anna Achmatova o tom napsala rozsáhlou báseň Rekviem a Lydia Čukovskaja přelomovou prózu nazvanou Sofja Petrovna).

Druhá verze čekání se týkala všudypřítomných front na všechno tzv. nedostatkové zboží, jak o tom píše Vladimir Sorokin ve svém prvním románu Fronta (1985).  Čím víc politický režim opovrhuje lidskou důstojností, tím častěji a déle nechává lidi čekat. Čekání jako mocenský prostředek popsal filozof Roland Barthes. Čekání také charakterizuje počínání těch, kdo jsou na cestě — před nebezpečím nebo do exilu, na útěku, za dobrodružstvím. Pojednává o tom například jedno z nejslavnějších představení souboru Farma v jeskyni, nazvané Čekárna. Čekání je vždy přechodný stav, v němž se naděje mísí z beznadějí.

Čekání na vykoupení, na život věčný nebo na nirvánu je základní náboženskou kategorií, pozemský život často jedince konfrontuje naopak s čekáním, nevěstícím nic dobrého, jako v Nabokovově čekání (Pozvání) na popravu. Pasívní aktivita iniciovaná Otakarem van Gemundem a jeho přáteli představuje pozoruhodnou formu protestu, vyvolávající řadu asociací a je zajímavé, že navzdory své tiché nenápadnosti vyvolává silné emoce: někteří kolemjdoucí pasažéři vyjadřují podporu a solidaritu, jiní projevují svoji nevoli nebo i agresivitu. Jde o různé reakce na naději, kterou čekající zosobňují navzdory vědomí, že se těch, na koho čekají, nemohou dočkat. Jde přece jenom i o naději, že ačkoliv je to nepravděpodobné, nastane obrat k lepšímu.

Když v 80. letech minulého století skupina Spirituál kvintet zpívala na koncertech starý otrokářský gospel „Já čekám dál, až se k nám právo vrátí…”, znělo to podobně přesvědčivě, jako poněkud věcnější prohlášení Charty 77 nebo Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, jejichž vydáváním ovšem jejich autoři mnohem víc riskovali.

Marné čekání vydává nepřímé svědectví o hrůzách, proti kterým jeho účastníci vystupují a nepatří k intervenčním protestům, vyzývajícím bezprostředně ke svržení režimu, potrestání viníků, propuštění politických vězňů nebo dodržování lidských práv. Přesto symbolická hodnota (marného) čekání zůstane v platnosti nezávisle na tom, zda komorní demonstrace na letišti Václava Havla získají větší ohlas, anebo zůstanou jen tichým mementem s rysy absurdity, kterou zvěčnil Samuel Beckett ve svém Čekání na Godota a koneckonců i Václav Havel ve svých divadelních hrách. 

Přejít na diskusi