Komplex Evropanů druhé kategorie

Evropská unie oslaví šedesát let od podpisu zakládajících Římských smluv. Při té příležitosti musí řešit, kam dál poté, co se z klubu rozhodla odejít Velká Británie. Podle všech civilizačních i mocenských měřítek jeden z nejúspěšnějších členů klubu. Odchod úspěšných je vždycky nejlepším důkazem toho, že ten klub má problém. Lidé ve většině členských zemí jsou s jeho směřováním čím dál více nespokojeni. A vztahy mezi členskými zeměmi jsou podle řady měřítek asi nejhorší od podpisu Římských smluv, s nimiž odstartovala evropská integrace.

Slovo proevropský se vyprázdnilo do duté fráze. Málokdo z těch, kdo pro sebe tento přívlastek používají, je schopen říct, co to dnes znamená. A pokud řekne, že je to pokračování stále těsnější integrace Unie, je fanouškem nárazu do zdi, k němuž taková cesta nevyhnutelně spěje. Drtivá část občanů většiny zemí Unie pokračování v takové cestě odmítá. Z příběhů brexitu a Donalda Trumpa už je jasné, že cesta proti zájmům většiny společnosti se nevyplácí. V současné době už je skoro všude v Evropě neprůchodná.

Pět cest z krize

Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker připravil pro římskou výroční schůzku Bílou knihu pěti alternativ, kam by Unie po brexitu mohla do roku 2025 směřovat. Máme tedy konečně na stole konkrétní návrhy, na nichž může začít konkrétní domácí debata zbavená floskulí typu „proevropský“, „hlavní proud“, „izolace“ či „místo u stolu“.

První cestou je pokračování současného směru. Stručně řečeno, znamenalo by to prohlubování jednotného a digitálního trhu a spolupráce v oblasti bezpečnosti. Kontrola hranic a další oblasti by však zůstaly v rukou národních vlád. Druhou je omezení Evropské unie na pouhý jednotný trh. Bezpečnost, obrana či řešení migrační krize by byly zcela v kompetenci národních vlád. Třetí variantou je často skloňovaná vícerychlostní Evropa. Členské země by si mohly vybrat, ve kterých oblastech se chtějí hlouběji integrovat a kde si naopak pravomoci ponechat. Čtvrtá varianta se dá zjednodušeně popsat jako méně je více. Sedmadvacítka by se mohla rozhodnout pro menší počet oblastí, v nichž bude postupovat společně. Hlavním principem čtvrté varianty je slibovat méně, dělat méně, zato efektivněji. Pětkou je hlubší integrace a odevzdávání dalších pravomocí až k federalizaci a politické unii.

Hlubší debata odstartuje až po francouzských a německých volbách, které mohou směřování Evropské unie během jediného dne zásadně otočit. Novým francouzským prezidentem se může stát buď politicky obtížně zařaditelný Emmanuel Macron, jenž je přinejmenším zastáncem čím dál hlubší integrace v ekonomické oblasti, nebo naopak šéfka Národní fronty Marine Le Penová, která slibuje odchod Paříže z eurozóny. V Německu má šanci porazit Angelu Merkelovou, jež nemá ráda změny a inklinuje k udržení statu quo, vášnivý eurofederalista verhofstadtovského typu Martin Schulz.

Versailles versus Visegrád

Postupem času se vyjednávací prostor tříbí a zužuje. První březnový víkend se na neformálním summitu ve francouzském Versailles šéfové vlád čtyř největších zemí Evropské unie – Německa, Francie, Itálie a Španělska – dohodli, že dávají přednost vícerychlostní Unii. Ve zbývající sedmadvacítce jsou podle nich státy, které se chtějí rychleji integrovat, jak ke společné ekonomické vládě, tak třeba ke společné azylové politice. Jiné naopak hlubší integraci odmítají a není důvod, aby v chuti do hlubšího propojování brzdili ostatní. Do konkrétní podoby se tedy začíná proměňovat koncept tradičně kritizovaný přesvědčenými eurofederalisty jako „Evropa a la carte“ nebo „vybírání třešinek“. Při pohledu na současnou realitu a rostoucí odpor k hlubší integraci v mnoha zemích s nápadem na Evropu více rychlostí paradoxně přichází dosavadní zastánci čím dál hlubší integrace. A bouří se ti, kdo se odevzdávání suverenity v řadě oblastí bránili.

Když se pár dní po Versailles sešli lídři Evropské unie na summitu v Bruselu, kde se pokoušeli dát dohromady koncept slavnostní výroční deklarace do Říma, narazili na překvapivě ostrý odpor z té části Unie, která byla v posledních letech vůči hlubší integraci spíš ostražitá. Ze střední Evropy a baltských zemí. Z jejich argumentů jsou cítit obavy a nejistota. Strach z toho, že ten, kdo nepůjde do integrace nejvyšší rychlostí, se stane Evropanem druhé kategorie.

Česká republika měla tu smůlu, že se zrovna na tomto summitu nechal kvůli sjezdu sociální demokracie premiér Bohuslav Sobotka zastupovat slovenským premiérem Robertem Ficem. A zrovna Fico se postavil do čela těch, kdo mají obavu, že zůstanou pozadu. Ten tvrdí, že Unie s více rychlostmi integrace znamená fakticky rozklad a vážné ohrožení statusu těch, kdo nepůjdou v hlavním integračním proudu. „Slovensko v něm chce za každou cenu být. Už to, že máme euro, nás k tomu předurčuje,“ řekl Fico pro slovenský Spectator.

Vůbec nejvíc ale byli v Bruselu k Evropě více rychlostí kritičtí Poláci a Maďaři, kteří nedávno tvrdě kritizovali nápady na společnou azylovou politiku nebo přerozdělování migrantů.

Pokračování článku si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku Echo nebo na EchoPrime po zakoupení předplatného zde.