Financování stran? Moje déjà vu
Chcete-li objevit perpetuum mobile, hledejte v politice. Horkým kandidátem na nekonečné, věčně se opakující a znovu od začátku otevírané téma je otázka financování politických stran. Tak jako v minulém volebním období i nyní je toto téma „čerstvým“ problémem, nad kterým hloubají politické strany (zatím jen ty koaliční).
Nutí je k tomu vlastní (také věčné) politické programy, či v případě Hnutí ANO předvolební proklamace. Dalším důvodem je naše členství v GRECO, skupině států Rady Evropy sdružených za účelem boje s korupcí. Právě GRECO nedávno vydalo již několikátou zprávu, v níž Českou republiku plísní za nedodržení jejích závazků v oblasti regulace financování politických stran. Kromě jiných nedostatků nám GRECO vyčítá absenci nezávislého orgánu, který by na financování politických stran dohlížel.
Debata, zda takový orgán založit nově či jeho kompetence svěřit některému existujícímu úřadu, proběhla velmi důkladně již v minulém volebním období. A každý z návrhů, který se objevuje i teď, se ukázal být slepou uličkou: zřízení nového úřadu je nepopulární, zároveň se všichni bojí jeho zneužití v politických bojích; předat tyto kompetence Nejvyššímu kontrolnímu úřadu není možné, protože tento z ústavy kontroluje jen nakládání s veřejnými prostředky, což je u politických stran jen část jejich finančních zdrojů, některé strany na veřejné peníze nedosáhnou vůbec; Úřad na ochranu osobních údajů je kompetenčně a odborně zcela někde jinde; finanční úřady podřízené ministerstvu financí nesplňují požadavek nezávislosti. Každý zastává jiné stanovisko, zato natolik pevně a přesvědčeně, že výsledkem je vždy nedohoda. Řekla bych, že ta je hlavním účelem nekompromisních postojů. Když se neupraví dohled, neupraví se ani ostatní parametry – povinné transparentní účty, zákazy anonymních kampaní atd., a financování politických stran se nijak nezmění.
Sama jsem během svého působení ve vládě prosazovala vznik malého samostatného úřadu pro dohled nad financováním politických stran. Přeci jen je v ČR okolo dvou set stran a hnutí a jejich celkové roční příjmy významně překračují částku 1,5 mld. Kč, z toho je více jak 50% finančních prostředků ze státního rozpočtu.
Strany se snaží jen naoko
Další stovky milionů představuje jejich vlastní, popř. jim svěřený majetek. Získávání a vynakládání těchto finančních prostředků nejsou za současného stavu systematicky nezávisle prověřovány. S prosazením úřadu jsem ale nebyla úspěšná z důvodů tehdy zcela stejné argumentace, jakou nyní slyším ze stran současné vládní koalice. Navrhla jsem ale krátce před pádem vlády kompromis, který vzešel i z jednání Legislativní rady vlády o návrhu zákona – rezignujme na centrální úřední dohled, ovšem výměnou za přijetí pravidel pro povinnou maximální transparentnost příjmů a výdajů politických stran. Veškeré příjmy a výdaje nechť strany uvádějí na svých webech, ideálně prostřednictvím odkazu na transparentní účty.
Arbitrem jejich financování ať je pak veřejnost, která je koneckonců tím, kdo ve volbách dává stranám svůj hlas na základě určitého stupně důvěry a informovanosti o jejich počínání. Tento kompromisní návrh, se kterým v roce 2013 už v zásadě souhlasily nejen ODS, TOP 09 a Lidem, ale i tehdejší opoziční ČSSD a KSČM, se bohužel kvůli rozpuštění sněmovny nepodařilo odhlasovat. Bylo by ale fajn, kdyby si tehdy činní poslanci, kteří jsou ve svých lavicích i nadále, na tento vyjednávací a proces a jeho výsledek vzpomněli. Celý proces by to třeba urychlilo. To ale možná není právě žádoucí. Nejkomičtější na celé situaci je, že naprostá většina opatření, která se strany naoko vážně snaží prosadit do zákona o financování politických stran, mohou uvést v život okamžitě bez zákona, a to vlastními kroky. Založit si transparentní účet rozhodně není nikde zakázáno. Z vlastní zkušenosti ale mohu potvrdit, že je lepší, když mají všechny politické subjekty nastavené jednotné podmínky. Soutěž je pak férovější.
