Únik moči a nejvyčuranější bytný v republice
Většině deníků dominuje skotské téma, ale působí ty články hrozně staře. Ta hořká pointa musela přijít: papírový tisk čtenáře celý týden na něco připravuje, ale pak je uzávěrka tisku dřív než volební výsledky a po týdnu práce všecko vítězství vyžere internet. Jak tedy vypadá papírový dort bez šlehačky?
Nepřipomínám jídlo nezáměrně, v Hospodářských novinách Petr Fischer píše: „Během kampaně před referendem se mnohokrát připomínal osud bývalého Československa. (…) Lidé nedostali šanci říci společnému státu ano, či ne. (…) Dodnes zůstala pachuť z nelegitimity tohoto kroku, jakkoliv je ta víceméně potvrzena tím, že všichni jsou s dnešním stavem věcí spokojeni.“ Je to zvláštní, pořád ještě tomu příliš nemůžu uvěřit, ale zdá se, že Fischer vyvrátil význam slova pachuť. Pro mě to vždy byl nepříjemný pocit na patře, který jsem se obvykle rychle snažil přebít libějším soustem. Zjevně jsem volil chybnou strategii. Stačilo znovu a znovu pozřít něco nechutného a nakonec bych prý byl spokojen. No, nevím. Ať dělám, co dělám, Fischerova věta mi připadá jako dokonalá metafora člověka, který se smířil s životem v totalitě. To bezesporu je originální pohled na českou zemi, slovy klasika „zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou“. (Náhoda, v Právu Jiří Pehe jako by Fischerovi odpovídal: „Kdybychom se v pohledech na stav české demokracie měli řídit názory některých pravicových komentátorů, museli bychom usoudit, že demokracie u nás skončila s vládou Petra Nečase.“ Nic zajímavějšího než tuto svou první větu, už ale Pehe neříká.)
O několik stránek dál David Klimeš přiznává pokorně ve svém komentáři k referendu, že má za sebou spoustu práce, protože mluvil s jedním každým skotským voličem a zjistil, co si myslí: „Když Skoti mířili k volebním urnám hlasovat o své nezávislosti, v hlavě se jim honily myšlenky na libru, ropu, daně, případně ponorky s jadernými hlavicemi.“ Já bych to všecko vypátrat nedokázal. Jinak ovšem s Klimešovým článkem souhlasím. Zamýšlí se v něm nad tím (jelikož již známe výsledky referenda, je to už debata akademická), proč by EU v případě samotného skotského státu neměla otálet s přijetím Skotska do svých řad: „Už nyní Skoti evropskými občany jsou, řídí se podle 35 kapitol společného unijního práva aquis communautaire.“ (To je evropský první řád.) Setrváním britské unie v její stávající podobě myslím Evropská unie prozatím přišla o jedinečnou možnost, jak se stát velkým světovým hráčem. Doposud jsme zvyklí na to, že páteří EU jsou některé velké státy jako Británie, Německo, Francie a že většina ostatních víceméně spoléhá na tahy právě těchto zemí. Ty si tak hlídají svou suverenitu a tento vztah vyhovující závislosti velkých a malých znemožňuje vytvořit z EU silné politické a vojenské uskupení – ano, federaci. Je to zvláštní protiklad: Unie podporuje lokální výrobu, lokální potraviny, ale nikoli lokální vlastenectví. Přitom čím více titěrných států vznikne, tím větší může mít EU smysl. Vždyť silné Německo vzniklo právě sjednocením menších celků.
V Lidových novinách v podstatě o tomtéž mluví v rozhovoru ministr zemědělství Marian Jurečka: „Lidé daleko víc přemýšlí nejen nad cenou a kvalitou, ale i nad příběhem potraviny.“ Budiž, ale dost už. Jestli k tomuto dosavadnímu seznamu přibudou ještě rozumy nad úmrtím potraviny či nad její poezií, zbude vůbec nějaký prostor na to ji sníst? Prý nemám mít strach, donutí mě: „Na příští tři měsíce chceme připravit kampaň České Vánoce s regionální potravinou. Plánujeme investovat 50 až 60 milionů.“ Redaktoři listu z toho vyvozují titulek „Odvetou Rusku budou České Vánoce“, čili firmy úbytek nepocítí, co se nevyveze do Ruska, koupí našinec. Nevím, zda si toho někdo všiml, ale Vánoce trvají tři dny, advent čtyři týdny. Jí se však celý rok. Krom toho by si už někdo měl ujasnit, co se po českém nebožákovi vlastně chce. Doktoři každoročně radí: na Vánoce se hlavně nepřejídejte. Jurečka na to opak. A přitom Hospodářky mají rozhovor s jeho kolegou Chovancem, který chce být o zvyšování platů a sebevědomí v policii, ale přitom několikrát zdůrazní, že tento chrabrý muž shodil za dva roky sto kilo. Už se vůbec nevyznám v tom, koho mám poslouchat a kým se řídit.
Při pátku, kdy už hlava odpočívá a soustředí se na fantazie spojené s víkendovým programem, je úleva, když odpočinkové čtivo funguje, jak má. Ano, Blesk je dneska v kondici. Když jsem tu předevčírem psal o Romanu Janouškovi a blahopřál deníku za to, jak svědomitě vypátral, za jak dlouho lobbista vypije jedno pivo a kam si chodívá odskočit, nepředpokládal jsem, že list mou chválu vezme tak vážně a cele přešaltuje na urologický věstník: „Je to problém, který nebolí, ale obtěžuje, prozradila pacientka Veronika (40), která se před časem statečně poprala s nechtěným únikem moči.“ To bych ještě pochopil, ale když si přečtu, že „uhlobaron Bakala je nejvyčuranější bytný v republice“, má představivost se rázem ocitá na hraně své existence. Vážně nevím, jak se měří výsledky v takovéhle disciplíně, ani podle čeho redakce vybírá, kterému povolání je zrovna třeba pohlídat vzorky.
Na víkend vyrazte ven. Má prý být hezky.
